Scéna.cz 

Hotel Viktoria aneb O tom,

Děj inscenace Hotel Viktoria s podtitulem Tanečně zpěvoherní rapsodie o lásce, jazzu a hyenách: Zlín 1941!, jejímž autorem je Silwester Lawrik, se odehrává během jednoho srpnového večera a noci onoho válečného roku ve zlínském “baťovském” hotelu, nesoucím od dob své výstavby ve 30. letech název Společenský dům a přejmenovaným za války na Hotel Viktoria (dnes Hotel Moskva).
Příběhu dominují dvě prolínající se linie. Historicko−politická a milostná. První zahrnuje střet odbojných osobností s hyenami, neboli zlínskými konfidenty a příslušníky jednotky SS. Druhá je představována vztahem tří mužů k jedné ženě a naopak.

Pro člověka neznalého lokálních dějin dostávají některé skutečnosti historizující linie výraznější kontury souvislostí až po přečtení pasáže v programu s názvem “Zlín 1941. Jak to bylo doopravdy?” zpracované podle knihy Jaroslava Pospíšila: Hyeny. Paradoxně tedy i přes upozornění autora, že příběh je tehdejšími událostmi jen volně inspirován, je nutno obrátit se v některých případech právě k realitě, aby “fikce” nabyla příznak všeobecné srozumitelnosti. Narozdíl od toho je linie milostná jasná od prvopočátku.
Setrvačný vztah dcery státního návladního Ewy s velitelem SS Waltrem Kumenbergem, její náhlé vzplanutí k architektu Sequensovi a náklonnost k její osobě ze strany cikánského trumpetisty Šaniho jsou již vpravdě fiktivní prvky, jež si nežádají vysvětlení, ovšem nikoli z důvodu plytkosti či prvoplánovitosti. Citlivě propracované vztahy rozfázované střídáním s jinými ději jsou doplněny uceleným vyznáním citů drogisty Pěnkavy ředitelce školy Tomanové, které patří k vrcholům této dějové linie.
Režisér J. A. Pitínský opět dokázal, že je bezednou studnicí nápadů, pro něž je chrarakteristická vysoká míra obraznosti. Co výstup, to umělecký artefakt s vlastní poetikou, pestrý a poutavý, ale nikoli ve smyslu barevné líbivosti, ale významové vrstevnatosti. Důležitou složkou inscenace je hudba Richarda Dvořáka, která společně s texty několika autorů (Kuběna, Lawrik, Pitínský, Reiner, Wernisch) dotváří celkovou atmosféru, pro niž se těžko hledá stručné a výstižné pojmenování. A tak nezbývá než poněkud obšírněji konstatovat, že hudba stejně jako zbývající části inscenace zprostředkovává radost i děs, nostalgii, krásu i smutek, lásku i žal, nenávist i naději.
Nápaditá scéna Tomáše Rusína umožňuje pobývat v různých patrech hotelu i jezdit výtahem. V první půli víceúrovňový prostor obohacený působivou hrou světel je postupně zbavován stěn, aby byl v druhé půli utvářen až na několik výjimek pouze různě rozmísťovanými židlemi.
Vyjmenovávat všechny herecké výkony bylo by zbytečné, neboť u všech figurovalo by slovo výborné. Ačkoli nemám pocit, že inscenace vyznívá jako hold životaschopnosti lidí města Zlína, jak bylo autorovým záměrem, nemohu jí upřít náboj lokálního patriotismu, díky němuž − ale samozřejmě nikoli pro něj samotný − řadím inscenaci k jedné z nejlepších, které v letošní sezóně MDZ spatřily světlo světa.
Eva Kuchařová