zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Za sluncem do Španěl - nový Don Quijote ve Státní opeře

Don Quijote

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Labutí písní souboru baletu Státní opery po jejím vplynutí do Národního divadla se nestal Louskáček, jak původně zamýšleno, nýbrž Don Quijote. Nejen protože se jedná o jeden z klasických kusů, který jakoby zůstal "vně kritiky" a osvědčil svou životaschopnost tím, že se stále uvádí a lidé ho mají rádi, ale také díky nostalgickým vzpomínkám jeho současných inscenátorů Jaroslava Slavického a Hany Vláčilové. Před 25 lety - 19. prosince 1986 - měl balet Don Quijote, který na hudbu L. Minkuse vytvořil v polovině 19. století Marius Petipa a na počátku 20. století upravil Alexandr Gorskij, československou premiéru právě zde - v tehdejším Smetanově divadle. V Praze jej nastudoval ruský choreograf Boris Bregvadze a v hlavních rolích Kitri a Basila tančili Miroslava Pešíková a Václav Harapes v alternaci s Hanou Vláčilovou a Janem Kadlecem. Jaroslav Slavický, dnes ředitel Taneční konzervatoře v Praze, vystupoval na premiéře v roli Espada, později s přibývajícím věkem jako Don Quijote a nakonec jako Camacho.

Příběh o putování postaršího rytíře Dona Quijota snícího o lásce a dobrodružství, vlastně jen podklad pro hlavní dějovou linii - peripetie vztahu Kitri, dcery hospodského Lorenza a chudého lazebníka Basila, přeformoval Marius Petipa z čistě klasického rámce do španělského charakteru.

Technicky náročný balet podle J. Slavického stmeluje soubor a zvyšuje jeho kvalitu, protože tanečníci se musí vyrovnat nejen s obtížnými figurami ale i s herectvím. J. Slavický není přítelem velkých aktualizací klasických baletních děl, vidí tu nebezpečí porušení dynamiky a roztříštěnosti. I když sám se držel co nejvíce verze Petipy a Gorského, přece sáhl k některým obměnám a to i vůči inscenaci z roku 1989. Např. ve druhém jednání vložil nové adagio Dona Qiujota a Kitri/Dulciney, novou mezihru mezi 3. a 4. jednáním a nový nástup na začátku jednání čtvrtého. Jednotlivá taneční čísla propojil hereckými výstupy, u sboru jsou totiž úseky bez choreografie, které je třeba nějak překlenout. Obměny se neminuly účinkem. Děj plyne bez přerušení, navazuje logicky na sebe, a tak není třeba obávat se hluchých míst a nudy.

Podle hesla "není malých rolí" rozpracoval i menší úlohy, každá figura je vidět, zasahuje nějak do dění ať už vážně nebo nevážně - hospodský Lorenzo, sluha Sanco Panza nebo Camacho, neúspěšný nápadník Kitri, který poletuje a poskakuje po jevišti jako kobylka a sám komický je terčem vtipných ataků ze všech stran ale především od Kitri. Větší účast byla přisouzena i sošnému Donu Quijotovi (Milan Boček, v alternaci Josef Svoboda). Epizody menších figur oživují a propojují dění a diváci se mohou v příběhu v této nenápadné kosmetické úpravě daleko lépe orientovat.

Základní choreografie se předávala osobně z generace na generaci, ale každý nový interpret vtiskl do své role něco ze své osobnosti, ze své mentality a právě v tom podle Jaroslava Slavického spočívá modernost a aktualizace. Že to není jen proklamace ale skutečnost potvrzuje celé představení ve znamení mládí a neotřelosti. "Španělský" temperament, ohnivost i ono jiskření nechybí sólistům ani sboru. Vynikající Alina Nanu z Moldavska jako Kitri (v alternaci Miho Ogimoto) srší energií a vtipem, úsměvná i nasupená, něžná - jako Dulcinea, odkazuje svou precizní technikou a razancí na ruskou školu. Podobně Basil Ondřeje Vinkláta ( v alternaci Ulvi Azizov), nedávného absolventa Taneční konzervatoře, svou fyzickou kondicí a elegantním stylem. Jejich piruety, skoky v sólech i duetech a nesené figury (dvě takřka nekonečné podtržené umlknutím hudby v prvním dějství) jsou pro každého milovníka klasiky pádným argumentem, aby si toto představení nenechal ujít. Zuzana Hvízdalová (letos v nominaci Thálie) z další zamilované dvojice si ponechala svou lyrickou polohu Labutě a Giselle jen ve snu (druhé dějství) a jinak ji výhodně vyměnila za břitký temperament Mercedes (v alternaci Phillippine de Sevin). Společně s Viktorem Kociánem jako toreadorem Espadou ( v alternaci Filip Janda) hlavním protagonistům úspěšně sekundují. K nim se druží stejně svěží výstupy květinářek, cikánů, Amora a sborů.

Scénograf a autor kostýmů má ve výpravě Dona Quijota velkou praxi, je to již jeho desátá inscenace. Říká, že ve svých návrzích je veden respektem k autorovi a předloze a "nechce překážet". Prosluněné stylizované středomořské městečko s okrovými domy s červenými střechami není nijak nápadné a opravdu neruší. Les s větrným mlýnem a zelenomodrá scéna s bílými krajovými květy ve snu jsou běžné romantické rekvizity. Kostýmy pojal v tradičním estetickém stylu, okrové, hnědavé odstíny sborů odpovídají barvám městského prostředí ale mohou s ním z větší vzdálenosti i poněkud splývat.

Melodická hudba rakouského skladatele Ludwiga Minuse v podání orchestru Státní opery pod vedením Václava Zahradníka podněcuje tanečníky a "zahřívá" diváky a dodává kvalitě představení další rozměr.

Srozumitelný příběh, který má spád, prokládaný humorem, španělské rytmy, velká porce nejlepší klasické baletní techniky na vysoké úrovni představuje příjemné vytržení nejen v tomto únorovém nečase. Baletní výlet do slunného Španělska se souborem Státní opery se vydařil. Jen tak mimovolně se vynořuje otázka, zda přes všechny ekonomické nutnosti není škoda nechat zaniknout těleso takto schopné.

28.2.2012 00:02:14 Helena Kozlová | rubrika - Recenze