Scéna.cz 

Bastard: křížení lásky a zla

Městské divadlo Brno uvádí na Hudební scéně nové nastudování společného díla Zdenka Merty a Stanislava Moši BASTARD. V listopadu 1993 spatřilo toto scénické oratorium světlo světa poprvé. Autor libreta Stanislav Moša se tehdy ujal režie. V tomto nastudování účinkovali mimo jiné Jan Apolinář (role Bastarda) a Zora Jandová (role Satana). Ti hrají i v současné režii Petra Gazdíka. Jan Apolinář ztvárňuje postavu Ducha svatého a Zora Jandová představuje Žebračku. Bastard představuje po SNECH SVATOJÁNSKÝCH NOCÍ druhé dílo autorské dvojice Merta a Moša.

V devadesátých letech se odehrálo 201 repríz po celé České republice včetně několikaměsíčního hostování v pražském Národním divadle. To dokazuje, že inscenace se stala pro mnohé diváky kultovní. Účast na několika reprízách byla naprosto běžná. Vše umocnilo i vydání stejnojmenného CD. Můžeme konstatovat, že po hudební stránce včetně libreta, byla a je inscenace na věk autorů velmi vyzrálá. Oba tvůrci obstáli v případě tak vážného tématu jako je inspirace biblickými příběhy a postavou Fausta. Poslední Adam/ Bastard podstupuje dlouhou a strastiplnou pouť (cestu), na níž se snaží nalézt nejen sám sebe, ale bojuje za přežití celého lidstva. Symbolické vykoupení z hříchu, může samo o sobě svést k hříchu. A to zejména pokud se na dané cestě ocitne Satan, který podobně jako v kritických chvílích života Ježíše Krista, mu nabízí lákavé svody a neomezenou moc a vládu.

Vzpomínám si na jeden velmi osobní příběh, kdy jsem se ve svém životě setkal s uživatelem drog. Řekli byste, spodina společnosti, vyvrhel, chcete-li Bastard, ale opak pravdou. Právě tento člověk mi popsal podobenství víry: “Putujeme za vírou v Boha a najednou se ocitneme před propasti. Máme dvě možnosti: tuto propast překonat po lávce nebo sestoupit dolů a roklí projít. První možnost je lákavá, můžeme ušetřit čas. Víra do vás nemusí vstoupit, naopak. Jako byste jeli velkou rychlostí po poušti. Stopa kol bude mělká a vítr ji hned rozfouká. Do toho může lávka prasknout.
Cesta roklí bude pomalá. Musíme překonávat překážky. Čelit nepřízni počasí, zdolat kamenitou cestu, prudký sráz atd. První možnost vám nabízí Satan. Druhá je volba s Bohem. A ten nás nikdy neopustí.”

Inscenaci Bastard nastudoval nový tým. Režisér Petr Gazdík si přizval ke spolupráci Tonyho Marka, hudební nastudování a bandleader. Petr Hloušek se postaral o scénu a projekce. Kostýmy navrhla Andrea Kučerová, choreografie Hana Kratochvílová. Dramaturgický dohled měla na starosti Klára Latzková. Režie světel David Kachlíř a režie zvuku Michal Hula.
Režisér Petr Gazdík vypráví pohádkový příběh s využitím moderních scénických technologií, které před třiceti lety tvůrci neměli k dispozici. O dokonalou vizualizaci se postaral Petr Hloušek. Díky jeho fantazii se ocitáme ve vesmíru, kde se střetává dobro a zlo.

Libretista Stanislav Moša zve diváky k zrození: na počátku bylo SLOVO, BŮH z pravého BOHA, SVĚTLO ze SVĚTLA. Potkají se Satan (Viktória Matušovová) a Duch svatý (Jan Apolinář). Podobnost s pohádkou Rozum a Štěstí čistě náhodná. Tito dva provázejí Bastarda (Dušan Vitázek). První z nich ho láká a svádí mocí nad vším, druhý věří v jeho vnitřní sílu lásky. Zápas mezi dobrem a zlem začíná, kdo získá jeho duši? Tento boj provází lidstvo od nepaměti. Vyhnání Adama a Evy z ráje právě pro odhalení hlubokého poznání. Smrt Krista coby vykoupení z dědičného hříchu. Podobně jako má Satan své stíny má Bastard průvodkyni v podobě Markétky (Esther Mertová).
Scéna Petra Hlouška je orámovaná chrámovými sloupy. Důraz na duchovno a mystiku celého díla je důrazná. Starý chrám má v průčelí náznak oltáře. Boží stánek se střídavě proměňuje v Inferno, zejména díky laserům, ty neúprosně křižují prostorem, převažuje červená a zelená barva.

