Scéna.cz 

Červený a černý aneb jak Julián Sorel ke štěstí (ne)přišel

Dnešní den (11.5.) budeme mít možnost vidět na scéně MDZ jednu z inscenací domácího souboru, a to dramatizaci Stendhalova prozaického díla Červený a černý. Jevištní adaptaci tohoto slavného románu z první poloviny 19. století vytvořili Pavel Šimák a Vladimír Fekar, jinými slovy režisér a dramaturg této inscenace.
Pod jejich vedením vznikla takřka experimentální inscenace, v níž text je složkou postavenou na roveň pohybu, světlu, hudbě, videoprojekci. Postavy jsou charakterizovány jednou či více opakujícími se replikami. Emoce hlavního hrdiny často zprostředkovávají nejen slova, ale i tiché činy, jeho duševní pochody i dějové nuance ilustrují videoprojekce na průhledném tylu (Julián Sorel v roli biskupa či rudý inkoust zaplavující plochu jako hrozba smrti dítěte) umně zkomponované se hrou světel a hudbou.

Tak jako svého času román, zachycuje i inscenace soudobou společnost, která je dnes stejně jako kdysi ovládána penězi a touhou po co nejvyšším postavení v její hierarchii, tj. tím, čím, Julián v souvislosti se společností opovrhuje, ale čeho chce zároveň dosáhnout.
Rozpornost i dalších stránek smýšlení a jednání Juliána Sorela ztělesnil představitel této role, Radovan Král, beze zbytku. Za zmínku ze všech vynikajících hereckých výkonů stojí dozajista i herecká kreace Romany Julinové, která dokonale vystihla převládající zranitelnou křehkost Paní de Renal.
Inscenace Červený a černý obsahuje řadu pozoruhodných režijních nápadů, které těží z dramatické zkratky, znakovosti divadelního umění a především z výborné dramatizace, jejímiž jedinými poněkud problematickými momenty zůstávají pro mne „přítel – vypravěč“ Fouqué a příležitostné promluvy postav v er-formě namísto ich-formy, jež odkazují k románové předloze a v celkovém obraze působí poněkud nesourodě.
Scéna Tomáše Kelara j.h. a choreografie Kateřiny Kellarové j.h. patří k součástem inscenace s vlastní výpovědní hodnotou, čímž obojí odpovídá režijnímu záměru.
Převést na jeviště více jak čtyřsetstránkový román, který je vystavěn na rozporuplných vnitřních pohnutkách hlavního hrdiny, jenž veškeré své jednání podřizuje až chorobné touze po štěstí a úspěchu, není snadné. Pavlu Šimákovi a Vladimíru Fekarovi se to však povedlo, a tak se můžeme stát svědky představení, jež mimo základní dějovou linii dokáže sdělit i pocity Juliána Sorela, a to prostřednictvím jevištního tvaru, který není zcela typický, o to více je však působivý a právem řadí inscenaci k nejlepším počinům letošní sezony Městského divadla Zlín.
Eva Kuchařová