Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

ON-LINE - Detail příspěvku

Objevování pohybu skupinky AHA!

Inscenace 9 životů Adély Stodolové všechny příjemně překvapila. Opět jsme se v ní setkali s Terezií Palkovou a Vratislavem Hadrabou, které si mnozí diváci pamatují z loňského festivalu, kde účinkovali ve hře Náhlé neštěstí. Spolu s nimi se v letošní inscenaci představili Kryštof Čeřovský, Ondřej Volejník a Jiří Laštovka. Terezka a její posledně jmenovaný kolega nám poskytli interview. Terezie Palková studuje třetím rokem činohru na JAMU a Jiří Laštovka alternativní divadlo na DAMU.

Co vás vedlo k tomu, abyste nazkoušeli právě tuto hru?
Tereza: S tímto nápadem přišla Adélka, která si chtěla už delší dobu zkusit režii pohybového představení. Nejdříve měla takový nápad, ze kterého se pak vyklubalo něco úplně jiného. Představení vzniklo zajímavou formou. Začínali jsme asociacemi, vycházeli jsme hlavně z emocí.
Jiří: Nápad vznikl z toho, že když jedete například v metru, tak vidíte lidi, kteří se někdy chovají jako zvířata, někdo jako opice, někdo jako pták. Námět vlastně vznikl tak, že Adéla viděla jednu ženu, kterak jí oříšky jako nějaká podivná myš. Postupem času jsme začali chodit do zoologické zahrady, a tam jsme se dívali na zvířata, jak se chovají, abychom odkoukali jejich pohyby a návyky. Šli jsme tam s tím, že se to pak zasadí do vztahů.

Tohle byla vaše první zkušenost s pohybovým divadlem. Bylo to pro vás hodně náročné?
Jiří: Hra vznikala pouze ve volném čase, většinou o víkendech nebo odpoledních. Zkoušení bylo náročné. Když člověk vymýšlí něco úplně nového bez nějaké partitury, tak to jde vždycky hrozně ztuha, ale ten proces byl moc zajímavý. Probíhal různě, hádali jsme se … já jsem třeba třískal s různými věcmi, protože jsem velmi impulzivní.
Tereza: Mě naopak překvapilo, že to šlo samo. Ze začátku jsem se děsila. Říkala jsem si: to je divný, vždyť Adéla nemá nějakou konkrétní jasnou myšlenku. Ale ona přišla na každou zkoušku s určitým záměrem, jak z nás cosi dostat a opravdu se jí to zkoušku od zkoušky dařilo.
Jiří: Ten příběh se vyvrbil vlastní cestou. I ty charaktery se objevovaly samy. Přišlo se na to, kdo, co a jak bude, skládalo se to za sebou. Třeba ten konec vyšel sám od sebe. Bylo úplně jasný, že to tak prostě musí skončit.

Bylo pro Vás, Jiří, náročné zkoušet kontakt muže na muže?
Jiří: Vůbec ne, protože my s Vráťou (pozn. Vratislav Hadraba), se kterým hraji v kontaktu muže na muže, to už máme vyzkoušený, protože hrajeme od Jeana Genetta Služky, kde autor předepisuje, že to jsou role pro muže a to jsme právě my s Vráťou. Hrajeme to v sukních, takže téměř nazí. Ale v této hře to vzniklo samovolně, vyvinulo se to tak. Není za tím nic víc. (smích) Vráťa chodí tady s Terezou.
Tereza: A ty s Adélkou.

Připravovali jste se nějak speciálně na tuto hru, kromě chození do zoologické zahrady?
Tereza: Vůbec ne. Já už mám nějaký zkušenosti, dřív jsem tancovala, ne profesionálně, ale ty zkušenosti mám, asi jako jediná a Jirka má zase zkušenosti ze školy. Ale třeba kluci jsou všichni tak šikovní, že mě to samotnou překvapilo, co jsou schopní na tom jevišti dokázat. Třeba já mám jako ženská větší strach, ale oni se fakt nebojí udělat tam nějaký ten přemet a když potom do toho dají tu emoci, tak to ani nevypadá neohrabaně. Opravu to vypadá dobře.
Jiří: A je také pravda, že se povedlo docílit toho, co jsme chtěli. Většina současných pohybových představení je hrozně abstraktních. Nemá to žádnou dramaturgii, žádný příběh. Nám šlo o to, aby to skutečně mělo nějaký příběh a hlavně emoce. Ty vlastně byly základem a to tělo bylo až to druhé. Já jsem samozřejmě na DAMU prošel akrobacií, takže jsem to měl tak trošku zmáknutý, ale jinak jsme se s Adélkou spíš tak protahovali a psali básničky, na základě kterých jsou třeba ty slovní asociace v programu. Vznikaly už tenkrát, například když se řeklo slovo muž, tak člověk vysypal asociace. Stejně tak na slova síla, slunce, láska, žena, kočka… a vlastně z toho to tak pomalu vznikalo a vycházelo.

Terezo, Vy už jste na festivalu po druhé. Jak ho hodnotíte?
Tereza: Uchvacuje mě atmosféra. Abych řekla pravdu, tak jsem zatím nic neviděla, protože vloni jsem nějak neměla čas a teď jsem trochu nemocná, ale určitě se na něco půjdu podívat. Ale líbí se mi, jak ty lidi reagují, že je plný hlediště a opravdu úžasná atmosféra, úžasný potlesk, přátelský lidi. I reakce kolem.
Jiří: A hlavně jsou tu dobrý workshopy. Já jsem byl ráno na workshopu a seznámil jsem se tam s nějakýma Bulharama. A jeden z nich vyučuje pohybové divadlo a už to dělá asi osm let, spolupracoval s Hybnerem a s Turbou. Okamžitě říkal přijeďte, tady máte kontakty, to se mi na těch festivalech líbí. Můžeme tam jet a pozvat je zase sem.

4.7.2002 Klára Wagsteinová