Hudba Zdenka Merty je mnohovrstevnatá, strukturovaná na Introdukce, Kyrie eleison, Offertorium, Sanctus, Benedictus, Agnus Dei… Na svou dobu má celková skladba soudobý zvuk od rockové balady až po chrámový chór. Tato hudební pestrost pro sedmi člennou kapelu je opravdu výzvou. Bandleader Tony Marko dokáže band vést s velkou bravurou. K tomu musíme uvést, že sám v kapele aktivně hraje a do toho obstarává různé elektronické zvuky. Toto vše vyžaduje velkou zodpovědnost od chóru, bandu i sólistů.
Libretista Stanislav Moša si převážně hraje se symbolikou slov. Text oratoria doslova tepe. Do toho všeho ale onen magmatický proud slov dává smysl, uvolňuje žár. Představuje příležitost pro jednotlivé interprety odhalit charaktery postav. Vést diváka v naznačeném příběhu.

Bastard Dušana Vitázka je autentický v hledání. Nabízí postavu tvrdého rockera, který pod skořápkou skrývá svou jemnou duši. Zápasí s nástrahami, úsečně odráží problémy, které nechce slyšet ani řešit. Postupně jsme ale svědky, jak se do něho zarývají a přeci jen ho nutí jednat.
Satan Viktórie Matušovové je vyzrálý a hlavně pevný. Matušovová dokáže vládnout svým hlasovým rozpětím, ale jeviště ovládá i fyzicky. Plně se jí podřizuje trio jejich stínů (Svetlana Jandová, Ivana Vaňková a Diana Velčická). Všechny tři protagonistky si užívají svých rolí jakýchsi wamp žen. Postupně odčerpávají z Bastarda pravou lásku k bližnímu transfúzí prodejné lehké lásky hříchu.
Markétka Esther Mertové je čistá a věrná. Nabízí křehkost a zranitelnost. Nevěří, že by jí mohl někdo ublížit. Hříchy Bastarda sice vidí, ale věří, že se zlo v dobro obrátí. Jinou normu než dobrosrdečné a obětavé lásky si nedokáže připustit.
Homunkulus v podání Ondřeje Studénky je inovativní - na scéně se zrodil robot vybavený umělou inteligencí. Postupně se učí a zdvořile nabízí Bastardovi strohou pravdu, která se těžko přijímá. Na konci všeho je podle něj a pravdy zánik. V robotickém pojetí uvažování nedokáže přijmout Království nebeské a další pokračování duchovního života.
Duch svatý Jana Apolináře je patřičně rozvážný a klidný. Další zdroj světla na jevišti. Apolinář divákům předává dobře frázované belcantové árie. Herecká zralost a uváženost odpovídá naturalu jeho postavy.

Scénické oratorium BASTARD otevírá další etapu kultovního představení. Diváci se mohou těšit na osvědčenou hudbu, ikonický příběh o lásce a zlu. A proč bastard? Dítě narozené mimo manželství? Ale jakou hodnotu má v dnešní době rodina a manželství vůbec.
Útok provedený nečekaným způsobem, další možnost výkladu. Satan využívá všechny prostředky pro získání duše Bastarda. Duch svatý zprostředkuje možnost svobodného rozhodnutí.
Vulgární označení v dnešní době hojně používané. Vždyť je jednodušší někomu uštědřit rychlou slovní nadávku, která se zanoří hlouběji do duše protivníka, než podat vysvětlení chyby nebo objasnění nedorozumění s láskou a empatií.
V botanice se setkáme s označením bastard u hybridních kříženců rostlin. O tom celé oratorium určitě vypovídá - o prorůstání dobra a zla, lásky a nenávisti. Tak to je a bude od nepaměti až do skonání věků.


Zdenek Merta, Stanislav Moša: Bastard

Režie Petr Gazdík; hudební nastudování a bandleader Tony Marko; hudební aranžmá Zdenek Merta a Tony Marko; scéna a projekce Petr Hloušek; kostýmy Andrea Kučerová; choreografie Hana Kratochvílová; dramaturgie Klára Latzková a produkce Zdeněk Helbich.
Osoby a obsazení: Bastard (Dušan Vitázek); Markétka (Esther Mertová); Satan (Viktória Matušovová); Satan - stíny (Svetlana Jandová, Ivana Vaňková a Diana Velčická); Duch svatý (Jan Apolenář); Homunkulus (Ondřej Studénka); Černoděr (Oldřich Smysl); Žebračka (Zora Jandová) a další.

www.mdb.cz