Scéna.cz 

Besídka – Běsítka

Byl to Kafka-Pirandello-Dostojevskij (Dalčeva neznám)? Nebyl. Tyto tři autory považuji za tvůrce úporně zápasící s formou i obsahem. Toto představení bylo libovolnou koláží scének, situací, gagů a úryvků textů. Nevylučuji, že tvůrci měli pečlivě vypracované odůvodnění svých činů, nějakou koncepci. Avšak v představení jsem ji nebyl schopen přečíst. Nemohu ale popřít, že by tato besídka pro mne nebyla podnětná. Co více, jevila se mi vskutku plná běsů. Běsů, jež s chutí posedají současné divadelníky. S kým bych chtěl vést proces? Běs první: Hravost. Co je špatného na čisté dětské hře? Představení velmi připomínalo poderniérové smrště, kdy před prázným hledištěm exhibují všichni herci, improvizují, hrají si, přinášejí z fundusu nové a nové kostýmy, rekvizity, scénky a cáry her. Každý, kdo to zažil, nemůže na to zapomenout. Je to krásné a silné. Ale není to divadlo. Je to terapie a bláznění. Sobecké, autistické, uzavřené. Hraje-li si dítě, hlídám, aby někam nespadlo.Hraje-li si herec, hlídám jen čas, aby mi neujel autobus. Herec má hrát. Hrát roli. Nikoli mne obtěžovat svým, byť sebeestetičtějším chrlením. Don´t take it easy. Take it really. Jde o život. Druhý ďas: Odmítání příběhu. Mám rád, když divadlo vypráví o člověku. A myslím, že o člověku lze nejlépe vyprávět příběhem. Člověk žije v čase, je si vědom času, v čase vyhlíží svou smrt. A v čase se rozhoduje k činům a po čase sklízí jejich důsledky.

O tom vyprávějí příběhy. Vyprávět příběh znamená mít názor. Žít v bezčasí je žít bez myšlení. V bezčasí žijí zvířata. V bezčasí lze vypadat radostně. Ale nelze být šťastným. Démon další: Provokovat diváka. Je to krásné slyšet smích, vyprovokovat tváře ve tmě hlediště k odezvě. Ale jak je to plytké. To raději rovnou zapalte divadlo. To uvidíte reakci diváků! Ale divák přece není vaše loutka, jež potřebuje vodit na provázcích. Divák chce pozorovat, divák umí přemýšlet, divák není dítě a má svoji hrdost. Mějte ji prosím i vy, divadelníci. V divadle bych rád naslouchal příběhům, pozoroval v nich člověka a třebas i jednou dospěl k nějakému očištění od svých vášní. Nechci se děsit, že člověk se stal zvířetem, že dítě se stalo bohem a že rozum má souchotiny. Ďábel si rád nasazuje andělskou tvář dítěte.
P.S. Milí Bulhaři, omlouvám se vám, děkuji vám, fandím vám. Zvu vás na panáka.
Marek Hlavica