Scéna.cz 

Klára a Medea aneb Starý, dobrý Aristoteles

Ještě nikdy jsem neviděl představení Návštěvy staré dámy, ve které by mi titulní postavy bylo upřímně líto. Bývá exponována jako krvelačné monstrum, bytost existující jako člověk neúplný nejenom fyzicky (množství „náhradních dílů“), ale i duševně, chodící protimluv, člověk nelidský. Když jí ale v Morávkově inscenaci prosí pan učitel, aby „nebyla Medeou", neprosí žádnou příšeru příšerami obklopenou. Prosí ženu, na které se její bližní (její obec) strašlivě provinila; a neprosí o nic víc a o nic méně, než aby jednala podle křesťanské etiky - aby odpustila křivdy. Není náhodou, že padne i zmínka o Oidipovi. Analogie s oběma tragediemi jsou zjevné. Medea je opuštěna svým mu-žem, má přijít o své děti a být vyhnána. Oidipovo město hyne, ale dostane se mu věštby, že bude zachráněno, potrestá-li zločince ve svém středu.

Klára na křesťanský apel nepřistoupí. Naopak, zdůrazní porušení jednoho ze starozákonních přikázání - Nepromluvíš křivého svědectví. Žádá spravedlnost a je při tom v silnější pozici než požadavky trestu v obou zmíněných tragediích. Na rozdíl od Medeie není z prehistorie příběhu zatížena žádnými zločiny a na rozdíl od Oidipa se Ill provinil zcela vědomě a záměrně. Klára Zachanassianová obrátila pokrytecky chápanou křesťanskou mravnost proti těm, kteří se jí údajně řídí: "Kdo jsi bez viny, hoď první kamenem". Obyvatelé městečka G., na rozdíl od spoluobčanů Oidipových nevinní nejsou, ale přesto Illa ukamenují všichni.
V křesťanské etické normě praví Bůh: "Má je pomsta". V té předkřesťanské je pozemská pomsta v rukou člověka. Kláře Pavly Tomicové jsem věřil, že její nářek nad rakví s Illem není póza pro veřejnost, věřil jsem, že si upřímně a hluboce zoufá, a že tohoto stavu, horšího než smrt, se už nikdy nezbaví. S Dürrenmattem řečeno, nastal obrat k nejhoršímu. S Aristotelem řečeno, hrdinka budila strach a soucit. Pojmenoval to katharsis.