Scéna.cz 

...tentokrát v semináři nonverbální komunikace

Dav v tělocvičně se rozděluje na dvě skupiny, jedni si sedají na židle, druzí odcházejí. Nejdříve se loučí velkými gesty, pak jen pootočením hlavy a výrazem. Tlumočnice překládá francouzský komentář. „Tělo je to, co mluví první. Tělo a výraz mohou vyjádřit velké věci bez velkých gest,“ říká Cédrig Juliens, jeden z belgických lektorů semináře nonverbální komunikace, ještě než vyhlásí přestávku.
Cédrig Juielien a jeho kolega Regis Duqué jsou oba francouzky mluvící herci i režiséři z Bruselu. Spolupracují již deset let, založili společně profesionální divadelní společnost Imaginární divadlo, kde dnes působí.

V Hronově jsou už počtvrté - poprvé tady byli jako účastníci přehlídky a v dalších letech jako lektoři seminářů zaměřených na Moliéra a Shakespeara.
Ve svém divadle i v seminářích praktikují metodu, která vychází z technických prostředků jako je práce těla, pohled, vzdálenost v prostoru, rytmus, mlčení a dýchání a pomocí těchto prvků pak nechávají vznikat postavy. „Technika je prvotní, emoce a pocity přicházejí až na základě techniky“, říká Cédrig Juliens. Cílem obou Belgičanů je dělat divadlo jednoduše, pravdivě, bez přílišných gest, jakýmsi minimalistickým způsobem. Nejdůležitější je kontakt a komunikace mezi postavami, které si na jevišti vytvářejí vztahy. Divadlo tohoto rázu lze dělat i s textem, ale protože češtinu neovládají, rozhodli se pro nonverbální seminář.
Nabízí se přirozeně otázka, jak se tento postup liší od pantomimy. „Pantomima to není v žádném případě,“ ujišťují oba. “Je to jen to, co se děje na divadle mezi herci, když zrovna nemluví. Například se dívám do země, pak se podívám na vás a řeknu, že zítra odjíždím. Rozhodující je okamžik, kdy se na sebe podíváme,“ dodává Cédrig. „Jsou to malé události, vše je vyjádřeno v pohledu, v tichu, v dechu, zatímco v pantomimě se přehání. Není to také žádná pychologická práce na postavě, jde o komunikaci mezi dvěma herci.“
Když inscenovali Shakespeara, nečetli předem text ani se nezabývali dobovými reáliemi. Zajímal je např. vztah Richarda III. a jeho ženy a jak by to mohlo oslovit dnešní diváky.
Na otázku, co je pro ně divadlo, oba zdůrazňují, že divadlo nesmí být žádná psychoterapie, že je důležité zachovat si odstup, neidentifikovat se s postavami. Divadlo je pro ně především radost ze hry, kterou by měli sdílet herci i diváci. Nedělají si nárok na označení moderní nebo avantgardní divadlo, ale chtějí dělat současné divadlo pro současného diváka, „lidské divadlo“ o komunikaci.
Mezitím je po přestávce a 16 seminaristů - mezi nimi i několik studentů JAMU - se chystá na další cvičení. Tentokrát mají pomocí těla a pohledu znázornit něco, co je mimo scénu. Vyjde z toho zdařilá scénka, kde divák poznává rodiče pozorující se zalíbením své děti.
Na závěr se studenti rozdělí opět na dvě skupiny, kde mají přidělena čísla a stejná čísla pak spolu improvizují. Zásadou je, že kdo se hýbe, nesmí se dívat na partnera a naopak, protože směr pohledů řídí pohled diváka. Oba partneři musí být velmi vnímaví na vzájemné reakce, aby mohlo dojít ke komunikaci a navázání vztahu, aby si nehrál každý pro sebe. Studentům to dělá potíže, možná, že se v tom i projevuje individualistický charakter téhle doby. Za domácí úkol pak dostávají vytvořit scénu podle vybrané fotografie nebo obrazu a jeden seminární den je u konce...