Scéna.cz 

Pavel Petráněk má raději historické zákulisí operních děl

Se jménem Pavla Petráňka se nesetkáme ve výčtu umělců. Jako dramaturg je zařazen do skupiny inscenátorů. V jeho případě nejčastěji jako autor programů. Divadlu se po odborné stránce začal věnovat již během studia hudební vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze roku 2001. O své cestě k divadlu, a zejména hudebnímu říká: „Byla to vlastně náhoda, do svých patnácti let jsem divadlo nemusel a operu už vůbec ne. Pak jsme jednoho dne museli se školou povinně na představení do Státní opery. Při představě, že budu trávit večer v opeře, mi nebylo zrovna veselo a navíc jsem se coby nezkušený divák dozvěděl zdrcující zprávu – nebude to česky ale italsky! Ovšem ihned od začátku představení jsem byl naprosto vtažen do světa vášní a intrik, vše mě nadchlo a tak uchvátilo, že jsem si v knihovně začal půjčovat nahrávky oper, chodit do divadla a nakonec jsem se rozhodl to studovat.“

Narodil se roku 1977 v Praze. Přes svůj věk má za sebou působení ve dvou nejprestižnějších divadlech – v letech 2000-2002 to byla Státní opera Praha, následně dosud působí v souboru opery Národního divadla Praha.
Prozradil na sebe, že stoprocentně neovládá názvy fotbalových nebo hokejových klubů, ale za to by určitě uspěl ve znalostním testu z oboru např. hudební divadlo 19. století. Na svém kontě má ve Státní opeře Praha přípravu programových knih mj. k inscenacím oper Karla Weise Polský žid, Paula Dukase Ariana a Modrovous, Antonia Vivaldiho Zuřivý Roland, Laurenta Petitgirarda Joseph Merrick zvaný Sloní muž. V Národním divadle pak především téměř monografie k cyklu Český triptych, ve kterém byly uvedeny opery skladatelů předsmetanovské generace – Jana Bedřicha Kitlla Bianca a Giuseppe, Františka Škroupa Mořský geus a Eugena Leopolda Měchury Marie Potocká.
Nakolik je jeho práce detektivkou, nudou nebo dobrodružstvím, zda archivy jsou jen ponuré sály s velkým množstvím prachu, kde vás obsluhují zádumčiví letití archiváři, kam neproniklo kouzlo moderní výpočetní techniky, o tom a o vztahu k opernímu divadlu, již Pavel Petráněk sám.