Scéna.cz 

Sólistka Tereza Podařilová se také zabývá choreografií

V minulém roce byl Tereze Podařilové, která patří ke špičce českého baletního umění, udělen titul první sólistky baletu Národního divadla. Do baletního souboru přišla Tereza Podařilová v roce 1990 po ukončení pražské Taneční konzervatoře, v letech 1988- 90 a 1993 absolvovala stáže na Tanzakademie Köln v Německu a v roce 1992 získala v ND sólistickou smlouvu.
Dnes je na vrcholu své baletní kariéry a za sebou má již celou řadu prestižních rolí v klasických titulech i v moderním repertoáru - Kitri v Donu Quichotovi, princeznu Auroru ve Spící krasavici, Popelku ve stejnojmenném baletu Prokofjeva, Margaritu v Dámě s kaméliemi, Svanildu v Coppélii, Antoninu v baletu Čajkovskij, Šípkovou Růženku, Julii v Romeu a Julii, Taťjanu v Oněginovi, Isadoru – dívku v inscenaci Isadora – příběh tanečnice (J.Bednárik, L.Vaculík), Sólistku v představení Někdo to rád… a další. Vystupovala na mnoha zahraničních scénách a za své umění obdržela různá ocenění - Cenu Philip Morris Flower Award za rok 1993 jako nejlepší baletní umělec v oboru klasického tance, cenu Thálie 1997 za roli Carmen, v roce 1999 se stala nejoblíbenější tanečnicí. V současnosti ji můžeme vidět např. jako Odettu – Odilii v Labutím jezeře, jako Raymondu ve stejnojmenném baletu Glazunova, jako Marii v Louskáčkovi, jako Kateřinu ve Zkrocení zlé ženy a dalších.

Zanedlouho ji budou moci diváci spatřit v nejnovější inscenaci baletu Giselle, na jehož premiéru se právě připravuje pod vedením anglického choreografa Christophera Hampsona. O své práci hovoří velmi nadšeně: „Práce s Christopherem Hampsonem je opravdu nádherná. Budu tančit Giselle poprvé. Vracíme se ke starému tématu. Choreografie zůstává, jsou použity tradiční prvky, ale je to celé ”vynovené”, jak bych řekla, vane tam jakýsi nový vítr. Je to celé posunuté, objevují se tam neoklasické prvky. Myslím si, že to určitě bude zcela nové představení. Svatební pár má např. úplně novou choreografii. Také víly ve druhém jednání jsou postaveny do jiné polohy - nejsou hodné ale zlé, utancují k smrti myslivce a pak chtějí utancovat také Alberta. Mají ostré pohyby, dynamika je jiná. Rozdílné je to tedy nejen choreografií, ale hlavně dynamikou pohybu.
Pro Giselle zde sice zůstávají základní tradiční prvky, ale pohyb je rozvedený, je náročnější. Christopher Hampson se snaží maximálně vycházet z každého tanečníka. I když je dvojí obsazení, pracuje Ch. Hampson s každým zvlášť, snaží se na každého napojit. Pokud se choreograf dokáže takhle vcítit do tanečníka, je to ta nejkrásnější práce, které si nejvíc cením. Největším zážitkem je pro mě tento vzájemný kontakt, to, co si navzájem můžeme předávat. Tato tvůrčí práce, tento proces vznikání je jedna z věcí, které mám na tanci nejraději - kromě představení samozřejmě.”

Komunikace s Ch. Hampsonem se děje v angličtině, někdy i v němčině, ale když jde o nějaké těžší filozofické věci, je nutný překlad podobně jako při krokových vazbách, když choreograf vysvětluje podrobně své představy.
Blížící se premiéra je pro Terezu Podařilovou velmi náročným obdobím.
„Každý den je trochu jiný, jednou se zkouší na sále, jednou na jevišti, do toho ještě musím stíhat kostýmové zkoušky. Dnes (17.3.) od půl osmé jsem zkoušela dvě hodiny kostýmy, pak jsem pospíchala sem do sálu, abych se rychle rozcvičila, potom zase na jeviště, abych stihla zkoušku. Zítra máme od půl jedenácté trénink, pak máme poprvé zkoušku v kostýmech, s orchestrem a v dekoracích, která bude trvat do 22 hodin. Pozítří budeme hodně unavení, ale už od rána budeme na jevišti zkoušet s orchestrem tempa a všechny detaily, aby se představení doladilo,” popisuje Tereza Podařilová svůj časový rozvrh.

