zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Olbram Zoubek: Strukturální sochy jsou proto, že já si nejsem jistej.

Olbram Zoubek

autor: Scena.cz   

zvětšit obrázek

Retrospektivní výstava sochaře Olbrama Zoubka v Jízdárně Pražského hradu byla prodloužena. Zhlédnout expozici, kterou koncipoval sám autor spolu se svou rodinou, je možné do 30. března 2014. Pro naši redakci je ctí, že jsme mohli zprostředkovat rozhovor s takovou uznávanou osobností, jakou Olbram Zoubek bezesporu je.
Povídání se uskutečnilo v mistrově ateliéru. Nejdříve jsem stoupal takřka ke hvězdám, ateliér jsem omylem hledal v podkroví. Po zdolání několika pater činžovního domu jsem si uvědomil, že by to bylo velmi nepraktické, manipulovat s materiálem a sochami v takové výšce. Pokorně jsem tedy sešel zpět do přízemí. Po telefonátu s paní Marií Zoubkovou jsem se vydal do dvorního traktu, kde mě vítaly sochy s nezaměnitelným výrazem, vertikální i skloněné, s úzkými končetinami, strukturální. Na jednoduché brance cedulka s výzvou „Prosím o maximální stručnost, život a světlo jsou krátké“.
„To jsem částečně opsal od malíře Komárka: Jen krátká návštěva potěší,“ vysvětlil pan Zoubek. Po přivítacím panáčku slivovice jsme si povídali o podstatě sochařského řemesla, o inspiraci antikou. Mistr zavzpomínal na svou první sochu, studia, restaurování a další zajímavosti. …

