Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

ON-LINE - Detail příspěvku

Oni řeší stav světa, mě to baví

Jakub Škorpil DS Puchmajer (Foto Scena.cz)

Martina J. Švejdu (M.Š.), Vladimíra Mikulku (V.M.) a Jakuba Škorpila (J.Š.) jste mohli včera vidět v jejich autorské inscenaci Hoši z nároďáku aneb Zabili Kemra, parchanti! Téma vztahu sportu a divadla, aktivního hraní a jeho komentování, amatérství versus profesionalismus nebylo tak zcela náhodné. Všichni tři jsou totiž jak aktivními divadelníky, tak divadelními publicisty, pohybují se jak na poli amatérského, tak profesionálního. Všichni jsou absolventi divadelní katedry FF UK Praha, všichni píší recenze do odborného i denního tisku, Švejda hrál fotbal za starší žáky Slavie a basket za Spartu, Mikulka zas závodně badminton. Jakub Škorpil je redaktor Světa a divadla, Vladimír Mikulka Divadelních novin a Martin J. Švejda vede knihkupectví divadelní literatury Prospero, jež je součástí pražského Divadelního ústavu. Dost důvodů, abychom je vyzpovídali.

Co máte raději, fotbal nebo divadlo?
V.M.: Divadlo.
J.Š.: Divadlo.
M.Š.: Fotbal. A vy kecáte, protože když je Liga mistrů, sedíte doma a do žádnýho divadla nejdete.

Jste všichni tři absolventi teatrologie. Zabýváte se tedy divadlem profesionálně, psaní o něm vás živí, a ještě k tomu jej amatérsky hrajete. To už musí být dost velká posedlost. Čím je pro vás divadlo. Proč se jím zabýváte?
V.M.: Já se strašně rád setkávám v divadle s Jakubem.
M.Š.: To tam nedávej.
J.Š.: Protože nás to baví. Teda mě to baví.
M.Š.: Je to koníček.
J.Š.: Tam není asi jinej důvod. Že bychom tím chtěli něco dokazovat, nebo něco řešit… Já tedy ne…
V.M.: Já teda divadlem chci řešit stav světa.
J.Š.: Oni řeší stav světa, mě to baví.
V.M.: Nás to taky baví.

Netříští se to, že o divadle píšete a taky ho hrajete?
V.M.: Tříští. Čím líp hrajeme, tím hůř píšeme a naopak.
M.Š.: On má zprvu člověk dojem, že když se divadlem teoreticky zabývá, že mu víc rozumí, ale pak zjistí, že to není pravda. Zvýšená míra reflexe divadla je sice v částečné míře užitečná, ale co se týče nějakých výsledků, tak to na to nemá vliv.

Jaký vidíte rozdíl mezi amatérským a profesionálním divadlem?
V.M.: Myslím si, že co se týká reflexe, by rozdíl být neměl. Dělat mezi amatérským a profesionálním divadlem nějaký velký rozdíl je cesta do pekel.
M.Š.: Pro mne je to příliš těžká otázka, na kterou nejsem schopen odpovědět.
J.Š.: Samozřejmě nelze – pokud jsem kritik - používat různá měřítka. Přesto pochopitelně zohledňuju, jestli to dělání divadla jeho tvůrcům nějak prospělo, dalo jim nějaký smysl do budoucna. Na profesionální divadlo se dají používat maximální měřítka, u amatérů by se mělo hledět i na proces tvorby a jaký smysl má pro tvůrce samé.
M.Š.: Zdůraznění procesu tvorby, mimoumělecké aspekty se v amatérském divadle velmi zdůrazňují. Já myslím, že to není správné.
V.M.: Pokud píšu o představení, tak mimoumělecké aspekty – jakkoli o nich vím a respektuju je - do kritiky zanášet nesmím. To je konec.
J.Š.: Samozřejmě nic nesmí zabíhat do extrémů, ale přijít mezi amatéry a poučovat je z perspektivy toho, že znám profesionální divadlo, zanášet tam měřítka třeba Divadla Na zábradlí a poměřovat amatérské produkce jím, to taky nejde.
M.Š.: Právě v Amatérské scéně vidím, že v reflexích inscenací a festivalů tam zaujímá nepřiměřený prostor ta tzv. autenticita, obdiv k tomu, jak do toho ti amatéři jdou. Místo, aby se nasadila obecná kritická měřítka. Podle mne je to velká chyba.

