Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

ON-LINE - Detail příspěvku

„Jeden komediant v rodině stačí,“ říká Aleš Hendrych

autor: archiv divadla

Basbarytonista Aleš Hendrych se narodil roku 1953 v Jičíně. Po absolvování pražské konzervatoře získal v roce 1980 angažmá v opeře Divadla J. K. Tyla v Plzni, kde zpíval plných dvanáct sezón. V roce 1992 se stal sólistou Státní opery Praha. Zde vytvořil celou řadu významných rolí, např. Escamilla v Carmen, Dona Alfonsa v Cosi fan tutte nebo Amonasra v Aidě. Od roku 1995 je v angažmá v Národním divadle v Praze, na jehož scénách se dosud představil např. jako Mumlal (Dvě vdovy), Zuniga (Carmen); Zřízenec, Hagenbeck, Námořník a Učitel (Zpráva pro Akademii) nebo titulní Gianni Schicchi.

Mohl byste zavzpomínat na Váš první kontakt se zpěvem, popřípadě s operou?
Zpívání mě bavilo už od dětství. S rodinou jsme často sledovali televizní záznamy různých operních představení, což se mi vždy líbilo. Ke zpěvu mě zpočátku vedl můj dědeček, který vlastnil lékárnu v Nové Pace. Měl velmi pěkný baryton, se kterým by se možná uplatnil i v Národním divadle.

Kdy Vás napadlo, že byste se mohl zpěvu věnovat profesionálně?
Nejprve jsem hrál různé písničky jen tak s kytarou. Zúčastnil jsem se dokonce soutěže Intertalent, ale nijak jsem se neumístil. Po studiích na gymnáziu, která jsem bral jako takový „odklad“ po základní škole, jsem absolvoval přijímací zkoušky na pražskou konzervatoř. Ředitelka gymnázia mi ale tehdy nedala doporučení na vysokou školu. Jelikož se ale v případě konzervatoře jednalo o školu střední, byl jsem nakonec na odvolání přijat. Od té doby jsem to se zpěvem začal myslet vážně.

U kterého profesora jste na konzervatoři studoval?
Vedl mě prof. Jaroslav Horáček. Nejprve jsem u něj byl jen dočasně, ale nakonec jsem v jeho pěvecké třídě zůstal po celou dobu studia.

V roce 1974 jste účinkoval v dnes již legendární „školní“ inscenaci původní verze Prodané nevěsty, kterou se studenty připravil prof. Hanuš Thein…
Profesora Theina jsme měli na herectví. Učil nás celou řadu věcí, jež znal z vlastní pěvecké i režisérské praxe. Velmi často nám vyprávěl o umělcích, které jsme znali pouze z knížek. Všechny hodiny s ním byly velmi inspirativní. Byl to báječný člověk.

V této Prodané nevěstě účinkovala celá řada pěvců, se kterými jste se později setkal v angažmá (nejen) v Národním divadle…
Jitka Soběhartová se Zorou Jehličkovou alternovaly roli Mařenky, Luděk Vele zpíval Kecala, Vláďa Doležal Vaška… Já jsem byl obsazen jako třetí Kecal, ale k této roli jsem se nakonec nedostal. Zazpíval jsem si Indiána.

Po studiích na konzervatoři vedla Vaše cesta přímo do Plzně?
Tehdy se jednalo o můj vůbec první konkurz a dopadlo to nad očekávání úspěšně. Přijímal mě ještě Dr. Vašata, který byl v té době šéfem tamní opery.

Ve které roli jste tam poprvé vystoupil?
Byl to Sparafucile ve Verdiho Rigolettovi.

V Plzni jste se také konečně dostal k roli Kecala …
Chvíli to ale trvalo. Vedení opery mladým sólistům naštěstí svěřovalo podobně náročné role velmi uvážlivě.

Na které plzeňské inscenace rád vzpomínáte?
Měl jsem moc rád Rusalku, Prodanou nevěstu, Macbetha... Rád vzpomínám také na inscenaci Čerta a Káči, kterou s námi nastudoval pan dirigent Liška. Když jsem byl o několik let později obsazen do pražské inscenace této opery, roli Marbuela jsem v podstatě mohl „vytáhnout ze šuplíku“.

Z Plzní jste se rozloučil jako Revírník z Janáčkových Příhod lišky Bystroušky. Jaký máte vztah k této roli?
Revírník je opravdu nádherná postava. Jeho vztah k přírodě a životu je mi velmi blízký. Zazpíval jsem si ho kromě Plzně ještě v Ústí nad Labem a v Českých Budějovicích.

V roce 1992 jste se stal sólistou nově vzniklého souboru Státní opery Praha. Jaké role jste tam vytvořil?
Ve Státní opeře Praha jsem zpíval úlohy nejen basového, ale také bas-barytonového až barytonového oboru. Například Escamilla v Bizetově Carmen, Taddea v Rossiniho Italce v Alžíru a celou řadu dalších rolí. Rád vzpomínám na tamní inscenace Hoffmannových povídek, Straussovy Salome nebo Mozartových Cosi fan tutte. Dodnes tam občas hostuji. Naposledy jako Cesare Angelotti v Pucciniho Tosce.

Již počátkem devadesátých let jste začal spolupracovat s operou Národního divadla v Praze. V roce 1991 jste zpíval Masetta v Radokově inscenaci Dona Giovanniho…
Postupně se k němu přidávalo ještě několik dalších rolí a v roce 1995 mi zde bylo nabídnuto angažmá, které jsem bez váhání přijal.

Otevřely se Vám tak široké pěvecké možnosti, které naše první operní scéna nabízí …
Mohl jsem si zde zazpívat celou řadu krásných rolí. Některé z nich jsem vytvořil v české nebo dokonce světové premiéře.

Co v současné době připravujete?
Mám roli v nové inscenaci Adriany Lecouvreur, která bude mít premiéru na podzim.

Vystupujete nejen jako operní, ale rovněž jako koncertní pěvec.
Moc rád zpívám oratoria. Myslím si, že celá řada z nich mému hlasu vyhovuje. Nyní například připravuji s Filharmonií Hradec Králové Szymanovského Stabat mater. Téměř vůbec ale nezpívám písňový repertoár.

Není to škoda?
Je to smutné, ale o písně dnes téměř nikdo nestojí. V poslední době o ně zavadí jen známá jména, běžný zpěvák se s nimi moc neuplatní.

S jakým repertoárem vystupujete v zahraničí.?
Vedle divadla, se kterým jsem byl například už pětkrát v Japonsku, účinkuji v pořadu Mozartissimo. Jedná se o kostýmované pásmo nejslavnějších výstupů z Mozartových oper. Pravidelně s ním jezdíme do Španělska, Francie… Velmi často jsme s tímto pořadem účinkovali také v Salcburku.

Neuvažoval jste někdy o jiném uměleckém oboru?
Asi myslíte na muzikálové zpívání? (Smích.) Ne, to opravdu ne, asi bych to neuměl.

Vedete ke zpěvu také svoji dceru?
Operní zpěv má odmalička ráda, ale naštěstí se mu nehodlá věnovat profesionálně. Myslím si, že jeden komediant v rodině stačí. (Smích.)

Děkuji za rozhovor a přeji mnoho krásných pěveckých příležitostí nejen na scéně Národního divadla, ale rovněž na řadě koncertních pódií.

31.3.2004 21:03:00 Daniel Jäger

TIP!