Scéna.cz 

Don Quichote – taneční uragán z Bolšoje teatra

Další taneční výlet se společností Aerofilms mířil tentokrát do divadla Bolšoj teatr v zimní Moskvě na představení baletu DON QUICHOTE. Balet divadla Bolšoj teatr není třeba zvlášť představovat. Je všeobecně známo, že je to jeden z nejlepších souborů na světě, který byl založen už za carského Ruska v roce 1776 a dodnes se mu daří díky jedinečným baletním talentům udržovat své renomé.

Libreto a choreografii k baletu Don Quichote vytvořil podle knihy Miguela Cervantese Marius Petipa na hudbu Ludwiga Minkuse a toto dílo bylo poprvé uvedeno v roce 1869 ve Velkém divadle v Moskvě. Dále se tématem zabýval Gorsky, který k nevoli Mariuse Petipy použil jeho nápady, ale „udělal si to po svém“. Z Gorského a dalších variací vycházel současný autor Alexej Faděječev, v letech 1998 – 2000 umělecký ředitel baletu Velkého divadla, dnes ředitel baletu v Rostově. Jeho verze o třech dějstvích měla premiéru v roce 1999.

Prestože představení nese název Don Quichote, je sám nepříliš aktivní hlavní hrdina (Alexej Loparevič) se svým sluhou (Alexandr Petukov) jen okrajovou postavou, jakýmsi rámcem. Výjevy z jeho „dobrodružného života“ - cesta do světa, láska k vysněné dámě Dulcinee, boj s větrnými mlýny, sen v lese - především skýtají prostor pro hlavní dějovou linii – vztah krčmářovy dcery Kitri (Natalie Osipova) a nemajetného Basila (Ivan Vasilijev), který musí končit jako u každého romantického příběhu happy endem.
Až realistická „spanělská“ scéna hýřící barvami (Sergej Barkin) je naaranžována v typickém ruském duchu - včetně živého koně a osla a může společně se všemožnými neméně barevnými kostýmy vzbuzovat u středoevropského publika poněkud rozpačitý dojem – jako kdyby se od Petipovy premiéry ve scénografii příliš nezměnilo.
V tomto „starobylém“ prostředí se ovšem odehraje „taneční smršť“, přežene se uragán. Zcela jistě se nedostává slov, jak spatřené dění adekvátně vylíčit. Budeme-li říkat, že interpreti tančili s nasazením, že tančili nikoliv na sto ale na dvě stě procent, že jejich skoky byly mohutné a piruety rychlé a přesné atd. stále to bude nedostatečné pro vyjádření bezprostředního (i když jen technicky) zážitku sršící energie, radosti a nadšení z tance i profesionální dokonalosti.

Don Quichote je skvělým příkladem charakterního tance. Tento tanec, který zahrnuje etnické prvky z jiných oblastí – jakýsi baletní folklór- je ruskou specialitou a Rusko je také jediná země, kde se vyučuje. Tanečníci jsou pak schopni zatančit jakoukoliv cizokrajnou roli – od indického prince po tanečnici flamenga nebo cikánský tanec, jak jsme právě byli svědky.
Jejich velkou předností mimo perfektní techniku jsou i vynikající herecké schopnosti. Všechny kontakty a komunikace i u ne tak důležitých postav byly rozehrávány do nejmenších podrobností – gesta, mimika, výraz očí, což bylo patrné právě díky detailním záběrům (škoda jen, že nevyužívaných v širší paletě).
Soubor Velkého divadla je opravdu velký - pro nás až nepředstavitelné, že role mívají 13 – 15 alternací a všechny na srovnatelné úrovni.
Jednotlivá taneční čísla spontánně povstávají ze sboru, který je rovnocenným partnerem sólistů, svou precizností připomínající bezvadně seřízený stroj.
Je na místě připomenout také hudební doprovod v podání Orchestru Velkého divadla pod taktovkou dirigenta Pavla Kliničeva, jež svým výkonem podněcoval zápal tančících.

Nedělní mimořádnou přehlídku baletní krásy doplnila jak je již zvykem diskuze s odborníky, kteří vyjádřili své názory a objasnili mnohé ze zákulisí baletního představení.