Scéna.cz 

Úskalí divácké specializace

Koncepce statutárního divadla (se stálým profesionálním souborem a trvalou podporou z veřejných zdrojů) zaměřeného na děti a mládež k nám přišla po válce ze Sovětského svazu. Ne snad, že by se předtím dětem a mládeži u nás divadlo nehrálo, ale nebylo statutárních specializovaných divadel, jaká pak vznikla v Praze, v Brně a v Ostravě (to dokonce ještě existuje – Divadlo Petra Bezruče – ale už bez specializace). Myšlenka snad byla poctivá, ale divadelní praxe ji usvědčila z mylnosti. Příslušná divadla umělecky skomírala a postupně zanikala nebo se přeorientovala. Stejný trend z opačné strany sledovala i naše po válce vzniklá divadla loutková. Jakkoli byla (s výjimkou Divadla S+H) původně jednostranně orientována na dětské publikum, postupně zjistila, že skutečné umělecké i společenské emancipace nemohou dosáhnout jinak, než plnohodnotným oslovením dospělých. Je to přirozené: každý umělec musí být schopen komunikovat především se svými vlastními vrstevníky a upřímně řečeno – který umělec je ochoten dobrovolně se něčeho takového trvale zříct?

To ovšem neznamená, že stát či obce nemají podporovat hraní divadla dětem! Naopak! Postup by ale měl být opačný: nejdřív předveď, že obstojíš před dospělými, a pak, když to dokážeš, to můžeš zkusit také s dětmi. Je to těžší, náročnější, společnost si toho obzvlášť považuje, obzvlášť na to dohlíží a hned tak někoho v tom nepodporuje. Tak bych si představoval optimální stav! Nejlepší ze stávajících divadel motivovat (jednorázovými podporami, granty na jednotlivé inscenace) ke špičkové tvorbě pro děti.
Prostě: divadlo pro děti není nějaká II. liga či divize, kde se začne s nadějí, že se jednou dotáhneme do té I. ligy, do divadla pro dospělé. O této cestě by Drak a ostatní naše přední loutkářské soubory mohly vyprávět: pot, krev a slzy! Někteří to dokázali, Drak především, ale byla to túra (nebo spíš tortura) na desítiletí a pochybuji, že je opakovatelná. Proto si myslím, že brněnskou Polárku nečeká nic dobrého. Už čtyři roky je jediným neloutkovým divadlem v ČR, které hraje v podstatě jenom dětem. A už od něj dává město ruce pryč. Představení, které jsme včera viděli (Pták Ohnivák a liška Ryška) mělo sice docela slušný standard, domácí návštěvnost je prý dobrá, ale co je to platné, na získání zřizovatelského statutu to sotva stačí. Tím spíš, že Brno zcela nepochopitelně podporuje z veřejných prostředků muzikálovou komerční tvorbu. (To pražský magistrát sice nečiní, ale zato podporuje činoherní bulvár, nemluvě o loutkové komerci T. Rističe.) Proto se v Hradci cítím jako v kulturní lázni – za deset let jsem se zde s podporou divadelní komerce nesetkal.
Petr Pavlovský