Scéna.cz 

Prasátka neposlušná, co s vámi!

Večer mi v divadle kdosi vyprávěl o dvou prasátkách, o těch nehodných, která trajdají po venku, vymetají kluby, čučí na telku a bez ustání ve svých sedmnácti hovoří o sexu a myslí na něj. Doteď mi v uších zní tlukot hudby, která je měla hnát vpřed. Domnívám se, že jsem zhlédl ukázku ze života mladé generace. Defilovali příznivci tvrdé a ještě tvrdší hudby, několikero dvojic, rozeznal jsem páry heterosexuální i homosexuální. Znovu a znovu se objevovaly, tančily, ječely (z mikroportů, občas i bez nich), občas někdo do něčeho praštil. Kolem nich, za nimi i přes ně se promítaly pestrobarevné obrazy, statické i pohyblivé. Proměnlivá bílá konstrukce na scéně se tak stávala autobusem (velmi hezkým, červenobílým, i s řidičem), taxíkem (s ubíhající silnicí za zádí) či rozzrněnou televizní obrazovkou (posléze i s pobřežními hlídači). Kdesi vysoko nad jejich hlavami se ku konci zjevil fialově ozářený dýdžej, jehož světla v samotném závěru, když v bílé kleci mladík mladíkovi ublížil, zhasla, stejně jako se odmlčely mikroporty herců. A všichni jsme věděli, že je konec. Že se dívka snaží odejít, jen neví sama kam. Pozornost divákova místy také odcházela - od monologů k pohybu v pozadí scény, k něčemu, co se stylizovaně tanečně (a často zdařile) vlnilo a cukalo. Ztráta zájmu však postihla vyprávěný příběh (neboť on vyprávěný byl), zaujetí se drželo záležitostí povrchových, souznění s prasátky pramalé (ni jiná emoce k jejich osudům). Mám spoustu otázek, ale nenabídl mi je režijní vklad - ptám se, kde je ona hra mezi dětinskostí jejich vztahu a incestem (byť sourozenci nejsou)? Kde je hravost jazyka dvou velmi si blízkých duší? Tápu, leč mám pocit, že si raději posvítím. Nedostal jsem chuť proniknout do subkultury sedmnáctiletých prasečinek, jen bych si raději zašel na tu pohádku o neposlušných kůzlátkách.
Petr Christov

Disco pigs o ničem a (skoro) o něčem aneb Tak dlouho se chodí na diskotéku, až se ucho utrhne
Kde jsem jen už tuhle pohádku slyšel?
A pak jsem si vzpomněl…
Diskžokej nepřijel, kdo ti svý díky dá,/ diskžokej nepřijel, co si máš povídat,/ komu máš v týhle chvíli dát svůj čas,/ městem jdeš, na rtech úsměv ti zhas. Co nám DAMU nabídla, je jen mírně pootočená podoba portrétu \"dětí ráje\", jaký nám předkládá popový hit z časů, kdy Čuňka s Čuníkem teprve přicházeli na svět, jen šroubovanost oficiózního veršotepectví v něm nahradil autenticky \"profuckovaný\" jazyk.
Ta hlučná a agresívní prázdnota, pokoušející se odreagovat energii, kterou jako by nebylo kam směřovat, a proto se vybíjí v druhotných radovánkách, je táž.
Čuňka stojící na závěr rozpačitě na pohasínajícím jevišti, Čuňka, která nejasně tuší, že chce \"něco jiného\", ale ještě netuší, jak se bez toho dosavadního obejde - to je najednou uvěřitelná výpověď, gesto, které mi nabízí ztotožnění se s jejím tápáním.
To ostatní je jen tříšť šotů, dokládající sice solidní znalost klipové produkce MTV, ale… Jestli je to celé opravdu jen klinický portrét pokoušející se hlučnost, vlezlost a křeč zobrazovat hlučností, vlezlostí a křečí, nebo jestli mi je tu opravdu neodbytně vnucována jakási \"generační výpověď\", to si pro sebe teď, pár minut po skončení představení, ještě nedokážu rozhodnout.
Ale je mi to vlastně jedno. Neboť je-li to generační výpověď, je mi všemi výše vyjmenovanými atributy z duše odporná.
A je-li to pokus o portrét myšlení a života jisté skupiny lidí, je to vskutku jen chladná pitva, která mi nenabízí žádný prostor pro vcítění či pochopení.
V ten moment je mi ovšem všechno to dovedné nakládání se scénickými, zvukovými a výtvarnými efekty ukradené.
Tím, jak inscenace rozsekala text Čuníka a Čuňky mezi šest Čuníků a Čuněk a jak si tím nechala ukrást hlavní zdroj dramatického napětí- onen podivný eroticko-incestuálně-parťácký vztah mezi Čuníkem a Čuňkou, bezděky pro mě zformulovala cosi zásadního: jak uniformní a monotónní je všechen ten hlasitý řev: \"Hej světe, tady jsem já, já jedinečný, originální a nenapodobitelný!, neboť vzpoura Čuníka a Čuňky je značková vzpoura, k zakoupení ve slevě v Kenvelu.
Stejně uniformní a monotónní, jako je (bohužel) i pražská inscenace.
Jan Šotkovský