Scéna.cz 

Proč bychom se netěšili!

Člověk někdy nevěří vlastním očím a uším. Po přečtení „kritiky“ Jany Machalické v Lidových novinách a po nahlédnutí do Kritického žebříčku v Divadelních novinách by pes kůrku od režiséra Vladimíra Morávka za jeho Prodanou nevěstu nevzal. Udělovat divadelním inscenacím ropáky, obdržel by Morávek určitě aspoň sedmikilového macka. Jenomže pak se poštěstilo (při všem osobním neštěstí nemocné Petry Výtvarové), že místo programovaných Povídek z Vídeňského lesa předvedl domácí soubor právě Smetanovu Prodanku. A světe div se, první řada (alibisticky na ni práskám, že kromě mého nesla zadky divadelních a kritických veličin, jejich veličenstev Uhdeho, Landovského, Justa, Ptáčkové, Suchomelové, Kerbra, Pavlovského, Hořínka…) se přímo královsky bavila.

Vždyť režisérovo zcizení vrátilo národní operu zase do chlívku původního, totiž Sabinovy frašky, chceme-li, opery komické. A jak to Morávek, a naštěstí už také několik ještě mladších režisérů umí, míří hlavně proti nám, proti české malosti, zaprděně a připodělaně vstu-pující do Evropy. Je v té Prodance o nás všechno: o pomlouvačnosti, závistivosti, o přetvářce, vyčůranosti, o zlodějíčkovství, ješitnosti, o našich buřtech, koláčích, ale i o vábení ke spolupráci, končícím úvazkem nebo vyhazovem. Jako by mezi první a druhou částí opery uplynul čas vlády jedné strany. Svět zšednul a zčernal a po soše Svatého Jana z Nepomuku pod lipou s ptáčaty zbyl jen sokl. Ale při tom všem, pivečko je boží dar, takže proč bychom se netěšili! Na scéně hraje každý mimický detail, promyšleno je každé hnutí a gesto postaviček Smetanova i našeho venkova. Mezi všemi září Pavla Tomicová-Kecalová, Mařenka Andrea Marečková, Vašek Jan Sklenář, a s nimi Součková, Lněnička, Hřebíček, Hervert, Bulisová, všichni. Mám pocit, že část české kritiky je zralá na léčbu trudnomyslnosti duše. Nemusím snad podotýkat, že sál se mohl utleskat a první řada od vší libosti z té aplaudující tíhy rozkvetla jako libosad. Ten nepřiposražený do bonzaje hovniválí kuličky. Jenom o ni se mezi sebou umíme krásně porvat. A pak všechno jen prožrat a pros...
Jiří P. Kříž