Scéna.cz 

Anton Pavlovič Čechov – Platonov

Tak nám, dámy a pánové, udělali z Platonova komedii. Feministickou. Hlavní postavou v ní totiž není Platonov ani omylem - dozvídáme se spíše než o proklamované bezradnosti dnešní mladé generace o problematickém postavení ženy ve společnosti. Vojnicevová je vzdělaná, inteligentní a krásná žena, ale nemá do čeho\\\"píchnout\". Přetlak vzniklý z nemožnosti plnohodnotného uplatnění si kompenzuje náhodnými sexuálními kontakty s muži, kteří navštěvují její salon. Uspokojení ale ne a ne přijít. Ani ten zoufalý a v manželství nespokojený Platonov ji nechce. Sofia je sice vdaná žena, ale nespokojená je úplně stejně, ne-li víc. Přestože má to, o čem si myslela, že hledá - muže a rodinné zázemí. Miluje ale Platonova; všechny touhy a sny, které v nešťastném manželství zůstávají neuspokojeny, investuje do citového vzplanutí a ve chvíli, kdy je odmítnuta (byla-li vůbec někdy přijata), psychicky se zhroutí. Saša je manželka. Matka. Spokojená manželka a matka, ale i ona je odkopnuta - příliš svému muži připomíná jeho selhání a hříchy, které páchá na jiných. Mária je hloupá. Bohužel jenom.

Nahlíženo výše zmíněným prizmatem lze říci, že slovenská inscenace splnila svůj účel - ukázala nám, jak ubližuje a zároveň trpí žena. Ale ono to účelem nebylo. Hlavními postavami totiž nebyly ženské hrdinky, ale Platonov. Člověk ztracený, ubližující, trpící a v hloubi duše milující. Básník zneuznaný společností, nepochopený okolím a neschopný se proti tlaku vyvíjeným na něm těmi, kteří by jej měli podporovat a hájit, se nedokáže bránit jinak než útěkem do verbální agrese.
Viděli jsme inscenaci na půl cesty - lavírující na pomezí mezi fraškou a hodně hořkou obžalobou našeho egoismu a nevůle bezpodmínečně milovat. Moderní oblečky představitelů nekorespondují s textem a velmi násilně se divákovi snaží vysvětlit, že Platonovův příběh je univerzálně platný \"za každého režimu a v každé denní i noční době\". Scéna prázdná, variabilní a naprosto bez jakýchkoli významů (jen ta skřínka z plaveckého bazénu mě zarazila - již existuje několikero teorií vysvětlujících, co tam dělá, ale nevím, nevím). Použitá hudba se možná k příběhu nějak váže, ale jak, to si netroufám odhadnout, protože jsem kloudně neslyšela, a herecké výkony, které zaujaly v první polovině, se v té druhé zvrhávají do té míry, že na samém konci, strženi podle všeho hlasitými souhlasnými reakcemi publika, herci parodují všechno a všechny, na které si vzpomněli. Včetně sebe.
Tak nevím, prostě nám udělali z Platonova komedii, divákům se to líbilo a mně ne. Tak.
Gabriela Starečková