Vy tedy nezohledňujete existenci amatérského divadla jako divadla jiných kontextů, divadla komunit, divadla existujícího a tvořícího z rozdílných důvodů, potřeb a smyslů?
V.M.: Pokud se k tomu přistoupí takto – a proč ne – pak kritika takového divadla nemá smysl.
Pokud opravdu chceme provádět kritiku amatérského divadla, pak se ke vzniku díla nesmí přihlížet.

Proč? Pro mne je kontext díla velmi důležitý. Kontext, ve kterém divadlo vzniká, ve kterém existuje, a kontext, ve kterém je ta která inscenace uváděná. A skrz něj ji pak i hodnotím.
V.M.: Mě jako kritika nemůže zajímat, jaké měl tvůrce při vzniku díla problémy. Já vidím výsledek a jen ten hodnotím. Vnášení neuměleckých aspektů do kritik je smrt kritiky.
M.Š.: V amatérském divadle se příliš dbá na autenticitu, a to není dobře. Dřív jsem měl chuť amatérské divadlo soustavně sledovat, ale zjistil jsem, že tu sílu na to nemám. Dnes si vybírám představení jen podle libosti.

Má tedy vůbec amatérské divadlo smysl? Má smysl, že se uzavírá do sebe sama a víceméně odmítá konfrontaci s profesionálním?
V.M.: Já myslím, že je to v pořádku. My se zde bavili o kritice, ne o amatérském hnutí. I když si o řadě amatérských inscenací myslím své, má podle mne amatérské divadlo smysl. Něco jiného je, jaká má být kritika.

Proč se zúčastňujete amatérských festivalů?
V.M.: My rádi hrajeme a v Hronově jsme si opravdu chtěli zahrát. Jsme tu rádi, ale není to pro nás meta. Tím vůbec nechci říct, že by tu byla jen nezajímavá představení. I když z letošního ročníku mám trošku dojem, že se oproti třem čtyřem letům dozadu vrací k tomu ochotnickému, tedy konzervativnímu.

Chtěli jste svou účastí a vybraným textem na Hronově zaprovokovat? „Rýpnout si“ do zdejších ochotníků, kteří obdivují „zlatou kapličku“ a milují Rösnera, Poloczka a Dóňu?
V.M.: To rozhodně ne. Rozhodně nebylo naším cílem tady nějak provokovat. Mimochodem, v Hronově je mladší publikum, než jaké na nás obvykle chodí.

Kdo na vás obvykle chodí?
V.M.: Od studentů až po víceméně vrstevníky

Co si myslíte o srovnávání Avignonu a Hronova?
V.M.: Je to hezká představa, ale podle mě nemá Hronov s Avignonem vůbec nic společného. Hronov má svou tradici jako amatérský festival a připadá mi, že nemá smysl volat, aby se z toho stal Avignon, což je festival profesionálních divadel. Respektive divadel, která tento statut nerozlišují. A to se týká In i Off.
J.Š.: Propojení amatérského divadla s profesionálním je jednou z cest pro mnoho festivalů jako je třeba Festival regionů Hradec Králové nebo Divadlo Plzeň. Ale nemyslím, že je to cesta pro JH. Myslím, že by to byl nesmysl.
M.Š.: Podle mě nemá smysl JH nijak reformovat. Festival vypovídá o tom, jaká je situace na amatérské a ochotnické scéně a nemá cenu se to pokoušet někam pozdvihovat. JH je obraz této scény.

Jedna věc mě v tom obraze chybí – názor, umělecká a společenská vize. I vy se jí, zdá se mně, bráníte. Já v tom vidím zásadní problém současného umění. Opravdu děláte divadlo jenom pro radost? Opravdu nemáte ambice něco svým divadlem říkat?
V.M.: Jak to? Já přece říkal, že chci měnit svět.
J.Š.: Já to dělám pro radost. Proč bychom to měli dělat z jiného důvodu? To je požitek hrát, zkoušet… My nejsme soubor, který by se divadlem - co se týká třeba techniky hraní - příliš zabýval. Pro mě je nejdůležitější ten požitek z hraní, ze zkoušení, ze setkávání se…
M.Š.: Jestli je pro tebe tohle, co říkáš, podstata divadla, které děláme, tak pro mě ne.
V.M.: Jakube, vylučuju tě ze souboru!

Do jaké podoby byste svět chtěli svým divadlem změnit?
V.M.: Aby byl hezčí.

Daří se vám to?
V.M.: Ne.

V čem je chyba?
V.M.: Ve světě.

7.8.2002 Vladimír Hulec

TIP!