Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

ON-LINE - Detail příspěvku

I zhovadilost bude samozřejmostí

autor: Z webu

Za básníkem, spisovatelem a antikvárníkem Ivanem Wernischem, jehož básně daly podnět k vzniku inscenace Naivního divadla „...a jiný Bedřich“, jsem jela do Prahy. Před časem vyšla jeho obsáhlá kniha Zapadlo slunce nad tvým dnem z prací zapomenutých básníků a spisovatelů a Ivan Wernisch v těchto dnech intenzivně dokončuje díl druhý.

Naivní divadlo hraje podle vašich veršů inscenaci ...a jiný Bedřich, pardubické divadlo vaši úpravu Její pastorkyně. Viděl jste obě inscenace?
Neviděl jsem nic a mám pocit, že mi to mají trochu za zlé a já se jim nedivím. Ale já si vážím toho, že mne k té práci vyzvali! Jenže jsem spisovatel, pro mne moje práce končí tím, že to odejde ze stolu. Já mám rád divadlo, když je dělá někdo jiný. Hodně jsem před lety spolupracoval s Divadlem E. F. Buriana, dělal jsem úpravy, hlavně jsem byl v kontaktu s dramaturgem Hořínkem, když jsem vyráběl tu svou část. Režisérovi a hercům se mi opravdu do toho mluvit nechce. To už je jejich práce.

S divadlem ale souvisí i četba básní, kterou jste jednou označil za umělecký výkon…
Když jsem říkal, že považuji čtení za umělecký výkon, tak jsem myslel pasivní čtení, ne nahlas. Jen tak očima, protože když čtete báseň nebo něco komplikovanějšího, tak to interpretujete. Jeden text čtený deseti lidmi se změní okamžitě v jedenáct textů…
To že čtu sám, vyšlo z nutnosti, protože to chtěl nakladatel. Mám jednu zásadu, podle které se řídím - mělo by mi být rozumět. Ale pak si taky myslím, že čtení autora, i v případě že mu třeba není moc rozumět nebo že čte směšně jako Nezval nebo Holan nebo Seifert, je hodně důležité, když chceme toho autora nebo ten text blíž poznat. Jde o to, jaké pasáže vypichuje, jak intonuje, na tom poznáte, co považoval vlastně v tom textu za důležité a často se dozvíte něco, na co byste jinak nepřišli. Já považuji za nejlepšího recitátora vlastních věcí básníka Pížla, je to básník který vyšel ze školy Ivana Vyskočila, a své básně tančí, prozpěvuje a vykřikuje. A i jinak je to mimořádný básník.

Co vás přivedlo k překladu Platonova?
Pro staré Rusy jsem měl vždycky slabost. Čechova mám moc rád, a když Lída Dušková tenkrát redaktorka v Odeonu přišla s tím, že nemají překladatele a jestli bych se o to nepokusil, tak jsem nadšeně kývl. Pak jsem ovšem byl zoufalý, protože Platonov je vůbec nejdelší hra kterou znám. Ten gymnazista Čechov v téhle hře napsal vlastně už skoro všechno, co je potom v dalších hrách. To snad jenom MCHAT to zahrál celé a vytrvalí Rusové se na to mohli koukat. Já potom byl už zoufalý, protože stále nebyl konec, falešných konců je tam několik, Platonov stále není mrtvý... A já si řekl co se stane, když ho nechám zastřelit dřív. Přijde na to vůbec někdo? Ale vybojoval jsem ten boj, vydržel jsem to a přeložil jsem to celý.

Máte v poslední době nějaký velký zážitek například z divadla?
Já mám v posledních letech největší zážitky z toho, že hledám zapomenuté autory, teď vyjde druhá kniha přibližně stejně obšírná a monstrózní jako ta první, ale bude z širšího časového období, od druhé poloviny 18 století do r. 1948 a nebude se opakovat žádné jméno, které se objevilo v té první. Je to pro mě velké dobrodružství, to napětí, s kterým otvíráte každou knihu, časopis, každou knížečku, to je úžasný pocit, většinou je to průšvih a najednou se tam na vás něco vyvalí…
Píšu vlastně i medailony těchto autorů, teď dělám pětačtyřicátý, šestačtyřicátý a sedmačtyřicátý rok, jsou to koncentráčníci, lidi popravení za kolaboraci s Němci…, autoři úžasných básní a jejich osudy jsou děsivý…

Není to vhodný materiál pro divadelní zpracování?
Od nakladatele Pluháčka vím, že někdo už něco takového připravuje. Nevím sice kdo a kde… Ale vím, že to nabízí určitý dramatický moment, už ty medailony, kdyby nic jiného. To je příběh. Když se na to podíváte, a bude to víc vidět po tom druhém díle, je to blíž skutečné historii než cokoli. Je to příběh českého jazyka, vývoje motivů, vývoje žánrů … A nemyslím vývoj k něčemu lepšímu!

Jak je na tom český jazyk dnes ?
Jako byl na tom vždycky. Takové žehrání, že je jazyk zhovadilý…no... Jazyk se vyvíjí na tom, že ho někdo kazí, jazykoví puristé jsou většinou na překážku přirozenému procesu. Mně se šíleně nelíbí způsob, jakým se píšou noviny, ale on je velice blízko tomu, co bude brzy kanonizováno. To se nedá nic dělat. Ty největší zhůvěřilosti, zhovadilosti, budou jednou samozřejmostí a nebude to nikdo cítit jako násilné prznění jazyka…

Zora Vondráčková

25.6.2004 14:41:00 Redakce

TIP!