Scéna.cz 

Tříštění lebek

Na poetiku dramat Martina McDonagha nedokáže přistoupit každý. Mnozí jeho dílo řadí ke coolness dramatice a hledají předobraz postav jeho her v realitě. Zvěrstva, která postavy obvykle z naprosto malicherných důvodů páchají, jsou však neskutečná. Kdybychom McDonaghovy příběhy měli brát za třeba jen trochu pravděpodobné, museli bychom je odmítat, hnusily by se nám. K McDonaghovu dílu se však dá také přistupovat jako k černé grotesce, v níž jsou vysoce nadsazeny jak postavy, tak jejich příběhy. Přistoupíme-li na tento výklad, můžeme se morbidnostmi začít náramně bavit.
Pražské Švandovo divadlo přivezlo ze své studiové scény inscenaci McDonaghovy Lebky z Connemary, v pořadí druhou hru z tzv. connemarské trilogie. Režisér Martin Glaser pojal hru právě jako černou grotesku. Na tmavé scéně (výprava Jaroslav Bönisch) vidíme interiér domu Micka Dowda, pravděpodobně jakousi kuchyň, která sestává z ošoupaného stolu, tří židlí a tří skříní v pozadí. V následujícím výstupu se scéna proměňuje, otevírá se do dvojnásobné hloubky, než jak je vymezen interiér Mickova domu. Z interiéru se dostáváme na hřbitov. Tři skříně jsou položeny na zem a tvoří tak první ze dvou řad hrobů. Vysoko nad scénou na zadním horizontu visí jednoduchý, nepříliš velký kříž. Je dobře viditelný i ve výstupech odehrávajících se v interiéru bytu. Není tedy pouze atributem hřbitova, ale především předesílá, že se nacházíme ve výrazně křesťanském prostředí. Jednotlivé výstupy jsou od sebe odděleny temnou hudbou Alana Silvestriho a Marilyna Mansona a setměním scény, při němž jsou diváci atakováni ostrým světlem ze dvou reflektorů namířených přímo do publika, což obojí navozuje a zároveň trochu zesměšňuje hrůznost celé atmosféry.

Mick Dowd dostal za úkol vykopat z hrobů ostatky těl, která jsou pochována déle než sedm let. V podání Martina Sitty je Mick vesnickým balíkem, který má poněkud přiblblý výraz ve tváři. Věci mu dochází pomaleji, ale zkoumavě pozoruje tváře všech tří dalších postav. Ve městě se totiž traduje, že zabil svoji ženu, kterou má také mezi jinými těly za úkol vykopat. S prací na hřbitově mu má pomoci puberťák Mairtin Hanlon, kterého si zahrál Jan Jankovský. Sportovně oblečený vysoký blonďáček se vyžívá v morbiditách. Naprosto jej dokáže rozzuřit, když si někdo myslí, že vařit kočku je totéž jako vařit morče. V tom je totiž obrovský rozdíl. V podání Jankovského Mairtin Hanlon rudne ve tváři a hodně se vzteká. Dokáže se pro věci dětsky nadchnout, s širokýma očima radostně přijímá Mickovu nabídku drtit kosti dřevěnou palicí. Oba třískají palicemi do stolu, na který postupně vyskládávají lebky a kosti z lidských těl. Během chvíle je podlaha zanesena několik centimetrů tlustou vrstvou tříště z lidských ostatků. Opilí Mick a Mairtin se motají mezi touto tříští, mezitím stále střídavě popíjí a mlátí palicí o zem. A na zemi dupáním drť ještě víc rozmělňují.
Další postavou je pánbíčkářka Maryjohnny (Johanna Tesařová), která se otřásá, křižuje, koulí a k nebi zvedá oči při každém sprostém slovu. Zároveň se v Mickově bytě chová naprosto suverénně a lije do sebe kořalku proudem. Nutno říct, že u Micka se kořalka nepije ani ze štamprlí ani ze skleniček, ale z plechových čtyřdecových hrnků. Poslední postavou je Mairtinův bratr a místní strážník Thomas Hanlon (Milan Kačmarčík), který má dohlížet na Mickovu práci na hřbitově. Je neurotický, jeho gesta jsou hladká a měkká. Ty jsou výsledkem snahy zakrýt blbost, působit inteligentně a získat tak odstup (a pracovní postup) a především respekt ostatních postav.
Všechny postavy a jejich chování jsou determinovány jednak rozumem (jehož nedostatky jsou v textu několikrát postavami komentovány, samozřejmě vždy na cizí adresu), jednak ale také prostředím, křesťanskou vesnicí, v níž žijí. Absurdní vtipně vystavěný text a jeho morbidita jsou posilovány scénickou akcí. Strážník nesmyslně kombinuje a konstruuje možné vraždy či vražedné úmysly a svá podezření se snaží prokázat prostřednictvím nesmyslných důkazů. Ale do očí bijících a naprosto usvědčujících důkazů, jako je krví promočená košile, si žádná z postav vůbec nevšimne. Na takovémto principu funguje celá inscenace. A nutno říct, že výborně. Přistoupíme-li na tento typ hodně černého, morbidního a někdy až nechutného humoru, skvěle se pobavíme. Přestože tato inscenace s přestávkou byla nasazená v půl jedenácté večer, nikdo při ní neusínal. Zlínské publikum se skvěle bavilo a oceňovalo gagy bouřlivým smíchem.
Zuzana Perůtková