Scéna.cz 

Baletománie po pěti letech

Taneční představení „Baletománie“, přestože je na programu už od roku 2005, stále není „okoukané“ a dokáže přilákat diváky.
Pořad byl komponovaný možná i pod vlivem Neumeierových osvětových baletních dílen v Hamburku s cílem nastínit ve zkratce prostřednictvím ukázek dějiny tance a baletu od 17. století po současnost.

Diváci se poučí o tanci na dvoře Ludvíka XIV. , který založil v Paříži první taneční akademii, a bývá tak považován za zakladatele tanečního školství. Ludvík XIV. byl sám vynikajícím tanečníkem a nám se zde předvádí v roli Apolla. Dvorský tanec by se mohl zdát svým tempem a omezeným rozsahem pohybu – krokovými variacemi, poskoky, pohyby paží, které nesmí překročit určitou výšku, trochu nudným, ale jeho obdivovatelé si užijí elegantní půvab, kostýmy a barokní hudbu.
Romantismus představuje zlatý věk baletu, který nabývá postupně své dnešní podoby. Výrazové prvky se během vývoje znásobily, uvolnily se na jedné straně z prostorových hranic – skoky se odpoutaly od země, paže i nohy začaly opisovat velké oblouky, na druhé straně se uzavřely do mezí přísných předpisů klasické školy. K nejpropracovanějšímu systému se dospělo v carském Rusku a ruská baletní škola se stala zdrojem, z něhož vychází klasický balet na celém světě dodnes. Nemohly proto chybět ukázky z těch nejznámějších doposud uváděných baletních děl jako je Gisselle, Korzár a samozřejmě i Labutí jezero. Že se proslulé pax de quatre pro čtyři tanečnice z Labutího jezera dá zatančit i jinak, ukázali čtyři muži v černém, kteří zaskočili za baletky a Čajkovského hudbu si přeladili na hip hop. Z reakce diváků bylo patrné, co mělo větší úspěch. Labuť jako oblíbený tvor pro baletní náměty přichází ke slovu také u Saint- Saënse ve skladbě Umírající labuť, kterou využil M. Fokin ve své choreografii pro Annu Pavlovovou.
Proměnu tanečního stylu ve dvacátém století dokumentují novodobé choreografie našich autorů. Nejen vlastní autorská tvorba ale i kopírování, citace i variace jiných děl jsou v moderním uměleckém světě zcela běžné a nejinak je tomu i s choreografií. Například v tom, jak nakládá Petr Zuzka s velikánem moderního tance Williamem Forsythem v choreografii „A la Forsythe“.
Různý přístup ke stejné Janáčkově klavírní hudbě se odráží v dílech třech choreografů. Nejdříve v „Návratu do neznámé země“ Jiřího Kyliána, vybroušené skladbě pro taneční pár, Petr Zuska zpracoval téma v přízračné choreografii pro dvě tanečnice „V mlhách“ a Jan Kodet postavil na stejnou hudbu proti sobě dva muže v efektním „Duelu“.
Tanec obecně nedává příliš příležitostí, aby se při jeho sledování obecenstvo svíjelo smíchy a komické kusy uváděné u nás by se daly spočítat na prstech. Proto bylo velmi rafinované nasadit na závěr představení „Mariin sen“ – choreografii Petra Zusky z roku 2002 původně pro Pražský komorní balet, v němž Zuska v letech 1989 – 1992 tančil a s nímž po svém odchodu i nadále spolupracoval jako stálý host a choreograf. Zápletku půvabné hříčky inspirované snem slavné romantické tanečnice Marie Togliani na hudbu Cesare Pugniho a Camille Saint-Saënse otevírá scéna v parku, kdy náhodní chodci krmí vodní ptactvo – patrně labutě (opakuje se první obraz celého představení). Mezi ně se omylem či režijním záměrem připlete i ta pohádková – proměněná dívka. Čtyři baletky z pas de quatre jsou najednou čtyři muži v bílých nadýchaných sukénkách, kteří rozehrávají nesčetné komické gagy kolem lavičky v parku, ucházejí se o labuť- dívku dokud nezjistí, že jsou spíše přitahováni navzájem mezi sebou. Do děje ještě několikrát zasahuje již stárnoucí labuť. Při této parodii na klasiku se z publika opravdu ozývají salvy smíchu. Baletní hvězdy ND tu ukazují nevídaný smysl pro komiku a nadšení ze hry a jsou také patřičně odměněni dlouhými ovacemi.
Zatímco výběr ukázek splňuje v podstatě svůj účel - z lehce ochablého počátku spějí události svižně ke svému vrcholu - je zvolená forma jejich propojení - humorné výstupy řiditele souboru (Martin Zbrožek) a jeho tajemnice (Marcela Černačová), kteří si neví rady se scénářem a které zachraňují nápady stále se vnucujícího „baletomaniaka“ Petra Zusky – humorná místy až křečovitě.
Na druhé straně nejznámější baletní klasické kusy v provedení sólistů a souboru ND (Nikola Márová, Ivana Illyenko, Klára Kutilová, Michal Štípa, Alexandr Katsapov, Viktor Konvalinka, Olexandr Kysil, Karel Audy, Adam Zvonař a další) potěšily podobně jako všechny moderní choreografie, a tak se závěrečný potlesk s několika oponami rozprostřel nakonec na všechny účinkující.