Scéna.cz 

Jan Vičar: Přeludya. Pocta hudcům a další

V historii hudebního umění se poměrně zřídka setkáváme s osobnostmi, které k muzikologické, hudebně-teoretické nebo kritické činnosti připojují také ambici skladatelskou. V domácích poměrech jde např. o Boleslava Vomáčku, Karla Janečka nebo o Karla Risingera. Někdy je v těchto případech co do úspěšnosti v převaze práce kompoziční (Vomáčka), jindy činnost teoretická. Nezřídka se však v kuloárech mezi muzikanty v této souvislosti (často nikoli neprávem) mluví o tzv. „profesorské“ hudbě, když v tvorbě převáží konstruktivnost intelektuální povahy nad sponta¬neitou tvůrčího procesu…
O to příjemnější je zjištění, že základní profesí muzikologicky orientovaný Jan Vičar přinesl na kompaktním disku s výběrem ze svých komorních skladeb díla sice rozsahem i obsazením relativně skromná, zato však bezprostředností autorské invence přímo překypující: jeho Přeludya jsou – jak je to ostatně dáno už samotným chytrým názvem disku – kvintesencí kompoziční spontánnosti, navíc okořeněné originalitou hudebního vtipu. Vičarovy miniatury jsou vesměs nadepsány programovými tituly. Přitom však programovost (Pocta hudcům, Poučení Šuruppakovo) tu není důvodem k popisnosti: je zřejmé, že Vičar tyto vnější podněty chápe spíše jako inspirační zdroj, z něhož může zcela svobodně a uvolněně čerpat, aniž by byl příliš svazován deskripcí konkrétního tématu. Nejpřesvědčivějším dokladem tohoto přístupu k věci je skladba Špatný den, v níž autor sám u klavíru předvádí na čtyřtónovém modelu závěru, převzatého de facto z populární hudby, rozpačitého pianistu, který ne a ne se trefit do té správné interpretace notové předlohy a který komentuje svou „nedostatečnost“ emfatickými výkřiky, zakončenými ulehčeným uspokojením, když se mu konečně podaří zahrát model správně… Vičarovy skladby mají zdánlivě improvizační charakter, přitom však obdivuhodně „drží pohromadě“, jsou formálně ucelené a sevřené (Gustav a dr. Kabyl nebo Vzpomínka z klavírního cyklu Přeludya). Autor s potěšením užívá poměrně často repetování tónů a celých akordů a dosahuje tím nezřídka působivých výrazových kontrastů (Voděnka). V pozadí invence stojí zcela nepochybně folklorní inspirace, traktované v maximálně stylizované podobě (Ufoni s citací z Mozartovy Sonaty facile C dur); záměrná prostota výrazu se zhusta ocitá v protikladu s rafinovaností (Musica da canzonetta pro violu a kontrabas), až skoro překvapivě intenzivní je vřelost houslové kantilény (úvodní Pocta hudcům), pikantní je spojení kontratenoru (resp. barytonu či mezzosopránu) a harfy (Poučení Šuruppakovo). Tak bych mohl „vytýkat před závorku“ každou z pěti skladeb, k nimž Vičar připojil vlastní verbální výklad. Skladby samy by se ovšem bez takové explikace docela dobře obešly: nejsou totiž nijak „deskriptivní“, prezentují posluchači spíš uvolněnou fantazii nežli přesný „obsah“: tak např. ve finální části čtyřdílné skladby Musica da canzonetta slyšíme na počátku působivý výraz smutku, který autor vzápětí „shodí“ glissandem a svým způsobem ještě i banálním závěrem periody; jinde (Uspávanky pro basový klarinet a klavír) najdeme velmi zajímavou kontrapozici tónin G dur a Des dur, jež tu působí naprosto organicky a „patřičně“; leckde Vičar zřejmě zcela záměrně balancuje na samém okraji banality a směřuje tak ke zdůraznění humorné hyperboly (Špatný den) atd.

Uznání patří také interpretům: z nich největší tíhu nesl pianista Daniel Wiesner, jehož vynikající smysl a cit pro soudobou hudbu je ostatně dobře znám; výkony ostatních ale partům nezůstaly nic dlužny.
Summa summarum: rád bych tento kompaktní disk doporučil všem, kdo dosud nenašli cestu k současné hudbě, domnívajíce se o ní, že musí být vždycky jen nezáživná. Vičarovy skladbičky dokazují, že taková předpojatost je zcela mylná: při bezmála sedmdesáti minutách poslechu jsem se ani chvíli nenudil.

RADIOSERVIS CD0454-2
Jan Vičar: Přeludya. Pocta hudcům, Přeludya (2-12), Musica da canzonetta (14-17), Poučení Šuruppakovo, Uspávanky.
Roman Patočka – housle, Petr Nouzovský – violoncello, Daniel Wiesner a Jan Vičar – klavír, Jan Pěruška – viola, Jiří Hudec – kontrabas, Jana Tetourová – alt, Kateřina Englichová – harfa, Petr Valášek – basový klarinet.
Nahráno v Českém rozhlase v Praze 22. a 24. 7. 2007, 22. 11. 2005, 26. 1. 2009 a v Českém rozhlase v Olomouci 26. 6. 2004, hudební režie Jiří Gemrot, Igor Tausinger, Michal Macourek.
Celkový čas 67:22
Zdroj Hudební rozhledy 12/2009 Petar Zapletal