Scéna.cz 

Tikající Picasso

Drama amerického autora Jeffreyho Hatchera je dobře vystavěná hra nabízející přitažlivé téma i příběh. Ve spojení s vhodně zvoleným obsazením je předem určena k úspěchu. Zpracovává dnes tolik oblíbenou látku - životní osud známé osobnosti, konkrétně malíře nejzvučnějšího jména, navíc v atraktivním historickém pozadí druhé světové války. Přidejme ještě jiskřivé napětí mezi mužem a ženou točící se kolem artefaktu, který všichni známe (obraz Guernica), a kladný ohlas u publika je zaručen.
Umělecký ředitel Divadla Ungelt Milan Hein sáhl po tomto textu logicky, v souvislosti se svou dramaturgickou linií zaměřující se na herecké divadlo. Inscenace pevně uchopená v rukou režiséra Jiřího Svobody se stala hereckým koncertem pro Milana Kňažka a Vilmu Cibulkovou, které přinesla i Cenu Thálie 2006.

Režisér pracuje s herci citlivě, detailně staví každou situaci, soustředí se pouze na herecký projev, jen minimálně, zato však precizně používá jiné jevištní prostředky, jako je světlo či hudba. Scéna Aleny Schäferové realisticky ztvárňuje jakýsi fašistický sklep, jenž je zároveň skladem zakázaného umění, ale záhy by se mohl proměnit i v celu pro neposlušného umělce. Prostředí je hercům důležitým partnerem a oporou v jejich suverénně a jasně budovaném dialogu. Práce s rekvizitou působí naprosto přirozeně a vzbuzuje dojem čtvrté stěny, jenž utvrzuje publikum v pocitu, že přihlíží něčemu niternému a privátnímu. Zároveň je ale mezi jevištěm a hledištěm od počátku navázána silná komunikace, která neumožňuje na chvíli vydechnout ani jedné straně. Když na začátku inscenace natáhne slečna Fischerová na scéně budík, jehož tikot se ozývá až do konce, je zřejmé, že čas byl sjednocen. Neexistuje rozdíl mezi časem reálným a časem scénickým, hercům i divákům je čas měřen stejně, tiká jim v jednom rytmu, nezbývá, než se vydat na společnou cestu.
A je to cesta dobrodružná a napínavá, ačkoli fyzicky neopustíme zmiňované, spoře osvětlené sklepení. Postavy se před námi postupně odhalují, poznáváme jejich duševní stav, jejich minulost i přítomnost. Na pozadí konkrétního příběhu si klademe archetypální otázky. Ptáme se, zda je umělec oním svědomím společnosti, nebo spíše sebestředným frackem. Odhaluje se před námi nenaplněná touha, iracionálně vzbuzená vášeň, lidská odvaha i zbabělost.
Plasticky napsaným dramatickým postavám dokázali oba herci vdechnout život. Oba působí velmi suverénně a sebejistě. Slečna Fischerová Vilmy Cibulkové má nejdříve nad Picassem převahu, neboť je ve svém prostoru. Je si jistá svým postavením, snaží se udržet si roli „zlé gestapácké úřednice“. Postupně ale jihne pod charismatickým chováním Milana Kňažka, a ačkoli se neustále pokouší vrátit se ke své přísné tváři automaticky přesným upravováním uniformy, zůstává nakonec snadno zranitelnou, křehkou ženou. Vilma Cibulková měla opět možnost ukázat, v čem spočívá síla jejího herectví. Autenticky dokáže předvést sebejistou, proti okolnímu světu obrněnou ženu, která za hysterií a pudovou vášní skrývá své skutečné já. Slečna Fischerová je navíc okořeněna negativním zabarvením, k němuž ji automaticky odsuzuje příslušnost k říšské byrokracii. Cibulková výborně zachytila vnitřní polemiku, kterou její „odbornice na Picassa“ řeší v každé sekundě situace dramatu. Kňažko je jako Picasso neodolatelně chlípný a romantický zároveň. Zhmotňuje představu geniálního malíře, jenž o sobě místy roztomile mluví ve třetí o sobě, protože ten, na kom mu záleží, není on jako Picasso – člověk, ale on, jako Picasso – umělec zanechávající poselství dalším generacím. Oba herci vytvářejí na jevišti psychologicky věrohodné a barvité postavy a zároveň jsou citlivými partnery, kteří jsou na sebe na jevišti empaticky napojení a hrají v dokonalé souhře.
V dobře temporytmicky vystavěné inscenaci se jejím tvůrcům podařilo vytvořit autentickou výpověď, v níž se skrývá velké množství témat a je pouze na ochotě a připravenosti diváka, jak hluboko do struktury pronikne.
Klára Dvořáková