Scéna.cz 

Andělský choreograf - Angelin Preljocaj

Díky mezinárodnímu televiznímu festivalu Zlatá Praha má pražská kulturní veřenost kazdoročně možnost poznat význmané umělecké osobnosti nejen prostřednictvím filmů ale i v reálu.
Letos přijal pozvání na festival charismatický francouzský choreograf albánského původu Angelin Preljocaj, který přicestoval do Prahy speciálně kvůli diskuznímu večeru 17. října na Žofíně, kde se Zlatá Praha odehrává.

Angelin Preljocaj (*1957) absolvoval klasickou průpravu, velmi záhy se však začal zabývat moderním tancem. Od roku 1980 jej studoval v New Yorku u Zeny Rommet a Merce Cunninghama. Ve Francii začínal u Dominique Bagoueta, v roce 1984 si založil vlastní soubor, který od roku 1995 působí na jihu Francie v Aix-en-Provence. Angelin Preljocaj ovšem pracoval také s jinými umělci a soubory a vytvářel inscenace pro renomované umělecké instituce jako jsou např. milánská La Scala nebo Balet Pařížské opery.
V roce 2006 se mu dostalo velké pocty - byl pro něj a jeho soubor, sestávající z 26 stálých tanečníků z různých koutů světa, zřízeno v Aix-en-Provence zvláštní divadlo - Černý pavilón, kde nyní sídlí.
Za svou tvorbu obdržel četné odměny a vyznamenání, byl také jmenován rytířem Čestné legie.
Angelin Preljocaj se "vyučil" i filmové režii. Domnívá se, že "je lépe si vše udělat sám, že nikdo jiný nemůže pojmout taneční dílo tak jako sám choreograf, že by se mohlo docházet k omylům a formalismu". Podle něj se postoj režiséra liší od choreografova v tom, že režisér si může více pohrávat s detaily, se střídáním záběrů těla při střihu, se zdůrazněním a výběrem momentů, se scénografií, stále si musí být však vědom, že nedělá choreografii.
Ocenění, kterých se dostalo promítaným ukázkám, dokládají, že Angelin je stejně talentovaným režisérem jako choreografem.

Nejprve to byla úvodní část Sněhurky (2009), velmi drasticky podané narození Sněhurky a smrt královny, dospívání princezny a zásnubní ples, kde se setká s princem ( příběh se liší od známé české verze), kdy ji zlá macecha vyžene do lesů. I když tato část mohla připadat někomu již dost expresivní a drsná - Preljocaj ale nechce nikoho šokovat, vše vychází z dění - to nejsyrovější přichází až poté, co Sněhurka opouští zámek - místo organizované moci a setkává se s přírodními živly, které se jí ujímají. Taneční obrazy "ilustrované" Mahlerovou hudbou, jsou prosyceny jakousi záhadou, tajemnem. K tomu velmi pohádkovému, co jsme mohli z inscenace vidět, patřila určitě dokonalá iluze macechy před zrcadlem - ohromný zlatý rám pokrytý černou látkou a za ní tančí stejnou roli jiná tanečnice, jak prozradil režisér. Inspiraci našel v jakémsi muzeu, kde se z jedné místnosti vstupovalo rámem do druhé se stejným zařízením jako v té prvé, jako v zrcadle. Angelin Preljocaj je přesvědčen, že jakékoliv umění potřebuje motiv mysterióznosti, záhadnosti, aby to nebyla pouhá komunikace.

Druhá ukázka jeho tvorby choreografie Zvěstování z roku 2003 získala Grand Prix du Film d'Art.

Prestože v ikonografii existuje bezpočet znázornění Zvěstování, Angelin Preljocaj byl prvním choreografem, který toto téma převedl do taneční podoby. I když, jak se dozvěděl od dcery Nižinského, uvažoval o něm již Nižinskij a Ďagilev, nikdy ale nedošlo k realizaci.

Méně než půlhodinovým snímkem vstupuje Preljocaj do oblasti věčného, kde čas a prostor mají jiný smysl. Nacházíme se ještě v prehistorii, kdy se nic nestalo a vše teprve bude začínat. "Zvěstování trvá vteřinu, dvě, když se díváme na obraz nebo věčnost." Choreografovi nejde prvoplánově o religiózní koncept, ale o vyjádření fyzického stavu, kdy si tělo uvědomuje, že může v sobě mít zárodek čehosi nesmírného. Představitelky Marie a Anděla si neměly myslet, že jsou oněmi postavami, neměly být v náboženském vytržení, měly se nechat vést svými emocemi a teprve tak mohlo na konci vzniknout něco důležitého. Postava Marie, nadpozemská výrazem tváře ale jinak velmi tělesná, zahrnuje různé pocity, tak jak jsou prezentovány v obrazech nebo Písmu - údiv, strach, rozčilení i odmítání. Jsou vyjádřeny jejími pohyby a prostorem - uzavřeným rámcem jejího panenského těla a duše - v obrazové symbolice uzavřená zahrada - zde červený bazén s vodou, v rozích torza jakýchsi antických sloupů, kolem písečná pláň evokující biblickou krajinu. Písečná bouře , která se zvedá, je bouří v jejím nitru.

Podle Angelina Preljocaje mají andělé mnoho převleků a odívají se podle toho, komu se zjevují. V jeho Zvěstování je to žena, protože sděluje Marii něco velmi intimního, velmi ženského. Žena s trochu maskulinní fyziognomií a maskulinním projevem. Přesto vylučuje choreograf jakoukoliv dvojznačnost. Hudbou se choreograf nechává inspirovat, někdy ji hledá, jako právě zde, kde použil vedle současných motivů také Vivaldiho.

Filmový obraz Zvěstování "namalovaný" choreografem a režisérem se velmi liší od běžných náboženských představ. Jeho síla musí tryskat z hlubokých osobních zdrojů, z podobných prožitků onoho věčného tajemství, jak jej zažívali všichni velcí mistři, bez nichž se nic velkého snad ani vytvořit nedá.

I když jsou reakce na toto i jiná Peljocajova díla rozporné, nemění to jeho názor na diváka. Jakákoliv reakce obecenstva je pro něj důležitá, protože "potenciál být nenáviděn nebo zbožňován" považuje za znak uměleckého díla.