Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

ON-LINE - Detail příspěvku

Někdo má sako, někdo má šortky, ale všichni mají rádi divadlo...

autor: archiv

Hronovská paní starostka je naší oblíbenou osobou - je praktická, usměvavá, elegantní, a navíc amatérská divadelnice... Letos jsme ji s kolegyní potkaly ve chvíli, kdy jsme se ubytovávali v hotelu Radnice, kde zároveň sídlí Obecní úřad a vyslovily naději, že i letos předvede některou ze svých krásných rób. Ještě téhož dne jsme si s ní za začínající bouřky povídali před domem za asistence nadměrně přítulného psa, který mi funěl do kazeťáku a kolegovi Mesymu znemožňoval fotografování....

Každoročně se v odborných kruzích diskutuje na téma tradice versus nové formy festivalu. Na jakou stranu se přikláníte Vy?
Já vlastně ve své funkci zažívám Jiráskův Hronov počtvrté a člověk si zvykne, že věci mají svůj řád. Samozřejmě, že se snažíme neustrnout, nezůstat jen ve vyjetých kolejích a každý rok přidat něco nového, nějakým způsobem program vypilovávat. Ale přiznám se, že v zásadě na současné koncepci Jiráskova Hronova neshledávám nějaké závažné mouchy. Ani podle reakcí místních i návštěvníků Hronova se nezdá, že by bylo něco, co by výrazněji jedné nebo druhé straně vadilo. V loňském roce, kdy jsme věnovali čas a prostor propagaci festivalových seminářů, bylo hodně lidí překvapeno, že JH nejsou jen divadelní představení, ale velkou část tvoří vzdělávací kurzy.
Pořadatelem Jiráskova Hronova je především občanské sdružení KRUH, my jako město se podílíme na části hlavního a doplňkového programu. Příprava festivalu začíná ode dne, kdy předcházející ročník skončí - festivalový výbor se schází po celý rok a na konci jara i programová rada, odkud vycházejí nápady, jak nový ročník obohatit. Jako oživení vnímám i to, že se tady mohou prezentovat i zahraniční účastníci. Je to pro nás zajímavá konfrontace s tím, jak dělají divadlo venku.
Sedmdesát dva roků je obrovská tradice a musím říci, že všichni starostové z okolních měst mi závidějí. Každý z nich zkouší svou obec či město nějakým způsobem zviditelnit a vždycky, když si vymyslí nějakou akci, která by se mohla stát tradicí, tak říkají To je strašná práce, než si lidé zvyknou, než si zapamatují naše město. A ty to tady máš na zlatém tácku! Ale není to samozřejmě tak snadné.

Ať si kdo chce co chce říká, nejdůležitější jsou peníze. Jak jste na tom se sponzory?
Musím říci, že jsem si za ty čtyři roky vybudovala stabilní základnu. Festival má letos rozpočet zhruba milion třista tisíc bez doplňkového programu. To jsou velké peníze. Ministerstvo kultury přispělo významnou částkou zhruba půl milionu, velmi mile mě překvapil přístup Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, protože svým způsobem převzali úlohu okresu a dali nám 180 tisíc. To je velmi potěšující, vlastně jsme to ani nečekali - myslím si, že tím vlastně i vyjádřili, co Hronov pro Královéhradecký kraj znamená. Pak máme nějaký příjem ze vstupenek a tiskovin, nějaký příjem od seminaristů - a zbytek je samozřejmě potřeba pokrýt sponzory, což je částa zhruba 400 tisíc. Ve městě Hronově, které má 6,5 tisíc obyvatel, je to velký problém, protože větší firmy bychom spočítali na prstech jedné ruky, převažuje tady spíše střední a menší podnikání.
Už před těmi čtyřmi roky jsem přijala takovou filozofii, že by nebylo dobré se místním velkým firmám zavazovat tím, že od nich přijmeme velký finanční dar, aby podnikatel neměl pocit, že mu za to něco dlužíme... Chtěla jsem mít to hronovské hřiště “čisté“. Takovou velkou čestnou výjimkou je Textonia Czech, jejíž majitel je ovšem z Malajsie, takže tam podobná obava odpadá. Nejtradičnější, nejštědřejší náš sponzor je Východočeská energetika, Východočeské plynárny, Komerční banka, Marius Pedersen, Comet, většinou firmy z Hradce Králové, se všemi sponzory se můžeme seznámit na plakátech. Hronovští tu skupinu „bohatých“ doplňují takovou drobnou, ale pro nás velice významnou pomocí. Nejde tu ani tak o přímé peníze, ale o pomoc v rámci festivalu, které si velmi vážíme.

