Scéna.cz 

Šiju, šiju si ....

Postupně jsme přešli do Odboru výroby kostýmů – tentokrát nás provádí paní Romana Slavíčková, vedoucí desinatérské dílny, právě zde začíná příprava výroby kostýmů a doplňků. Národní divadlo samozřejmě má rozsáhlý sklad kostýmů, ale málokdy lze vybrané hotové kostýmy použít přímo. Většinou se použije základ, který je třeba upravovat, dozdobovat, předělávat. Ne vždy je žádoucí, aby kostýmy vypadaly nově – tady přichází na řadu patinace. Nahlédneme do designatérny, kde se připravují návrhy na doplňky – dělají se z různých tvrzených umělých hmot, ale také z kovu, textílií či ze dřeva.
Přes přípravnu výroby kostýmů pak procházíme několika krejčovskými dílnami , zaměřenými na pánské a dámské kostýmy. Zatímco v dámských dílnách mě zaujmou především lehounké baletní kostýmy na Giselle , které jsou velmi křehké (anglický výtvarník tu např. vyžadoval použití tak tenké látky, že se musí velice opatrně šít ručně, aby vůbec drželo pohromadě. Na kostým z Giselle je potřeba sedmero druhů látek!
V této dílně je celkem sedm krejčových a mistr střihač - jejich úkolem bylo během měsíce ušít dvacet tři kostýmů do baletu Giselle. Součástí procesu je oblékaná zkouška, po níž se ještě všechno může změnit – ukáže se např. že barevně neodpovídá představám výtvarníka (může se stát, že v jiném osvětlení je najednou odstín barvy jiný a výtvarník trvá na předělání). Paní Loudová nám ukazuje, jak drobná odchylka v barevnosti stačí k tomu, aby se muselo začít znovu. Někdy je práce na kostýmech tvůrčí, ale velmi často je nimravá, vyžadující přesnost a trpělivost. O tom by mohla vyprávět paní Kučerová, která si povzdychla nad únavností tvoření kostýmů pro 28 bílých víl… Bílá je tu teď vůbec v kursu – v jiné dílně zase připravují bílé kostýmy do Nagana, které budou představovat symbol ledové plochy, stříbrné kostýmy se na scéně promění zase v posilovací stroje… Není to jen prosté stříhání a pak šití, ale i další věci jako plizování, vytváření a našívání sámků.

V pánských krejčovských dílnách se pilně pracuje na hokejovém Naganu – šije se tu několik vrstev kostýmů pro „hokejisty“. Tvoří se tu nejen kostýmy, ale i celé figuríny (ukazují nám např. figurinu Jágra s trhací nohou). Na kostýmech z Nagana si zdejší mistři přímo pošmáknou: jde to skoro od „vnitřností“. První vatovanou a částečně polystyrenovou vrstvou, kterou si pěvci na sebe budou muset navléci, je muskulatura, přes ní návleky tělové barvy a přes ně ještě lehké dresy se znaky. Našívá se dokonce i tetování…
Nakoukneme i do barvírny – na rozdíl od přece jen dosti velkých dílen si tu připadáme jako doma v koupelně. Maličká místnost s několika hrnci na plotně, vana na máchání: inu, některé věci se dodnes dělají jaksi po domácku.
A kam bychom došli bez bot – v obuvnické dílně jsou narovnány stovky a stovky bot, cviček, holínek, polobotek, prostě jak se co hodí . Boty se nakupují a dozdobují, ale také přímé tady vyrábí, šijí a lepí. Pro operu Nagano musí pan Kadlec připravit přes sto bot. Jak to bývá, v obchodech se málokdy sežene vhodná velikost obuvi, která by navíc přesně vyhovovala záměru výtvarníka. A tak tu musejí znát velikosti bot všech umělců a sehnat či vyrobit jim takové, aby nejen vydržely, ale aby své nositele „neobtěžovaly“, aby se v nich na scéně dobře chodilo. A s jakou největší nohou se tu pan Kadlec setkal? Byla to prý noha herce, který ztvárnil obra v Arabele a Komtura ve slavném filmu Amadeus. Jeho velikost chodidla je prý 56!
A jdeme dál. Tentokrát se pozornost soustředí na hlavu – jsme v Odboru výroby vlásenek, a provádí nás paní Buštová. Co se tady vyrábí? Odbor má samozřejmě pánskou a dámskou dílnu a také kašírnu. Vznikají tu nejen vlásenky, ale též náhlavce (není to paruka, ale není to ani klobouk, často kombinace obojího). Eventuelně - jako je to třeba právě u Nagana – kompletují se tu masky s vlásenkami.
Jak říká paní Buštová, dominantou jejich práce je „hlava a obličej“.
Používají se jednak umělé materiály – kanekalon, jednak pravé vlasy. Cena pravých vlasů, které vydrží více, je však neúměrně drahá, a proto se raději volí lehčí, i když méně trvanlivý materiál. Pravé vlasy prý lépe drží tvar, a je je možno použít i do několika inscenací, kanekalonové většinou tuhle výdrž nemají. Když si sáhnete na materiál, možná že byste nepoznali, které vlasy jsou pravé a které umělé - na omak se hebké a příjemné kanekalonové vlasy zdají mnohem příbuznější vlasům skutečným (aspoň těm mým), než tuhé houževnaté vlasy pravé (mimochodem, pravé české vlasy jsou prý ve světě velice ceněny). Zatímco hotová paruka z pravých vlasů se pro zpevnění vaří, ta z umělých se peče. Ale to už je závěr - než vznikne, je to panečku, práce. Na paruku je třeba si 20 dkg vlasů, ale množství jednotlivých vlásků, které musí zdejší dámy vzít do ruky a pečlivě zaháčkovat, asi nikdo nespočítá. Představte si, jak se protahovací jehlou do základu (který vypadá jako drobná síťka) uchycuje jeden vlásek za druhým – většinou po třech, ale na čele, nejvíce namáhané části, dokonce po jednom vlásku. Výroba jedné paruky trvá asi týden. Paruky mohou být poutkované nebo třásněné. Kanekalon se nedá barvit (takže se přesná barva umělých vlásků objednává podle vzorníku u dodavatele), pravé vlasy je možno dobarvit do přesného odstínu Duhou. Vlasy, aby se jim dal přesný tvar se pak natáčí na skleněné trubičky a sterilizují v lékařských sterilizátorech.
Zajímá mě, jakou specializaci k takovéhle práci člověk potřebuje. Paní Eva Buštová pracuje v oboru už třicet pět let. V roce 1969 absolvovala Střední uměleckou školu na Žižkově v oboru výroby vlásenek. Dnes ale tenhle obor na škole dávno neexistuje. Ve fundusu ND je prý na 6 mil. vlásenek. A během patnácti let prý vzniklo v dílnách na 15 tisíc paruk.
Na jedněch dveřích jsme narazili na nápis: V této místnosti panuje vražedné pracovní tempo“. Teď už si to dovedu představit - když se premiéra blíží rychlostí blesku, není prostě zbytí…