zvláštní poděkování
Volný.cz

ON-LINE - Detail příspěvku

Arne Lygre: Náhle věční jsou o manipulaci s časem, přírodou a lidmi.

Arne Lygre

autor: archiv   

Na besedu s ním o norském divadle i jeho tvorbě se můžete těšit ve středu 10. května ve 13.30 na zkušebně číslo 3.

  • Vaše hra Náhle věční je docela ponurou, chladnou a odlidštěnou vizí budoucnosti. Jaké byly vaše impulsy k napsání hry o důsledcích nesmrtelnosti?
    Ta hra byla napsána v letech 1997-98, tedy téměř před deseti lety. Bylo to především o zřetelném pocitu, že přichází doba, která bude zcela jiná než století, které opouštíme. Doba, kdy možnosti manipulace se životem a přírodou budou úplně jiné než to, co zatím známe. Ale já nepíšu realisticky. V žádném případě tu nešlo o realistický obraz toho, co bude. Není to science fiction.


  • Proč vás tak zajímají rodinné ságy? Dočetl jsem se, že vaše první tři hry (Máma a já a muži, Náhle věční a Stín jednoho chlapce) mapují osudy několika generací jedné rodiny.
    Nemůžu říct, že by mě zajímaly rodinné ságy jako takové. Ve všech svých hrách jsem rodinu použil jen jako zadní plátno, abych se na jejím pozadí mohl vyjádřit k jiným věcem. Stejně tak je to i s hrou Náhle věční, která není primárně dramatem o rodině, ale o manipulaci s časem, přírodou a lidmi.
  • V Norsku měla nedávno premiéru vaše hra Stín jednoho chlapce. Jak na scéně funguje nakládání s časem a následností, které je v této hře prý mnohem komplikovanější než ve hře Náhle věční?
    Formát hry Stín jednoho chlapce funguje na scéně dobře. Na první pohled je to možná trochu komplikovanější, ale brzy se jasný záměr příběhu, který je vyprávěn oběma směry (dopředu a dozadu v čase), projeví. Publikum ten kód pochopí a tyto dva směry se pak doplňují a utváří jinou dramatickou stavbu, než na jakou je člověk běžně zvyklý.
  • Dokončujete právě v těchto dnech svůj román. O čem bude?
    S románem právě finišuju. Jmenuje se Poslední tvář a odehrává se v blízké budoucnosti, v roce 2015. Pojednává o smyšleném případu, o posledním člověku, který přežil koncentrační tábor druhé světové války. Ta žena je pozvána na oslavy 70. výročí konce války. Je to intenzivní román o dvou osamělých lidech, kteří se sbližují. Na začátku jsou to dva cizinci, kteří se potkají na lavičce v parku. Postupně jejich setkávání přeroste ve vzah, v němž se o něco mladší muž stará o svou starší přítelkyni. Ukáže se, že oba mají na svědomí závažné činy. Vyprávění vtahuje čtenáře do citlivých míst. Ukazuje se, že každý z nás může přivést jiného člověka do neštěstí a zničit ho.
  • Jaký pociťujete rozdíl mezi psaním románů a divadelních her?
    Na jednu stranu je to úplně jiné, ale na druhou to má mnoho společného! Jiné je to v tom smyslu, že v próze pracuju se svým autorským subjektem a i se situacemi, v nichž se postavy nacházejí, úplně jinak, než při psaní her. Stejné je to v tom, že v obou žánrech mě vždycky stojí hodně sil vymyslet koncept, myšlenku zkultivovat a vytvořit dílo, které je dost silné, aby mohlo být vnímáno jako závažné.
  • Co očekáváte od festivalu Setkání2006Stretnutie?
    Do Česka i na festival se těším! Hru Náhle věční jsem už nějaký čas neviděl na scéně ani jsem se jí nezabýval. Takže to bude jako setkání se starým dobrým přítelem. Mám tu hru rád. Na začátku mé spisovatelské dráhy pro mě znamenala hodně.

Připravili Karolína Stehlíková a Vladimír Fekar

10.5.2006 20:30:00 Redakce