Scéna.cz 

Hudební rozhledy 10/20

Harfistka Barbora Plachá je mladá všestranná hudebnice, která studovala na Pražské konzervatoři a později si své znalosti rozšířila studiem na Královské konzervatoři v Bruselu ve třídě Jany Bouškové a na Norské hudební akademii v Oslo ve třídě francouzské harfistky Isabelle Perrin. Je velmi všestrannou umělkyní, která se „nebojí“ ani spolupráce s jazzmany nebo projektu, na kterém s dalšími hudebníky v souboru Salome hraje úpravy skladeb Karla Kryla. Těchto koncertů např. odehrála po celé České republice a na Slovensku více než 170.

Vystupuje doma i v zahraničí, na významných festivalech, ale i tam, kde se jedná o charitativní koncerty se snahou pomoci potřebným. Vedle sólové hry a hry v komorních souborech vede úspěšně od roku 2009 harfovou školu Arpeggio a od roku 2017 Norsk Harpe Academi v Oslo. Snaží se také rozšiřovat harfový repertoár o transkripce a úpravy skladeb českých romantických autorů, jako je Antonín Dvořák, Bedřich Smetana, Josef Suk nebo Zdeněk Fibich…

Jubilejní 100. ročník Salcburských slavnostních her nabídl ve dnech 1. – 30. 8. 2020 v osmi lokalitách centra rakouského rodiště W. A. Mozarta 110 kulturních akcí divadelních, filmových, hudebních, přednášky a výstavy. Návštěvníci a pracovníci festivalu museli mít zakrytá ústa i nos a v hledištích byli usazeni podle tzv. šachovnicového vzoru. Hrálo se bez přestávek. Mezi lidmi vládla nálada à la „Maškarní ples.“ Každá vstupenka nesla jméno účastníka, jichž bylo celkem 76 500 z 39 zemí. Tisk vstupenek a veškeré peněžní a rezervační transakce probíhaly jen online. Často docházelo k testování na nový koronavirus, hygienická opatření byla zpřísněna a tým byl posílen i lékaři. Diváci museli udržovat odstup jednoho metru a byli velmi disciplinovaní. Na závěr Slavnostních festivalových her jejich prezidentka Helga Rabl-Stadler prohlásila, že za největší dárek ke 100. výročí, které festival letos oslavil, považuje uskutečnění plánovaných programů, byť v redukované verzi …

Polský režisér Krzysztof Warlikowski (*1962) má pověst provokatéra, který chce osvobozovat operu z „vězení“ zkostnatělých konvencí a struktur uložených v partituře. „Základní problém je rozsah, v jakém v ní můžeme vytvořit enklávu svobody“, shrnul svůj přístup k žánru, který začal teprve postupně objevovat po činoherních počátcích. Na profesionálních divadelních scénách se uplatňoval nejprve od roku 1993 v Polsku a vedle svérázné interpretace řeckých tragédií měly důležitou roli v režisérově profesní kariéře jeho inscenace Shakespearových děl: „Shakespeare se pro mě stal mistrem řemesla. Vážím si ho za jeho odmítnutí kompromisu a jeho touhu popsat celý svět, spíše než pouhý zlomek reality.“ Ve svých režijních výkladech se Warlikowski, který má rozsáhlé vzdělání v humanitních oborech, jež absolvoval na krakovské univerzitě, zaměřuje na otázky osobní svobody v dnešním světě plném chaosu, kdy většina lidí ztrácí smysl pro hodnoty…

Čelo rozvoje každého umění bývá obvykle vzdálené soudobému publiku, zvláště když „inovace“ neprobíhají postupně, ale radikálnějším způsobem. Přesně to se stalo jazzové hudbě v půli 40. let, kdy dosavadní pozvolný vývoj swingové hudby byl rozrušen explozí nového způsobu hraní, jenž byl pojmenován bebopem; stal se základem moderního jazzu – zpočátku však nechápaným nejen většinou muzikantů swingové éry a samozřejmě i větší částí publika, ale rovněž recenzentům slovutného měsíčníku Down Beat. Hanlivých výroků k nové hudbě byla americká scéna plná. Své k tomu řekl i velký Satchmo – Louis Armstrong, v jehož pozdější hudbě se však řada prvků bebopu objevovala: „Nejradši by každého odrovnali, protože jimi cloumá zloba a v jednom kuse mají chuť někoho blamovat. Každá pitomost je jim k tomu dobrá, jen když je to něco jiného, než se dělá obyčejně…“ (rakousko-německý skladatel a kritik André Asriel, Jazz. Analysen und Aspekte, Berlín, 1966)…

www.hudebnirozhledy.scena.cz