Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

ON-LINE - Detail příspěvku

„Nemám moc ráda mimořádná představení,“ říká Libuše Vondráčková

autor: archiv Scena.cz

Sopranistka Libuše Vondráčková je absolventkou pražské konzervatoře a Akademie múzických umění. Již během studií začala spolupracovat s operou Divadla J. K. Tyla v Plzni, kde nastudovala např. roli Blaženky (Tajemství), Zerliny (Don Giovanni), Katušky (Čertova stěna) nebo Undiny (Undina). Představila se rovněž v Hudebním divadle v Karlíně, kde hostovala v rolích Heleny (Polská krev) a Hany Glawari (Veselá vdova). Vedle divadla se intenzivně věnuje interpretaci především písňové a oratorní tvorby.
Od roku 1998 působí jako stálý host v opeře Národního divadla v Praze. V současné době zde vystupuje v rolích Donny Elvíry (Don Giovanni), 2. Literáta a Morany (Máchův deník), Esmeraldy (Prodaná nevěsta) a Druhé žínky (Rusalka). Tato mladá sympatická umělkyně také vytvoří hned několik rolí v právě připravované inscenaci opery Nagano, která bude uvedena 8. dubna 2004 na scéně Stavovského divadla.

Mohla byste zavzpomínat na Vaše pěvecké začátky?
Zpívání jsem měla vždy ráda. Doma jsem často zpívala návštěvám a známým různé lidové písničky. Od první třídy jsem hrála na klavír, zpěvu jsem se ale začala intenzivně věnovat až později. Jistý zlom nastal ve třinácti letech, kdy jsem byla přijata na pražskou konzervatoř.

Jak probíhalo Vaše studium na této škole?
Měli jsme dost času věnovat se svým zájmům. Ale přílišná volnost, která na konzervatoři panovala, nebyla, podle mne, pro člověka ve věku kolem čtrnácti patnácti let příliš dobrá.

V čem spočíval zásadní problém?
Nekladl se tam důraz na všeobecné vzdělání, nikdo nás k něčemu podobnému nenutil, nemotivoval. Byli jsme ve věku, kdy by člověk měl přijímat co nejvíce informací, ale naše zaměření bylo příliš jednostranné. Kdybych mohla volit znovu, asi bych si konzervatoř vybrala až po absolvování nějaké jiné střední školy.

Určitě jste se tam setkala s řadou inspirativních uměleckých osobností. Na koho ráda vzpomínáte?
Tehdy na konzervatoři existovala operetní specializace, kterou vedl profesor Milan Karpíšek. Díky němu jsme si uvědomili co to vlastně je divadlo, jak „voní“. Připravoval s námi a s klavíristou profesorem Komárkem řadu operetních výstupů a dokonce celou Hervého Mam´zelle Nitouche, v níž jsem si jsem si zahrála a zazpívala Denisu.

To byla Vaše první sólová role?
Ještě předtím jsme v rámci hodin herectví nastudovali s profesorkou Charvátovou Martinů Veselohru na mostě, ve které jsem zpívala Popelku.

Po absolvování konzervatoře jste začala studovat na Akademii múzických umění. Jakým způsobem ovlivnila tato studia Vaši budoucí uměleckou dráhu?
Během AMU jsem absolvovala pěveckou stáž v italském Osimu a také jsem byla přijata do Operního studia Národního divadla. S kolegy jsme tam nastudovali role z Mozartovy Kouzelné flétny a v nich jsme pak několikrát vystoupili v Divadla F. X. Šaldy v Liberci. Představení tehdy dirigoval pan Josef Chaloupka, který mi potom nabídl roli Blaženky v novém plzeňském nastudování Smetanova Tajemství.

Od té doby jste začala s plzeňskou operou spolupracovat pravidelně. Na kterou tamní inscenaci vzpomínáte nejraději?
Určitě na Lortzingovu Undinu, protože ji s námi připravil pan režisér Oto Ševčík. Byl to nejen skvělý režisér, ale také výborný člověk, který mě jako divadelník velmi ovlivnil. Často na něj vzpomínám.

Nemrzí Vás, že se tato opera neudržela na plzeňském repertoáru více sezón?
Zpívala jsem ji bez alternace, všechna představení. Trochu mě mrzí, že inscenace tak rychle skončila, ale to už je osud podobných produkcí na oblastních scénách.

Od roku 1998 pravidelně hostujete v Národním divadle v Praze. Jak vzpomínáte na Váš vůbec první umělecký kontakt s touto scénou?
Byla to premiéra inscenace Dvořákovy Rusalky, která se vysílala přímým přenosem do řady zemí. Měla jsem samozřejmě radost, že můžu v Národním divadle zpívat. Cítila jsem ale obrovskou odpovědnost a trému. Nemám moc ráda představení, která jsou mimořádná, výjimečná. Nemohu se při nich správně uvolnit a uvěřit v imaginaci divadla. Mnohem raději mám atmosféru spojenou s nějakým běžným představením.

Po Druhé žínce jste nastudovala Esmeraldu z Prodané nevěsty, Zerlinu z Donna Giovanniho, role v Máchově deníku. Co v současné době připravujete?
Národní divadlo uvede počátkem dubna ve světové premiéře operu Nagano od současného českého skladatele Martina Smolky. Opera je rozdělena podobně jako hokejový zápas na třetiny. V každé z třetin ztvárním jednu roli. V první budu zpívat Hlas při masáži, v druhé Divačku a v poslední Gejšu. Myslím si, že to bude velká zábava.

Na kterou z „třetin“ se těšíte nejvíce?
To nemohu přesně říct. Inscenaci teprve připravujeme a všechno pečlivě zkoušíme. Pěvecké party jsou poměrně náročné na souhru. Jako Divačka si zazpívám i milostný duet...

Můžete nám prozradit s kým ?
S hokejistou Milanem Hniličkou, resp. s jeho představitelem Václavem Siberou.

Jak se Vám na „Naganu“ spolupracuje s režisérem Ondřejem Havelkou?
Pro tento projekt je určitě výhodou, že je to režisér, který operu běžně neinscenuje. Dokáže nás upozornit na celou řadu detailů, které by jiný operní režisér třeba nepovažoval za důležité. Jeho přístup je velmi hravý, což je příjemné.

Nebojíte se případného nepříznivého ohlasu na tuto operní novinku?
Myslím si, že pánové Martin Smolka a Jaroslav Dušek to dobře vymysleli. Také všichni inscenátoři a interpreti přistupují k tomuto dílu profesionálně a zodpovědně. Nagano si rozhodně své diváky najde.

Děkuji za rozhovor a přeji hodně štěstí nejen v případě premiéry Nagana, ale rovněž v další umělecké práci.

31.3.2004 12:48:00 Daniel Jäger

TIP!