Pokud jde o doplňkový program - je zájem u místních umělců účastnit se jej?
Obrovský. Zrovna minulý týden jsem byla na návštěvě u své kamarádky ve Skalici na pivo, oslovil mě tam neznámý člověk s tím, že se už třetí rok snaží se svou folkovou kapelou prosadit do doplňkového programu JH. A jak prý to má udělat, aby konečně „prorazili“? Doplňkový program, který se odehrává v parku, vnímám jako jakousi odlehčenou protiváhu oficiálnímu programu. A myslím, že kdokoli, kdo doHronova přijede, ať má rád komedie, tragédie, vážnější hudbu nebo folk, přijde si na své.

Jako zdejší známá divadelnice se Vás tentokrát zeptám - máte čas na divadlo?
Už ho aktivně dva roky nedělám, protože nejde skloubit funkci starostky, ochránkyně rodinného krbu a aktivní divadelnice. Mám děti ve věku, kdy se snažím být hodně doma, dceři bude sedmnáct, synovi šestnáct, a myslím si, že by nestálo za to tato pubescentní léta podcenit. Ale musím říct, že celá rodina mi nesmírně pomáhá, hlavně moje máma. Divadlo ale musí stranou. Já jsem ten typ člověka, který raději bude dělat jednu věc pořádně, než dvě tři tak napůl. Měla jsem i výčitky vůči kolegům v divadle, když stanovili zkoušku, já zrovna musela svolat mimořádnou radu a nemohla jsem se dostavit. Jsou to všechno kamarádi z dětství,a tak jsem měla hloupý pocit, že tam na mě čekají a kvůli mně to stojí.

Jaký typ divadla Vás láká jako diváka?
Já se na to dívám jako laik. Když se na programové radě vybírala představení, tak jsem jenom v úžasu sledovala cvrkot těch, kteří všechno viděli a dokázali o tom zasvěceně a zaujatě hovořit. Mám ráda takové divadlo, ze kterého máte pocit, že si domů něco odnášíte, že máte o čem přemýšlet. A určitě mám raději veselejší divadlo- nemusí to být vyloženě komedie, ale člověk by měl mít možnost se zasmát.

Jeden z našich kolegů - Vladimír Hulec - by byl rád, kdyby se Hronov změnil na český Avignon. Jak se Vám líbí představa, že by se nehrálo jen v divadlech, ale divadlo obsadilo nejrůznější nedivadelní protory, staré továrny, přírodu kolem Hronova, ulice?
Myslím, že jde úplně všechno. Letos se o tom sice začalo mluvit, ale pozdě. Ta představa byla velice široká a na programovém výboru na to „nebyla nálada“. Možná, že i díky tomu, že má festival takovou ustálenou, „osvědčenou“ formu, bude trošku obtížné vnášet něco nového. Myslím, že by to neměl být nějaký zásadní boom. Osobně bych se přimluvila za to, aby se to nejprve zkusilo na jednom či dvou místech, Ať sama veřejnost nějakou reakcí vyjádří - tak tohle sem patří, tohle je baječný nápad, - anebo - prosím vás, už s tím skončete a víckrát to tady nezkoušejte... Ničemu novému se v zásadě nebráním, ale pro letošní rok to už nebylo možné. Bránil čas i peníze.
Řekla bych to takhle, jakákoli činnost navíc vyžaduje lidské síly a technické zázemí, my jich máme teď tak akorát pro divadlo, sál a park. A kromě toho - vždy je to i otázka peněz. Já se k tomu vyjadřuji z pozice člověka, který hlídá peníze. Všichni, kdo se na organizaci a přípravě Jiráskova Hronova podílejí, předkládají festivalovému výboru různé návrhy a nápady, ale já musím myslet na to, kdo to zaplatí. Je pravda, že v případě, kdy se finančních prostředků mírně nedostávalo, ministerstvo kultury se k tomu vždycky postavilo čelem. Ale v městském rozpočtu máme nějaká pevně stanovená čísla, a já si upřímně řečeno nedokážu představit nějaký extra nárůst a doplňování těch financí...
Takže někteří členové festivalového výboru mě vnímají jako takového hlídacího psa přes peníze. Ale musíme to brát tak - jestliže se nám, organizátorům, podaří sehnat peníze na Hronov zlatý, bude zlatý, jestli na bronzový, bude bronzový. A třeba bude jen vavřínový. Ale o tom to není. Když mi bylo patnáct a chodila jsem vítat soubory před Jiráskovo divadlo, vnímala jsem to tak, že se sejdou lidé - někdo má sako, někdo má šortky - ale všichni mají rádi divadlo. Cítím to tak i dnes, a o tom by to mělo být.

2.8.2002 Jana Soprová

TIP!