zvláštní poděkování
Quantcom.cz

ON-LINE - Detail příspěvku

Jan Potměšil v Hradci králové

Jan Potměšil

autor: archiv   

Jako Vančurův příběh Pekaře Jana Marhoula stále oslovuje čtenáře i tvůrce i přes svůj svébytný jazyk a nevšední poetičnost, tak i životní příběh a tvorba herce Honzy Potměšila lidi a především diváky stále zajímá…

  • Jak došlo k Vaší spolupráci s Klicperovým divadlem?
    Pro mě to bylo překvapení, ale velmi milé. Na jaře loňského roku mi zavolal pan Kačer s tím, že by mi chtěl nabídnout roli. Velmi jsem se zaradoval, protože na společnou práci na divadle jsme čekali dlouhou dobu a nějak to pořád nevycházelo. Vzápětí mi prozradil, že by to bylo na podzim v Hradeckém divadle a šlo by o titulní roli v Pekaři Janu Marhoulovi. V létě jsme pak zajeli za panem ředitelem Zemanem, abychom se domluvili na podmínkách, a zda to vůbec bude možné i z hlediska dostupnosti v divadle. Na všechny otázky jsme našli řešení, plácli jsme si a 29. října byla první zkouška. Zpětně musím říci, že jsem za to opravdu rád, protože to bylo moc krásné. Klicperova divadla si pro jeho tvorbu velmi vážím. Mohl jsem navíc začít poznávat Hradec Králové i diváky tady. Za to všechno jsem opravdu moc rád.


  • Dobrý pocit pořád přetrvává? Co pro Vás znamená samotná inscenace Pekaře Jana Marhoula?
    Ano, pořád je to báječné setkání. Ze zkoušení, premiéry i jednotlivých repríz mám radost. Text je krásný. Navíc jsem se tady v divadle mohl setkat s báječnýma lidma. To, jak mě přijal kolektiv, nebo jednotliví členové, mě ohromně potěšilo. Na všechny se vždycky můžu těšit, když jedu na představení. Navíc se mi ale líbilo, jak ta samotná práce byla dostředivá. Už od čtených zkoušek jsem měl pocit veliké kompaktnosti a soustředění. S panem Kačerem to byl také zážitek. Věřím, že se na to podobně dívají i kolegové.
  • A jaké je potkat se na jevišti s Vladislavem Vančurou?
    Zážitek! Nádhera a hloubka jeho díla, specifičnost a poetičnost jeho jazyka a přitom jeho přesnost vyjádření... Po určité době máte pocit, že každé slovíčko, každý detailmá své přesně „vysezené“ místo. Nic nejde vypustit a člověk by v něm jen těžko improvizoval. Toužím v tu chvíli pana Vančuru ctít.
  • Zde na festivalu měl derniéru bratislavský Cyrano Milana Lasici, který se hrál jedenáct let. I vy hrajete v podobně legendárním představení. Jaké to je hrát po čtyřistapadesáté Růži pro Algernon?
    V tomto konkrétním případě je to fantastické. Je to velmi silný příběh, šťastná dramatizace literární předlohy, šťastná volba režiséra Jakuba Špalka, který měl tuto povídku už od mládí vyhlídnutou pro uvedení na jeviště. Příběh Charlieho Gordona se mě velmi dotýká na té osobní úrovni. Mám pocit, že jsme se Charliem docela skamarádili a jsem za to rád, neboť on je docela frajer. Možnost setkání s ním v Růži pro Algernon je pro mě pokaždé malou slavností. Pokaždé můžeme spolu prožít ten příběh od narození až do jeho konce. Během hodiny a půl bez přestávky můžu prožít celý lidský život. Řekli jsme si, že dokud nás to bude bavit a lidé budou mít zájem představení vidět, budeme hrát dál. Myslím, že se daří držet určitá živost uvnitř toho představení. Nám nepřijde, že se to hraje už po čtyřsté. Mám radost, že představení díky tomu dostává jiné významy a konotace. A tyhle úhly pohledu nenahrazují jeden druhý, ty se naopak sčítají. Znám řadu lidí, kteří to po určité době chtějí vidět znovu. Postoj Charlieho Gordona nás může všechny jenom inspirovat. Přesto, že se před něj staví nové a nové situace a překážky, a třeba se mu i nedaří, má pořád sílu to zkoušet. Vždycky v sobě znovu najde naději a sílu udělat další krok. A v tom je odzbrojující a fascinující. To je pro mě velká výzva. Kdyby nám někdo řekl, že to budeme hrát ještě za deset let, tak bychom si mysleli, že si z nás dělá legraci, a přitom samo publikum si o to řeklo.
  • Prozradíte hradeckým divákům, co děláte mimo divadlo?
    Teď zrovna čtu hodně Shakespeara, protože jednak mě baví a taky chci, abychom se pokusili něco inscenovat. Taky se moc těším na prázdniny, protože myslím, že je po celé té sezóně potřebuju. Zároveň bych se moc rád na chvilku podíval na Filmový festival do Karlových Varů, kde potřetí v řadě podporuji projekt Kino bez bariér. Jinak se všechny myšlenky ubírají k tomu, že chci strávit nějaký čas na chalupě v Lomu u Tábora, kde se narodil tatínek a kde i já cítím své kořeny, ač jsem se narodil už v Praze; chci se dostat do přírody, plavat, jezdit na kole na ruční pohon. Mezitím se budu vyskytovat v Severních Čechách v oblasti Labských pískovců u Děčína, kde se zúčastňuju jako člen týmu pobytových kurzů zaměřených na zdravý životní styl.

  • Jitka Taussiková

    30.6.2004 12:56:00 Redakce


    AKCE ONLINE - Přehled příspěvků

     

    Fotogalerie akce

    reklama