Scéna.cz 

Když piáno zvonilo

Čtyři dívky na scéně by mohly být předzvěstí příjemné podívané pro oko divákovo. Budou-li hovořit o pití, svých vztazích, špatných filmech, mohou se probojovat k palčivým otázkám dneška. Ženy se pohybují před pianem, které občas zazvoní, občas se z něj ozve drnčivý zvuk. Chvílemi, z ničeho nic, synchronizují svůj pohyb, všechny najednou otočí hlavu doprava, jindy ukročí naráz stranou. Snad proto, že jsou všechny ženy.
Fotografka, cizinka hovořící špatně anglicky, stále pečuje o svůj aparát, žena z agentury v rozhaleném kabátě občas pojídá mandarinku, generálova žena skládá modrý froté ručník. Situace i repliky se opakují, časté jsou monology na předscéně. Že by si dívky vyšly na terasu? Méně pozorný divák by se mohl domnívat, že sleduje povídání au pair dívek v hostitelské rodině kdesi na londýnském předměstí. Později se však ozývá střelba. Jedinou pozorovatelnou situací je čekání na příchod někoho, kdo nepřijde. V závěru padne facka, žena zakolísá, je zuta, dožaduje se fotografie, cvakne spoušť a padne výstřel. Padne tma. Není to tajemné, není to opravdové, není to uvěřitelné.

Prostá radost z toho, že na scéně promlouvám o aktuálních tématech - a hra mladé autorky Abi Morgan jich stihne zmínit opravdu hodně (od homosexuality k dietám), může být pro dívky dostatečnou satisfakcí pro jejich tvorbu. Navenek se však projeví jako bezradnost, jako nepatřičné bloudění podivným, takřka nepojmenovaným prostorem, jemuž vévodí hudební nástroj.
V jedné chvíli odešla postava ze scény, její absenci jsem zaregistroval se zpožděním, ale vůbec mi nechyběla. Moje znavená mysl alespoň začala přemýšlet o tom, co se jí tak mohlo stát. Umřela? Močí? Odešla? Ne, šla koupit pytlík sušenek.