  • Mezi námi je krásná čtyřicítka…
    Pro vás krásná, pro mě míň krásná. Být o čtyřicet let starší než někdo jiný, je hodně.
  • Máte víc zkušeností, víc zážitků než já.
    Dobře, ty si do hrobu nevezmu, ale věřím vám.
  • Za ta léta vaší tvorby mohou už sochy podléhat zubu času?
    Podléhají ty cementové, ty bronzové málo. Ty vydržej.
  • Když srovnáme cement a bronz, co je vám příjemnější pro práci?
    Náš první ateliér, kde jsem žil a pracoval se svou první ženou sochařkou Evou Kmentovou, byla bývalá cementářská dílna na Židovských pecích na Žižkově. Cement jsem tam zdědil. Pracoval jsem s ním léta letoucí, protože byl levnej. Nebyli jsme tehdy bohatí.
    Teď už si mohu dovolit odlévat do bronzu. Je to pro mě pohodlnější. Cement si sám dusám. Bronz jenom zadávám. Dělají mi to ve slévárně. Ušetřím čas.
  • Co se všechno musí stát, abychom viděli vaši sochu?
    Nejdříve modeluju z hlíny. Z hliněné sochy se sejme sádrová forma a do té formy se socha odlévá z olova, nebo se dusá z cementu. To se dělá tady v ateliéru. Nebo se socha odlévá z bronzu, to dělá slévárna.
  • Dohlížíte na výrobu sochy ve slévárně?
    No jo. Přivezou mi to hotové, když tam něco falíruje, tak to vrátím a oni to opravěj. Cementy se dělaj tady, na to dohlížím přímo. Když se to retušuje a dodělává, tak na to mám vliv.
  • Představoval jsem si sochaře, že tepe do skály…
    Heleďte, jsou dva typy – skulptivní a plastičtí sochaři. Skulptivní odebírají hmotu, ti plastičtí přidávají. To jsem já.
  • Na reálce jste měl nepovinné modelování, jak vás poslouchám, nakonec se vám stalo nutností.
    To zavedl profesor kreslení Miroslav Kužel, na kterého vždycky vzpomínám s vděčností. Pozval mě tam a hned při druhé hodině se rozhodlo. Na první hodině mi dal dělat nějaký renesanční akant. Udělal jsem ho podle něj dobře. Při druhé hodině mi povídá: „Dělej si, co chceš, co tě napadne.“ Napadl mě harmonikář. Dřív běžná věc, potulní muzikanti chodili po dvorech, hráli a lidi jim házeli mince zabalený v papírku, aby nezapadly do kanálu. Na Pražském hradě je Harmonikář vystavený jako moje nejstarší dílo. Dělal jsem ho ve svých sedmnácti letech, v roce 1943.
  • O dva roky později jste byl na barikádách. Zajímavý životní zvrat.
    No, jo. Válka se mě v roce 1945 zase tak moc netýkala.
  • Netýkala? Vždyť jste byl totálně nasazený.
    Heleďte, většina mých vrstevníků byla v Reichu nebo ve strojírenských fabrikách. Já byl v továrně na dámské prádlo. Nebylo to tak špatné. Bylo tam asi devět mužskejch a přes tři sta žen, všech věků, stavů a všech morálních profilů. Měl jsem tenkrát vážnou známost, která se mi pak vdala do Ameriky. Tak jsem na žádné svody, kterých tam bylo nepočítaně, nedal.
  • Uměleckou inspiraci z té doby nemůžete popřít.
    Mohu, v té době nebyla. Tenkrát jsem těm ženám zas tak nerozuměl. Ne že bych jim teď rozuměl. Těm člověk neporozumí nikdy.
  • Ženy ale ve vaší tvorbě hrají prim.
    Ženy jo. Časem jsem se trochu tomu ženskému problému přiblížil.
  • Ale musím se zeptat, proč některé sochy děláte tak strukturované?
    Strukturální jsou proto, že já si nejsem jistej. Teď mluvím úplně vážně. Když něco člověk dodělá dohladka, tak tím dá najevo, že už se nic ve tvaru nemění. Když to nechá strukturální, nedokončené, tak naznačuje, že si není ještě jistý. Mám i hladké sochy. Např. Ifigenie, tam jsem si byl dost jistý, že je všechno v pořádku.
  • Vaše první cesta vedla do Řecka. Kde vás inspirovala antika. Myslím si, že ve vaší tvorbě najdeme i obrovskou víru.
    Víra? Ne. Nevěřím. Pochybuju. Inspirací pro mě není jen Řecko, ale celé Středomoří, egejská středozemní kultura mě oslovila moc.
    Také Starý zákon. To jsou dle mého takové pohádky, zhuštěný moudra. Nový zákon už jsou světci a Kristus, a tomu už člověk musí opravdu věřit, aby to mohl dělat.
    Udělal jsem Jidáše. Zvěstování dělám často. To proto, že se mi zdá, že je to takový kontakt mezi božským a zemským. Panna Maria počala božsky, ale porodila pozemsky v bolestech. Kristus, její syn, umíral také v bolestech. Ta pochybnost, to je to nejhorší.
  • Úloha Jidáše je důležitá. Bylo to rozhodnutí Boha a Kristus o něm věděl.
    Jidáš je nejdůležitější apoštol. Také je nejvíc k politování. Vzal na sebe úděl, být symbolem zrady a lži za všechno lidstvo. Někdo to musel udělat. Byl k tomu určený a on tu úlohu přijal. Je to velmi vážná věc.
    Myslel jsem při tom právě na to souznění a politování. Dělal jsem ho v době, kdy sem jezdili ti vysocí ruští státníci a líbali se s Husákem. Říkal jsem si, co si při tom myslí? Pro mě nepochopitelné.
  • Tu dobu jsem zažíval jako malý.
    Já už byl zralý, bral jsem rozum.
  • Moje první setkání s vaší prací byl kulturní dům v Březnici, 80. léta.
    Plastiky Zpěv a Tanec. Roste to přímo ze zdi bez soklu. Je to součást stavby.
  • Jak tomu došlo?
    To projektoval Karel Prager, já jsem pro něj už dřív leccos dělal. Hlavně jsme se měli rádi a spolupráce nám vyhovovala.
  • Musí mít člověk touhu, když jde modelovat sochu?
    Měl by ji mít. Bez ní to není ono.
  • Ztrácí se chuť k sochaření?
    Mění se. Někdy je větší, jindy menší. Ale je vždycky. Na práci ji mám vždycky. A na ženy. (šeptem)
  • Máme spolu společnou Březnici, ale i Žižkov…
    Narodil jsem se ve Fibichově. To je nejbližší ulice u vysílače. Tam mám trvalé bydliště celý život.
    Dívám se na ten park pod ním, kde byl židovský hřbitov. Židovská obec za něj bojovala. Nakonec souhlasili se změnou na park. Židé nechtějí, aby se s mrtvými hejbalo. Pár těch lepších barokních náhrobků odstěhovali do kouta, ty tam jsou. Jenže pak přišla ta věž, vybagrovali to všecko do ohromný hloubky. Všechno je pryč i s těma náhrobkama.
  • To je vždycky otázka – do jaké míry ničit nebo zachovat minulost.
    Minulost se musí ničit. Kdyby všechno zůstalo, tak se sem nic nového nevejde. Léta letoucí jsem se živil restaurováním památek. Profesor Josef Wagner, co mě to učil, říkal: „Příroda je sice moudrá a krásná, ale také strašná. Všechno tvoří, všechno po sobě ničí.“
    My to nezastavíme, my to můžeme pouze zpomalit. To stárnutí památek. Jinak musíme udělat místo novým věcem. Kdyby tady bylo všechno keltské, kam by se vešla gotika a tak dál.
  • Je zajímavé, jak se přijímá to nové, např. letohrádek Belvedér. Ve své době byl odstrašující stavbou, dnes je to klenot.
    Pane kolego, dovedete si představit, že by dnešní památkový ústav dovolil umístit barokní sochy na gotický most? A kdyby je chtěl někdo sundat, tak to také nepůjde. Já to chápu. Na co si člověk zvykne, to se stane památkou.
  • Máte jasno o názvu sochy dopředu?
    Ale jo. Všechny moje díla mají jména. Podle jmen je také udržuju v paměti a v seznamech. Názvy mají svůj význam a jména také.
  • Sečteme-li sochy, je to na několik kalendářů?
    V Jízdárně je asi 190 velkých figur, ty malý, to jsou skici k nim. Jsou to mé nejlepší sochy, ale zdaleka to není všechno, co jsem udělal.
  • Bylo náročné dát to dohromady?
    Jo. Vybrat, co tam má být. V tom mně rodina, dcera a syn, manželka, všichni pomáhali. Je to jakési rodinné dílo.
  • Klobouk dolů, semkl jste rodinu nejen jako otec, ale i jako sochař?
    Jo.
  • Co více si přát.
    Já si už nic nepřeju. Naplnil se mi život dost. Doufám, že umřu.
  • V dílně?
    V dílně? Já doufám, že vestoje. Raději ne v posteli. Třeba vsedě, nebo při pokusu o vstání. Kam to přijde, toto povídání?
  • Na Scena.cz, to je na internetu. Takové krásné médium.
    Krásný? Nenechává stopy ve hmotě. Víte, jak se jmenovala múza sochařství v Řecku?
  • Ne.
    No jak? Nebyla žádná. Řekové neuznávali za umění ty činnosti, který zanechávaly stopu ve hmotě. Divadlo, zpěv, tanec a dějepis – ty měly múzy. Sochaři byli v ceších jako řemeslníci. Já jsem řemeslník. Já to docela beru. Ne jako pohanu, ale jako příznivou charakteristiku. Řemeslník.
  • Ale řemeslník, který dává duši.
    No, ano. Řemeslo. Dobrý řemeslo.
  • Mohu se zeptat, na vaši restaurátorskou činnost, je to detektivka?
    Je to zajímavé. Specializoval jsem se na sgrafito. To není sochařská technika, ale kreslířská. Dělají to sochaři. Zase je to práce s materiálem, který je pro exteriér.
    Znamenalo to odkrejt starou omítku a pod ní luštit, co tam je. Někdy jsme to měli podepřený nějakou literaturou, tak se tomu dalo trochu napomoct. Někdy to byla úplná záhada. V Litomyšli tam jsme třeba našli hlavu, figuru, která neměla tvář, ale měla pleš místo obličeje. No pak nám pomohla známá kunsthistorička, když přijela na návštěvu: To je Štěstí, obraz Štěstí. Když míjí člověka, tak o tom neví. Když minulo, tak šáhne a už nic nechytí. Místo tváře má pleš.
  • Restauroval jste i sochy. Tam se také přidává materiál?
    Buď to památkáři dovolej doplňovat, nebo ne. Když se má doplňovat, tak se musí zapojit fantazie. Např. uražená hlava. Dělal jsem to tak, že jsem ji namodeloval na torzo, nechal schválit, fotografoval, okukoval. Když se to zdálo dobrý, tak jsme ji přenesli a nasadili do kamene.
  • Mně to připomíná provázání, kdy člověk čerpá z minulosti, vytváří něco v přítomnosti a obohacuje budoucnost. Obrovská škola pro vaše sochy?
    Víte, že ne? Je to oddělené, restaurování a vlastní práce se u mě v duši nesetkaly. V létě jsme restaurovali, závisí to na počasí, a v zimě jsem pracoval v ateliéru.
  • Děkuji.


