zvláštní poděkování
Quantcom.cz

ON-LINE - Detail příspěvku

Madame Melville …

Z inscenace Madame Melville

autor: archiv   

„Přesto, že první láska je v lidském životě nějakým způsobem konečná a definitivní a většinou nepřežije první okamžiky dospívání, v člověku vždycky nějakým způsobem zůstane natrvalo. I když už je reálně mrtvá, tak existuje, přežívá ve fantazii a mnohdy je ta přežívající hodnota ve fantazii je mnohem důležitější než skutečnost…“

Tahle slova režiséra Patrika Hartla, která mi řekl před pár lety v souvislosti se svou televizní prvotinou Adam a Eva 2001, jsem si připomněla, když jsem viděla jeho inscenaci Madame Melville ve Švandově divadle. Ta hra je totiž především vzpomínkou na cosi nezachytitelného, něco velmi soukromého, něco osudového…

Komorní hra, která pro někoho může mít skandalizující přídech tématem svedení mladíka starší ženou, je mnohem více o duševním vývoji, o hledání okamžiků štěstí, o porozumění a neporozumění, o tom, jak se věčně snažíme nahlédnout někam za tajemnou oponu života…

Sedmnáctiletý chlapec prožije noc a den se svou profesorkou literatury, poté se rozejdou a už nikdy se nesetkají. Na tyto chvíle vzpomíná už dospělý muž jako na největší zážitek svého života… Hra má však druhou rovinu – tajemství, které se nikdy nedozvíme. Co to vše znamenalo pro Madame Melville? Šlo jí jen o to vyrovnat se s momentální situací, kdy ji opustil ženatý milenec? Využila či zneužila mladíka? Nebo se jí celá událost dotkla více, než byla ochotna přiznat?

Pro mě je tato hra především jakýmsi rituálem zasvěcení (ne nadarmo tu zaznívá i motiv z Mozartovy Kouzelné flétny), který si dříve nebo později prožije každý z nás. Zda bude ve vzpomínkách krutý nebo příjemný, záleží asi především na nás.

Samotný text Richarda Nelsona je jemný, vtipný a příjemně nostalgický. Stejně tak inscenace. Vyhýbá se lascivitám, naturalistickým a polopatistickým scénám, vše je vedeno spíše v jakési impresionistické drobnokresbě. Kdo by čekal odhalená těla (jako ve většině dnešní coolness dramatiky), bude zklamán. Ten, kdo chce na chvíli vypadnout z hektické reality a spoluprožít prchavé okamžiky prvních erotických zážitků, si večer jistě příjemně užije.
Režisér Patrik Hartl si dvě podoby zralého ženství nemohl vybrat lépe. Zkušená Ivana Chýlková v postavě Madame Melville s přehledem nuancuje nejrůznější nálady od rozpaků, přes rozmrzelost až po poodhalení tušených hlubin smutku z tíhy života a neřešitelných vztahů. Dokáže být elegantní sarkastickou profesorkou, odvázat se jako puberťácky rozjuchaná dívenka, být dámou velkého světa, ale i osamělou ženou, která netouží po ničem jiném než se na chvíli schoulit někomu do náručí. Dravější ženský prvek přidává Eva Holubová jako Ruth, je v ní větší syrovost, pragmatická lascivita, ale i pod touto maskou – když dáváme dobrý pozor - objevíme záblesky nostalgie a nočních můr. Svůj úkol dobře plní i Jan Meduna, který má přinést do hry, svou naivitu, chlapecký půvab a medvídkovskou neohrabanost.

Studio dva v rámci Léta hereckých osobností přináší pohled na nejrůznější podoby vztahů mužů a žen. Oproti současnému trendu drsné dramatiky, kde jsou nám mezilidské vztahy předkládány v té nejsyrovější podobě, sází na hlubší ponor do lidské psychiky a ukazuje, že se nemusíme stydět za své nejniternější pocity. Naopak – můžeme z nich žít.

3.7.2004 21:51:00 Jana Soprová