Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

ON-LINE - Detail příspěvku

Mám rád slovo sloužit

autor: archiv

Herec a režisér Martin Huba se představil na festivalu v inscenaci Garderobiér, kterou připravil v pražském Divadle v Dlouhé. Povídali jsme si krátce před představením ve foyeru Klicperova divadla. Protože hra Garderobiér se vlastně dotýká divadelního života, toho, jak uvnitř divadelního organismu fungují mezilidské vztahy, neubránil jsem se tomu, aby se mé první otázky týkaly právě toho.

Ve hře Garderobiér je vztah Sira a Garderobiéra jistou variací her na pána a sluhu. Ve své profesi se také ocitáte do jisté míry v roli pána-režiséra a sluhy-herce. Jak vnímáte tato rozdělení?
Je to trochu složitější. Nedá se říct, že herec-sluha slouží režiséru-pánovi. Je to nekonečné množství odstínů a někdy je to dokonce naopak, že se úlohy obrátí a stává se sluhou spíše režisér ve spárech rozhodnutí herce nebo herců. Za ten čas jsem se ocitl párkrát coby sluha v úloze režiséra a coby pán v úloze herce. Nedá se to generalizovat. Je to o míře porozumění mezi herci a režisérem. Nejlepší je, když není ani pána ani sluhy, když to vzájemně slouží. Mám obecně rád slovo sloužit. Nemá to téměř nic společného se vztahem pán a sluha. Naším pánem je v podstatě publikum. Je dost důležité, abychom mu neposluhovali, i když jsme kvůli němu povinni se střetnutí hlediště-jeviště zúčastnit v úloze toho, který je tam proto aby posloužil, ale posloužil důstojně, podle svého vědomí a svědomí co nejužitečněji. Člověk často poslouží i sám sobě tím, že slouží jiným. Radost, kterou způsobíte v hledišti, je větší vaší soukromou radostí. Funkce sluhy a pána je v divadle strašně variabilní.

Vztah Garderobiéra a Sira je netypickým zobrazením vztahu. Zajímalo by mě, jestli jste si vytvořil někdy k někomu z divadelního personálu jiný než zcela provozní vztah?
Trochu jste mě zaskočil otázkou. U mého prvního veřejného vystoupení, dokonce když jsem byl ještě bez angažmá, rok po škole, byla inspicientkou jistá Mária Michalicová, která se později objevovala i v úloze nápovědky. A ona je souputničkou mých hereckých kroků dodnes. Asi čtyřikrát jsem změnil soubor, ale vždy po krátkém čase, jakousi shodou okolností, se ona ocitla také v tom dalším angažmá. Byl mezi námi vždy pouze čistě přátelský vztah a dá se říct, že ona se stala takovým mým fetišem. A kdybych teď měl zase měnit místo, začal bych se zajímat, jestli to ten hardisk osudu zařídí tak, že tam bude i Márinka. Na své pouti divadlem jsem ale potkal mnoho dalších spřízněných duší. V divadle je to samozřejmě se vztahovou rovinou dost komplikované, úspěch má sinusoidní charakter a míra úspěšnosti a spokojenosti s prací, kterou dělám, do jisté míry ovlivňuje i vztahy. To se nedá nic dělat, i když to člověk nechce. Trvalost těch vztahů je podmíněná komplikacemi divadelního prostředí. Rozhodně však ty pro mě určující vztahy a vztahy, které jsou mojí jistotou, jsou mimo divadlo.