Aby se dalo tohle náročné období zvládnout, je především důležité dobře se sžít s rolí. ”A také když člověk odejde domů, je nutné se nějak odreagovat - i když je to hodně těžké, protože pořád to má v hlavě, stále mu zní v uších hudba, promítá si pohyby, pořád se do toho vrací. Já se vždycky navečeřím a užívám si všechny ty chutě. Pak se však zase přistihnu, že si prozpěvuji melodii, že se to vrací. Ale ty chutě, to funguje,” dodává Tereza Podařilová.

Okamžiky před premiérou jsou přirozeně poznamenané velkou nervozitou, vládne velké napětí. „Cítím to už na veřejné generálce - jsme zvyklí zkoušet, když v hledišti je jen pult, kde sedí choreograf, osvětlovači, asistenti, všichni dolaďují, je to pracovní atmosféra, kde se všichni snaží, aby to bylo v pořádku. Ale když se naplní divadlo lidmi, pociťuji z hlediště strašně velké napětí. A právě na premiérách je úplně jiné, než když už představení normálně běží, když se přijde podívat běžný divák. Energie se hrozně přenáší. Snažím se napojit se co nejvíc na diváka a při premiérách je to opravdu velmi silné. Na jedné straně si to velké napětí užívám, protože je to krásný pocit, ale na druhou stranu se ho snažím od sebe odsunout a soustředit se na výkon, na sebe a na roli a také na partnera, ” říká Tereza Podařilová.
Další dny přestavení už probíhají většinou přibližně stejně. „Nejdůležitější pro koncentraci před představením je pro mě spánek. Někdy se mi nepovede usnout, protože mám myšlenky už jinde, už jsem v divadle, nebo se mi stává, že myslím na další představení, například když mám vystupovat v Labutím jezeře, myslím, na to, jak budu příští týden vystupovat v Raymondě. Ale vždy si chodím před představením lehnout tak na dvě hodiny, i když neusnu, jen tak odpočívám.
Do divadla chodím v půl páté, abych se v pět začala líčit, pak se rozcvičuji a následují ostatní věci - lepení prstů, špičky, líčení. To je vlastně ten rituál, kdy každý má svůj systém,” dodává.

Tereza Podařilová má v oblibě jak klasiku tak moderní tanec. Zastává názor, že je nutné, aby se uváděly velké klasické balety, když pro to jsou v divadle podmínky – soubor i obecenstvo. Na druhé straně přináší moderní tanec jiný druh pohybu než v klasice, kde je daný systém. To je dobré pro tanečníky, protože tanec se vyvíjí a tanečníci potřebují znát nové výrazové možnosti.
Role, které tančí, jsou pro Terezu Podařilovou všechny nějakým způsobem zajímavé, více ji ale přitahují takové, kde je nějaký děj, divadelní dramatické role. To je i případ Kateřiny ve Zkrocení zlé ženy, za níž byla nominována na cenu Thálie 2003. Na Kateřině se jí líbí, že i ona hraje svou hru, protože ve svém srdci není taková, jak se ukazuje. Je zlá, křičí na všechny, rozhazuje rukama, až je roztomilá a tím komická. Má v sobě energii a ženskou razantnost. ”Je to taková hra mezi mužem a ženou. Někdo má ve svém naturelu, že se stydí a někdo zase musí na muže zakřičet, a pak se to otáčí, je to vlastně povahový rys. A celé představení je shakespearovská hra o hře,” říká o své roli T. Podařilová.

Změny, které nastaly s nástupem nového šéfa baletu vidí Podařilová především v rozšíření komunikace se zahraničím. „Vnímám, že sem jezdí hodně nových lidí, že poznávám nové pedagogy. Spolupráce s novými lidmi je pro tanečníka velkým přínosem a obohacením. Také se hodně obměňuje repertoár. Za sebe musím zmínit premiéru Zkrocení zlé ženy minulou sezónu, teď Giselle, takže to je jedna krásnější věc než druhá a jsem ráda, že zde tyto možnosti jsou.”
Tereza Podařilová není jen vynikající tanečnicí, ale zabývá se také choreografií a uplatňuje své výtvarné nadání ve spolupráci s malířem Janem Kunovským na tanečně výtvarných projektech. Je spoluautorkou představení Sirael v divadle Kolowrat a brněnského představení Oltář tváře na hudbu Petra Hapky. Do budoucna chystá další představení a módní přehlídky s vizuálními projekcemi.”Určitě se tomu chci věnovat,” říká o svých zájmech, ”moc mě to baví, protože se snažím dávat ze sebe jiným způsobem. Baví mě vyhledávat prvky, když chci vyjádřit, co cítím...”
Tereza Podařilová zvítězila v anketě o nejoblíbenější tanečnici za rok 2003 a nová Giselle napovídá, že si své postavení udrží i letos. Rovněž je čerstvou držitelkou Ceny Thálie 2003 v oboru balet.