  • Olbram Zoubek
    (* 21. dubna 1926, Praha) je český sochař, který se výrazným způsobem zasloužil o rozvoj české architektonické plastiky, jeden z nejvýznamnějších českých sochařů současnosti.
    Olbram Zoubek se narodil v Praze 21. dubna 1926. Obecnou školu navštěvoval v letech 1932–1937 na Žižkově v Palackého ulici (nyní Vlkova), reálku pak v letech 1937–1945 na Sladkovského náměstí na Žižkově. Od sexty navštěvoval nepovinné modelování u profesora Miroslava Kužela. V době 2. světové války byl v letech 1944–1945 totálně nasazen v podniku Wegena v Praze na Letné. Ve dnech 5. až 11. května 1945 se aktivně účastnil Pražského povstání.
    Hlásil se na AVU v Praze, ale nebyl přijat, proto absolvoval kamenosochařskou praxi u sochaře Otakara Velínského v Praze. V letech 1945–1952, po úspěšném složení zkoušek, studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u profesora Josefa Wagnera.
    V roce 1951 se začal věnovat restaurátorské praxi, ke které získal průpravu u profesora Josefa Wagnera. Specializoval se na renesanční sgrafito a kamennou plastiku. V roce 1951 též uzavřel sňatek se spolužačkou, sochařkou Evou Kmentovou a o dva roky později (1953) se jim narodila dcera Polana a v roce 1956 syn Jasan, který se stal též sochařem. V roce 1980 jeho první manželka Eva zemřela a v roce 1981 se oženil podruhé s Marií Edlmanovou. V roce 1982 se jim narodila dcera Eva. Střídavě žije v Praze a v Litomyšli, kde je také zapsán jako čestný občan.
    Stal se členem Unie výtvarných umělců, skupiny Trasa a Nové skupiny, je též členem Umělecké besedy. Zoubek je autorem posmrtných masek Jana Palacha a Jana Zajíce a Pomníku obětem komunismu na Petříně. V roce 1996 byl oceněn státním vyznamenáním Medailí Za zásluhy I. stupně.

    24.2.2014 20:02:03 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory