Scéna.cz 

Josef Dvořák o povolání, které se stalo součástí jeho života

„Měl jsem štěstí na éru slavných herců. Pamatuji se na pana Rašilova, Štěpánka, Smolíka, Pivce a další. Když se podívám zpátky, jsem moc rád, že jsem tu mohl být a pracovat s nimi,“ vzpomíná garderobiér Josef Dvořák. Právě v Národním divadle totiž prožil jedenapadesát let svého života. Od roku 1953 se ve Zlaté kapličce staral o kostýmy slavných herců a operních pěvců. Přestože si od letošního ledna užívá zaslouženého důchodu, udělal si čas na rozhovor a pozval mě do míst, kde kdysi pracoval. A tak jsem – kromě vzpomínek na velikány a „pilíře“ Národního divadla – mohl nasát také atmosféru pracovny garderobiérů, mezi kterými posledních patnáct let působil pan Dvořák jako vedoucí. V průběhu vyprávění jsem si uvědomil, že jeho paměť je unikátní zásobník nejrůznějších vzpomínek. (Určitě by nebylo marné, kdyby svá ohlédnutí zpracoval do knižní podoby.)

Josef Dvořák mi například živě líčil, jak dříve herec, který měl dostat angažmá v Národním divadle, musel nejprve odehrát tři představení, a pak teprve byly posuzovány jeho schopnosti. „S panem Lukavským jsme nedávno vzpomínali, jak kdysi přešel do Národního divadla z Městských divadel pražských. Spolu s ním přišel i pan Marvan. Seděl tehdy při Lucerně v šatně a řekl mi: „Já jsem sem neměl chodit.“ Ptám se ho: „Mistře, proč?“ „Necítím se tu dobře. Co židle, to místo pro Mistra a já si vedle nich připadám jako nula,“ popisuje Josef Dvořák skromnost Jaroslava Marvana. A vzápětí dává k dobru jednu z hereckých historek: „Místu před šatnami ve Stavovském divadle se kdysi s nadsázkou říkalo „debatní prostor Františka Velebného“. František Velebný tam měl svůj oblíbený sloup, o který se opřel a vedl debaty se všemi a na jakékoliv téma. Herci se domlouvali, na co by ho mohli nachytat. Jednou přišel pan Bezouška a povídá: „Už to mám! Budeme se bavit o závodních koních.“ Pan Velebný se postavil u sloupu, dorazili herci a začali mluvit o koních a předstírali, že tématu rozumějí. František Velebný to chvíli poslouchal, pak vztyčil prst a řekl: „Blbost! Tak to není!“ a začal svou odbornou přednášku. Nikdo se už pak nesnažil ho na něčem nachytat…. (smích) “

Jako garderobiér musel Josef Dvořák několikrát zachraňovat situaci i při představení. Některé z jeho vzpomínek jsou bez nadsázky kuriózní. „Jednou tu hostoval německý sólista a neměl kostým přesně ušitý na míru. Při jednom prudkém pohybu se mu roztrhly kalhoty ve švu zezdola až nahoru. Inspicient nás volal, abychom rychle přinesli špendlíky. S kolegyní jsme přiběhli, času bylo málo, a společně jsme šili, každý od jiného konce, a během chvilky jsme to zvládli. Někteří se domnívali, že se zpěvák převlékl a nechtěli nám věřit, že jsme mu během pár vteřin kalhoty spravili.“

Samozřejmě, že kromě garderobiérova života mě zajímala i jeho práce. Tým garderobiérů v Národním divadle prý čítá čtrnáct zaměstnanců. Náročnější je pro ně opera a balet. Hlavně opera, která má často velké obsazení. „Když pan Kašlík dělal Carmen, tak jsme měli plné ruce práce. Zpěváci se často převlékali, ale na druhou stranu to byla úžasná přehlídka kostýmů.“ Garderobiér nejen kostýmy podle potřeby upravuje a opravuje, ale je také „zodpovědný za to, že herec bude správně oblečený.“ Kostým má ve své péči už od chvíle, kdy ho přivezou z dílny a musí také asistovat při takzvaných oblékaných zkouškách. Jeho práce má i své nevýhody, například rozdělení denní pracovní doby. „Dopoledne se uklízí po včerejším představení a připravuje se večer. Pokud nejsou zkoušky, mohou jít garderobiéři domů a přijdou až po páté večer, a pak zůstávají v divadle až do konce představení.“

A jak se pan Dvořák před jedenapadesáti lety dostal ke své profesi? Asi to byla trochu náhoda. Bydlel tenkrát v jedné pražské svobodárně a hrál spolu s dalšími nadšenci divadlo. Jako vyučený krejčí přitom pracoval u firmy Moděva na Václavském náměstí. „Měl jsem odejít do výroby, ale vtom za mnou přišel kolega a navrhl mi, abych šel do divadla.“ A tak se začal příběh jednoho garderobiéra. Příběh, který vlastně ještě neskončil. Je totiž stále živý ve vzpomínkách Josefa Dvořáka. Než jsme si podali ruku a rozloučili se, řekl mi myšlenku, která mi uvízla v hlavě a stále se k ní musím vracet: „Divadlo nesmí člověk brát jako zaměstnání, ale jako povolání. Tak jsem to celou tu dobu vnímal. A byl jsem tu rád.“