Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Jiří Pavlica a Dizu Plaatjies v Lucerně

Rozesmátý Dizu Plaatjisu (Foto O. Štěpánek)

Rozhovor s Jiřím Pavlicou a Dizou Plaatjiesem mne překvapil: Plaatjies, který na jevišti působí jako dynamicky výbušný interpret (jeho taneční kreace na minimální ploše několika čtverečních decimetrů měla v sobě obrovský gejzír uvolněného napětí, prezentovala nesmírně výmluvnou dramatickou zkratku a při-nesla při vší prostorové skromnosti i velice působivý zážitek), je v osobním styku partnerem, jemuž dámy z LOTOSU právem přiřkly titul „gentleman“: dvorný k něž-né-mu pohlaví, zdvořilý k pánům. Pohybuje se ve společnosti se šarmem, elegancí, nepředstíranou skromností i neokázalou jistotou. Zeptal jsem se ho, co podle něho spojuje africkou hudbu s muzikou Pavlicova Hradišťanu?
Hudba je internacionálním jazykem. Spojení mezi africkou a moravskou hudbou vidím jako jakési otevření mysli. Muzikanti to nechápou jako něco vnějšího, ale vezmou takový hudební projev za svůj. Všude ve světě se nejvíc poslouchá americká hudbu – a každá národní kultura tím často ztrácí své individuální rysy. Jsem velmi vděčen Jurovi Pavlicovi, že s ním mohu spolupracovat, a cítím se přitom jako jedna malá kostička velkých puzzle. V mé zemi si možná nejsou vědomi toho, co dělám tady v České republice; ale velvyslanec Jihoafrické republiky v ČR mi včera při koncertě řekl, že vyslancem JAR tu není on, ale že já jsem tu vyslancem „přes hudbu“.
Chtěl bych, aby nezůstalo jen u tohoto spojení ČR a JAR, ale aby tahle hudba pronikla dál do světa, aby svět byl jen jeden, a aby si lidé povšimli, že se svět k té původní jednotě vrací. Včera na koncertě byli posluchači všech generací, i ti nejstarší. Potěšilo mě, že všichni byli svědky tohoto prolínání a mohli si uvědomit naše vzájemné souznění.

Jiřímu Pavlicovi jsem pak položil otázku, jak vůbec došlo k jeho spolupráci z Dizu Platatjiesem:
Seznámila nás generální konzulka ČR v JAR paní dr. Gita Fuchsová. Od společného vystoupení na festivalu ve Stellenboschi už pak nebylo daleko k nápadu realizovat společný kompaktní disk MYS DOBRÉ NADĚJE (CAPE OF GOOD- HO-PE, Lotos 2001). Paní konzulka nám umožnila poznat Jihoafrickou republiku. Při tom vždycky záleží na úhlu, v jakém Vám hostitel nastaví zrcadlo pohledu: odjížděl jsem odtamtud ohromen překvapivě krásnými zážitky nejrůznějšího druhu: přírodními, lidskými, kulturními i his-to-ric-kými. Návštěva jeskyně, na jejíchž stěnách jsou deset tisíc let staré malby, je čímsi opravdu jedinečným. Evokovalo to ve mně myšlenku, že jako lidé planety, která se tak říkajíc neustále zmenšuje, musíme mezi sebou vyrovnávat, vybalancovávat jednotu člověčenství a přitom nesetřít nic z různosti těchto kultur. Tuto základní ideu jsme pak konkretizovali, když jsem Dizu řekl, že bych chtěl vyjádřit společné uzlové okamžiky v lidském životě: člověk se narodí, prožije svůj osud a zemře tam jako tady. Zajímalo mě, v čem jsou tyto uzlové body různé a v čem se shodují. U nás se nesetkáme třeba se zasvěcováním šamana, ani s totemismem nebo něčím podobně „přírodním“ či s tím, co do Afriky přinesli misionáři; ale uzlové body – zrození, dospívání, láska, ženitba, děti atd. až k pohřebnímu obřadu – jsou tu i tam. Druhý cíl spočíval v úkolu vnést do projektu s touto znalostí věci vlastní tvorbu, která by v sobě obsahovala onu znakovost hudební řeči. Tak jsme vlastně vytvořili to společné nebe, pod kterým všichni na této zemi žijeme…
Jenom se setkat a společně si zahrát a s tím se spokojit – to je nám málo. Šlo mi o to, aby hudba vyjadřovala určitý filosofický postoj – a já doufám, že tím naše skladby nejsou příliš „zatíženy“.

Pokládáte tedy výsledek za svého druhu syntézu obou hudebních stylů?
Tuhle otázku mi zatím nikdo nepoložil. Myslím si, že tam jistá syntéza už je, určitě alespoň latentně, ale řekl bych, že je to jen na půl cesty. Aby byla dokonalá, museli bychom potlačit ony autentické vklady a všechno to posunout do orchestrální, resp. velkoorchestrální sazby: já a Dizu bychom byli nositeli autentičnosti, a zbytek by zůstal v poloze komorního nebo symfonického orchestru – ale to by pak narazilo na docela jiné problémy – organizační a finanční… Hodně se dnes mluví o fúzích, ale syntéza je přece jen něco jiného, hlubšího.
Víte, Afričané žijí jinak nežli my: žijí vždy touto přítomnou vteřinou, nikoli představou vzdálené budoucnosti. Proto také spolupráce s Dizu nebyla zrovna nejjednodušší. Na jevišti je samozřejmě takový postoj k věci naprosto ideální, ale v organizačním smyslu je to tak trochu za trest. Nevadilo mi to, protože jsem věděl, že jde o trpělivost. Myslím, že se vyplatila.

5.12.2001 Petar Zapletal | rubrika - Rozhovory

TIP!