Scéna.cz 

Čarodějka Alcina na jevišti prohrává, ale u diváků vítězí

Vídeňská Staatsoper sáhla k barokní opeře G. F. Händela Alcina a uvedla ji na scénu 14. 11. 2010. Žádné úpravy, žádná modernizace, žádná překvapení. Tím největším asi bylo, že dílo funguje tak, jak bylo napsáno, a že jeho interpretace je vynikající. K jediné úpravě se uchýlil britský režisér Adrian Noble. Operu zarámoval do života společenského salonu paní Georgiany Cavendish, kněžny z Devonshiru, která spolu s přáteli a členy své rodiny představení předvádí. V průběhu předehry rozděluje role a protagonisté se převlékají do kostýmů. Začíná se a končí v jejím salonu, divadlo na divadle dává představení nadhled. Kněžna si ponechává titulní roli kouzelnice Alciny, která na svém čarokrásném ostrově vězní muže a „po použití“ je začaruje ve zvířata. Narazí v případě Ruggiera, do kterého se skutečně zamiluje, ale který před příchodem na ostrov už má svoji lásku, Bradamante, na kterou díky kouzlům ovšem zapomene. Ta svého milence hledá v převleku za vojáka, svého bratra Richarda a za doprovodu jejich společného učitele Melissa, rovněž ve vojenském. Na ostrově potkávají sestru Alciny, Morganu, která se do mladého vojáka zamiluje. Její nápadník Oronte poznává úklady a varuje Alcinu. Ta chce zachovat lásku Ruggiera k sobě pomocí čar a démonů, ale poznává, že to nefunguje. Láska si nedá poručit, nedá se vyvzdorovat ani vyčarovat. Alcina prohrává, vítězí láska.

Hudební nastudování je dílem dirigenta Marka Minkowského. V orchestřišti nemá k dispozici orchestr Staatsoper, ale vlastní Ensemble Les du Louvre-Grenoble, který založil a který hraje barokní hudbu na originální nástroje. Händelovu hudbu hráli s živým entuziasmem a bezchybnou intonací, bez potřeby dolaďovat, a posluchač neměl ani chvíli možnost vydechnout. Také díky režii: Adrian Noble vedl zpěváky s citem pro kontakt s orchestrem, na jevišti se stále něco dělo, mezi postavami bylo neustálé vztahové napětí, přestože šlo často o opakovaná da capo. Dobrý byl nápad přivést hudebníky na jeviště a nechat je hrát spolu s orchestrem; tuto nelehkou úlohu zvládali s noblesou. Představení však bylo především bravurně provedeným pěveckým koncertem. Dominovala Anja Harteros v roli Alciny, jejíž plný, dramatickou vášní nabitý hlas plynul lehce bez jediného vybočení a zvládal perlivě krkolomné koloratury. Další protagonisté, například Vesselina Kasarova jako Ruggiero, Kristina Hammerström jako Bradamante, Veronica Cangemi jako Morgana, byli plnohodnotnými partnery, nebylo postavy, která by byla pěvecky méně kvalitní. Dech bral i Alois Mühlbacher, člen Florianer Sängerknaben, sotva dvanáctiletý chlapec se stříbrným sopránem a bezchybnou koloraturní technikou. Pro českého posluchače bylo potěšením poslouchat především mladého basbarytonistu z Prahy Adama Plachetku v roli Melissa, který tímto ve Staatsoper debutoval. Kultivovaný dobře znějící hlas, přesná výslovnost, noblesní postava a herecký projev ho předurčuje ke slibné kariéře. Provedení Händelovy Alciny je představení, které je možno nazvat výjimečnou hudební událostí. Dokazuje, že barokní opery mají stále své hodnoty a kouzlo i pro dnešního posluchače, jsou-li ovšem provedeny ve špičkové kvalitě. A to platí do písmene právě u tohoto vídeňského představení.

Wien, Staatsoper – Georg Friedrich Händel: Alcina. Dirigent Marc Minkowski, režie Adrian Noble, scéna Anthony Ward, světla Jean Kalman, choreografie Sue Lefton, sbormistr Thomas Lang. Premiéra 14. 11. 2010, psáno z reprízy ze třetího představení 20. 11. 2010.
Zdroj Hudební rozhledy 02/2011 Karla Hofmannová.