Kdyby se Vám nepoštěstilo být hercem a režisérem, která z funkcí v divadle by vás vábila a bavila?
Když jsem nevěděl, jestli se mi podaří být hercem, považoval jsem pouhou přítomnost v divadle za určitý druh řešení. A kdybych neměl to štěstí a přízeň osudu by mi nebyla tak nakloněná, abych se stal hercem a režisérem, líbila by se mi úloha tajemníka uměleckého provozu. Člověk v té funkci do jisté míry zabezpečuje veškerý provoz a je v takovém velmi zvláštním vztahu k hercům. Přestože musí být na ně do jisté míry přísní, musí být na druhé straně pro ně oporou, zvláště v legislativních věcech, které my herci často přehlížíme. Tito tajemníci nás mají trochu ve svých laskavých rukách, pokud jsou však tyto ruce laskavé. Dobrý tajemník je takovou duší, která rozhoduje i o kvalitě představení. Může vztahy v mnohém zkomplikovat a v mnohém usnadnit. Tajemník může například způsobit, že vztahy režiséra s výrobnou dekorací mají určitou kvalitu, ale stačí pár zlomyslných, anebo ne tolik obětavých kroků a může se tento vztah stát i díky němu problematický. Duše souboru, tajemník, je důležitá funkce.

Jste nejenom divadelním hercem, ale i filmovým a televizním. Pro koho se před televizní a filmovou kamerou hraje a v čem vidíte - zjednodušeně řečeno - základní rozdíl?
Hraje se pro svůj vnitřní obraz. A rozdíl? Dost podstatné je asi to, že míra koncentrace na okamžik je v televizi a filmu jiná než v divadle. Divadelní představení je, pokud bychom věci skutečně zjednodušili, jedním dvou až trojhodinovým záběrem a je tam jiná zákonitost zacházení se svým vnitřním obrazem. Ve filmu trvá záběr dvacet, třicet sekund a pracuje se tam s jiným vnitřním rozpoložením.

Věříte v intuici při své práci?
Ano. Samozřejmě, že intuice je výsledek jakési zakódované zkušenosti. I intuice má svou měřitelnou část a hodnotu. Někdy se dokonce bojím, že nedostatečné množství nashromážděných poznatků vám může zničit intuici a zůstanete bez intuice a zůstanete i bez dostatečné informovanosti o práci, kterou děláte. Někdy je dost zvláštní, že člověk, když se rozhodne vsadit na intuici, tak by neměl moc spekulovat, proč se pro ni rozhodl. Intuice má v sobě sílu právě pro svou nedefinovatelnost. A když je člověk takový frajer, že vsadí na intuici, tak by neměl zůstat rozkročen mezi dvěma židlemi a měl by to tedy svým způsobem risknout. Pak je důležitý ten moment, aby člověk vydržel s nervy. Aby když se rozhodne pro intuitivní řešení, mu zůstal věrný.

Jste hercem, jehož herectví podle mého názoru vyzní spíše v komorním prostoru. Jaký je váš vztah k režírování ve velkém a malém divadelním prostoru? Který z nich máte raději?
Každá ta scéna je něčím specifická a zajímavá. Když se ocitnete v určité kubatuře prostoru, musíte ji intuitivně odměřit a zjistit, s jakou měrou nasazení vnitřního přetlaku musíte pracovat. Tak jak je jistě protivné přepálit to v malém prostoru, tak za stejně protivné považuji, když si to tam někdo šeptá pro první dvě řady, ale je ve velkém divadle. To je stejná neprofesionalita. Způsob hraní ta kubatura prostoru určuje. Roky musí člověk nabýt tuto zkušenost. Ale to hovořím spíše o hraní jedné inscenace v různých prostorech. A pokud jde o to, ve kterém prostoru raději pracuji? Tak to je na střídačku. Když vás unaví velký prostor a začne vám být protivné to velké gesto a do určitě míry směšné to velké snažení, tak člověk velice rád uteče k intimnějším výpovědím, k autentičtějším momentům a svým osobním příběhem více poznamenaných kreací. Ale po čase vás může též začít otravovat, že se v tom patlete příliš patologicky. A pak je zase příjemné, když se můžete vrátit do toho velkého prostoru, kde rozprávíte jinou divadelní řečí. Považuji za dost velké štěstí, že můžu dělat na velké i malé scéně, ale člověk musí dát vždycky pozor, aby to nepokazil. Ať už tam a nebo tam.

Vladimír Fekar

26.6.2003 18:06:09 Redakce

TIP!