Scéna.cz 

Hudební rozhledy v dubnu 2010

Začátkem 21. století zmizely jazzové zpěvačky nadobro z povrchu zemského. Přežívá nová generace zpěváků, která se svým způsobem vyrovnává s dědictvím jazzu jako něčím více méně již vzdáleným či zprostředkovaným. Za nejvýznamnější zjev této současné postjazzové epochy je považována Dian¬ne Reeves, která 13. května ve Společenském sále Kongresového centra Praha vystoupí na Pražském jaru. Po čtyřech nominacích na cenu Grammy konečně Reeves v roce 2001 tuto cenu získala, a to za své album In The Moment: Live In Concert. Její výběr žánrů a stylů je sice značně eklektický, ale přitom je nesporné, že její přístup ke všemu, co zpívá, z jazzu v podstatě vychází. Díky svému strýci, kontrabasistovi Charlesovi, který hrál nejen jazz, ale byl i členem Colorado Symphony Orchestra, se Dianne seznámila s uměním jazzové legendy Sarah Vaughan, která se stala díky své schopnosti vyvolat zpěvem obrovskou škálu emocí, Dianniným největším vzorem.

V Praze se v posledních měsících vystřídala celá řada mezinárodně proslulých umělců, kterým tleská celý kulturní svět. Nikdo z nich však posluchače tak nefascinoval, jako rodák z Buenos Aires, světoznámý dirigent a klavírista Daniel Barenboim, který tentokrát Prahu navštívil v rámci svého turné po Evropě jako svrchovaný interpret děl Fryderyka Chopina. Jako pianista debutoval tento nevšední umělec, který letos oslaví 68. narozeniny, již ve svých deseti letech ve Vídni a v Římě. Od té doby koncertoval po celém světě, a i když dráhu klavíristy v roce 1967, kdy se poprvé představil s orchestrem Philharmonia v Londýně, ještě obohatil o neméně úspěšnou kariéru dirigenta, láska k tomuto nástroji ho neopustila. A že nejen potěšit, ale přímo „rozparádit“ celý sál dokáže i jako klavírista přímo mistrovsky, toho jsme byli 24. února ve Dvořákově síni svědky více než vrchovatě! Vždyť osm přídavků, které postupně následovaly po jednotlivých standing ovation, jistě hovoří samo za sebe.

Opera Wrocławska se za vedení dirigentky Ewy Michnik může již řadu let chlubit dramaturgicky i kvalitativně hodnotnými představeními, která vzbuzují respekt a obdiv. I v posledních několika měsících tak svým návštěvníkům nabídla více než zajímavé tituly, z nichž jeden se dával v Polsku dokonce úplně poprvé. Byla jím opera Richarda Strausse – Žena bez stínu, ale rovněž další dílo, o němž přinášíme v tomto čísle řadu zajímavých informací, a které mělo premiéru 6. února, je unikátní: opera Chopin italského skladatele Giacoma Oreficeho, jejíž premiéry ve Varšavě byl v roce 1904 skladatel osobně přítomen. Trojici operních děl, kterou autorka článku, dr. Anna Šerých, v únoru na této scéně shlédla, pak doplňuje titul více než aktuální: Offenbachovy Hoffmannovy povídky, jež ve Vratislavi zazněly v premiéře 27. listopadu loňského roku, a u nás, na scéně Zlaté kapličky, o přibližně tři měsíce později, 6. a 7. března 2010.

Vzhledem k tomu, že na rozsáhlém německém území je zajímavých a významných zámeckých divadel mnoho, je nutno věnovat jim hned několik dílů našeho letošního seriálu. Jejich vysoký počet byl dán hlavně tím, že po několik století, kdy se rozvíjel divadelní a hudební život v zemi, neexistoval celistvý stát. Sjednocení nastalo až v roce 1871. Země tak byla zprvu tvořena řadou knížectví a vévodství, kurfiřtských dvorů, svobodných měst atd. A protože každý z větších nebo menších monarchů nechtěl zůstat za ostatními v ničem pozadu, podle svých finančních možností a také hloubky svých kulturních zájmů zakládal i honosnější či menší divadelní stánky. Některá z těchto divadel zanikla, ale většina těch větších jsou nositeli divadelní hudební kultury nejvyšší úrovně dodnes. A právě z těch jsme v prvním díle vybrali trojici divadel ve městech Výmar (Nationaltheater), Gotha (Ekhof Schlosstheater) a Coburg (Landestheater).