Scéna.cz 

Josef Suk nahrál Antonína Dvořáka

Vrcholný představitel českého houslového umění druhé poloviny 20. století Josef Suk nahrál nejmilovanější, vpravdě kultovní dílo naší houslové tvorby, Koncert a moll svého praděda Antonína Dvořáka, ve vlasti s Českou filharmonií pro vydání na LP dvakrát. Vždy pro Supraphon v kombinaci s Dvořákovou Romancí f moll a vždy s jejími šéfy: roku 1960 s Karlem Ančerlem, roku 1978 s Václavem Neumannem. Tyto snímky tedy pořídil jako houslista 31letý a 49letý. Oba jsou analogové stereofonní nahrávky, pořízené tedy nahrávací technikou, která byla nejpokročilejší v době jeho plného vyzrání, a to záhy po jejím zavedení u nás a téměř už v zenitu její éry; brzy poté už ji začala vytlačovat dokonalejší technika digitální. Tu Josef Suk v posledních desetiletích své kariéry ještě zažil a pořídil i s ní nemálo snímků, ale ne už další verzi tohoto repertoárového jádra svého umění. K tomu samozřejmě patří i obě koncertantně pojatá díla houslistova děda Josefa Suka: Fantasie g moll a I. věta suity Pohádka „O věrném milování Radúze a Mahuleny a jejich strastech“. Také Fantasii nahrál s Českou filharmonií dvakrát, roku 1965 s Karlem Ančerlem a 1984 s Václavem Neumannem.

V bukletu k dnes nově vydávané digitalizované podobě pozdějších snímků ze 70. a 80. let je srovnává Bohuslav Vítek, který se zřejmě rozhodl promlouvat zde k zasvěcenější části publika. Necharakterizuje tu nahraná díla – jejich dobrou znalost předpokládá a podává studii o Sukově interpretaci a zejména o jeho diskografii. V rámci tohoto výkladu srovnává i zmíněné dvě nahrávky Dvořákova koncertu. Shledává, že novější nahrávky jsou oproti dřívějším možná méně zvukově razantní a barevností hýřivé, avšak umělecky i lidsky výraznější. A dodává: Svou roli zde sehrává i novodobější nahrávací technika... což se projevuje kulatějším zvukovým obrazem, menším stereofonním rozptylem, o to větší však kompaktností všech složek. Myslím, že se pan kolega mýlí: technika je u obou snímku stejná, výsledek se však přece jen větší barevností dřívějšího snímku liší. Jsem přesvědčen, že to bylo výsledkem zvláštnosti osobitého zvukařského rukopisu Františka Burdy, který dílo tehdy nahrával, a zvlášť příznivých okolností, za jakých se roku 1960 snímek pořizoval. Josef Suk i Česká filharmonie s Karlem Ančerlem se krátce předtím vrátili ze slavného a úspěšného zájezdu po několika kontinentech, na kterém spolu v Japonsku, Austrálii, Indii aj. dílo mnohokrát hráli. To byla mnohonásobná příprava na tuto nahrávku. Jako hudebně režisérský elév jsem se tehdy v režii nahrávání účastnil (i když jsem je neřídil). Byla to skvělá práce: I. věta se jen zkušebně přehrála a výsledek se okamžitě přijal pro snímek, v II. a III. větě bylo jen minimum drobných oprav. Sólista, dirigent i orchestr doslova jiskřili, vše se odehrálo v atmosféře nadšené euforie a jistoty v dokonalosti. Vzorně byl na toto mimořádné nahrávání připraven i František Burda. Vzpomínám na jistotu vzestupných houslových pasáží hned v expozici rapsodicky laděného hlavního tématu první věty. Suk je zahrál skvěle, ale Burda jim dokázal bez jediné stopy umělosti na snímku zvýšit lesk a prezentovat je s pečlivě odváženou vzestupnou dynamikou. Druhý snímek, který řídil Václav Neumann, má první z těchto pasáží dokonale vyváženou. Už v druhé je však závěrečný flažolet slabší. Tady dopadla bezděčná zvukařská soutěž Burda – Kulhan jednoznačně ve prospěch Františka Burdy. Oba ovšem vytvořili snímky vysoké profesionální úrovně, adekvátní mistrovství Josefa Suka. Zázrak však v tomto případě dokázal starší z obou skvělých zvukařů (zatímco Miloslav Kulhan se takto proslavil zejména v některých nahrávkách hudby z 20. století). Na této desce je patrný rozdíl mezi studiovou úrovní tří prvních děl a přece jen – zejména v orchestru – méně pozorně a přesně hranou I. větou suity Pohádka. Zejména souhra některých nástrojových skupin nejednou zakolísá, pozornost k vizuálnímu efektu, u snímků určených pro televizi pochopitelná, se tak přece jen trochu na hudebním výsledku projevila. I tady je ovšem vynikající a všestranně – intonací, tvorbou a vůbec kvalitou houslového zvuku, vyklenutím a přednesem frází, stavbou i působením celku – dokonalý. I dnešní digitální zpracování všech čtyř skladeb je skvělé.

SUPRAPHON SU 4047-2 ADD STEREO
Antonín Dvořák: Koncert pro housle a orchestr a moll, op. 53 (B 108) (1 – 3), Romance pro housle a orchestr f moll, op. 11 (B 39) (4), Josef Suk: Fantasie pro housle a orchestr g moll, op. 24 (5 – 6), Pohádka, suita z hudby k dramatické pohádce Julia Zeyera Radúz a Mahulena, op. 16, I. O věrném milování Radúze a Mahuleny a jejich strastech, Adagio ma non troppo (6); Josef Suk – housle, Česká filharmonie, řídí Václav Neumann (1–6). Nahráno v Dvořákově síni Rudolfina v Praze 20.–27. 1. 1978 (1 – 4), 11. 1. 1984 (5) a živě v prosinci 1978 (6), hudební režie Jan Vrána (1 – 4), Milan Slavický (5) a Pavel Kühn (6), zvuková režie Miloslav Kulhan (1 – 4), Václav Roubal (5) a Tomáš Zikmund (6). Celkový čas 78:23. Zdroj Hudební rozhledy 06/2011 - Jaroslav Smolka.