Scéna.cz 

Bez práce nemáš koláče ani v Americe

Téma správného češství, či čecháčství chcete-li, by v dnešní době a ve formě, v jaké jej ve svých dramatech představuje Josef Kajetán Tyl, vyznělo asi dost směšně. Proto se jal Vlastimil Peška jeho hru Lesní panna aneb Cesta do Ameriky adaptovat. Když však adaptaci dokončil, zdála se mu poněkud suchá, a tak se jal do své verze hry zamotat ještě motivy z jiné Tylovy pohádkové frašky Středem země do Afriky aneb Skalní duch čili Artéská studně. Tímto spojením vznikl text a posléze inscenace Cesta do Ameriky lodí i Artéskou studnou aneb Pečení holubi.
Inscenace je divadlem na divadle, které už zlínské divadlo úspěšně použilo v Duškově inscenaci Figarovy svatby. Před námi se odehrává dost neuvěřitelný příběh s banálním tématem, kdy se čeští Neználci vydávávají do světa hledat štěstí a peníze. Jejich cílem se stává Amerika. Ve hře je také sázka dvou skupin, kdo Americké pevniny dosáhne dřív. Jedni se vydávají na cestu lodí, druzí se prokopávají studnou. Sraz je na kopci zvaném Hollywood. Na cestě jim pomáhají pohádkové bytosti z Tylových frašek – lesní panna Jasana (Tamara Komínková) a skřítek Všudybyl (Radovan Král). Průkopníci mají zřejmě špatný azimut, takže se prokopou do Afriky, kde se setkávají s domorodci. Námořníci dosáhnou americké pevniny a setkávají se s Indiány. Nakonec všichni zjistí, že ani doma ani jinde bez práce nejsou koláče. A tak se vracejí domů ke svým opuštěným domácnostem, ženám a snoubenkám. Sice bez peněz, ale obdařeni poznáním, že „všude dobře, doma nejlíp“. Asi těžko bychom se s takovýmto příběhem smiřovali, natož se jím bavili, kdybychom jej měli brát jen trochu vážně. Princip divadla na divadle však umožňuje vše nazírat pouze jako hru, nad kterou se můžeme zasmát.

Vše se odehrává na vyvýšené scéně (Jaroslav Milfajt) s portálem. Všechno je veselé a barevné. Herci hrají s nadsázkou, protože je to „jenom hra“. Mohou si tedy dovolit karikovat. Vtipně působí především Rostislav Marek v roli jelena. Při své vysoké subtilní postavě se pohybuje dlouhými skoky po jevišti a se dvěma velkými větvemi namísto paroží na hlavě. Stejně tak kráva a kůň (Jan Leflík a Zdeněk Lambor) a především pak hrdiny pronásledující africká zebra (Petra Hřebíčková a Romana Julinová) v klasickém ochotnickém kostýmu vzbuzují smích v publiku. Dalším zdrojem komiky se stává Zdeněk Julina v roli Vezuhnůje. V kostýmu flekatém od hnoje se zmijovkou na hlavě prochází scénou s trakařem hnoje v rukou a dění v české vesničce komentuje ze svého pohledu prostého vesnického balíka. V závěru přidává komentář: „Chodí štěstí dokola, sem tam padne na vola.“
Živá kapela na scéně, přičemž jeden z hudebníků je zatahován i do děje, inscenaci příjemně oživuje. Inscenace se nevyhne několika laciným vtípkům, ale jako celek působí kompaktně. Jednoznačně je z ní cítit Peškův rukopis. Neklade si vysoké intelektuální cíle, chce zkrátka pobavit lidové publikum a docela se mu daří.
Zuzana Perůtková