Scéna.cz 

28 Years Later (2025): inicializace a smíření

Přinášíme třetí díl naší letní série věnované filmům “28”. V předchozím článku jsme se zaměřili na symboliku čísla 28, ale také jsme upozornili, že celá série čítá pět filmů – dvojici a následnou trilogii. Dotkli jsme se i pandemie a jejího proroctví, které jako by tušily už první filmy. To však nebyla věštba, ale ozvěna dějin.
V tomto díle se poprvé podíváme na samotné snímky. A protože jsem sám nejprve viděl novinku 28 Years Later (2025) a teprve poté se vrátil k předchozím dílům z let 2002 a 2007, nabízím i vám tuto cestu obráceného čtení. Dnešní klíčová slova? Inicializace a smíření. Ale… není to tak přímočaré. Na první pohled jde o horor. Pod povrchem se skrývá víc komplikací, než bychom čekali. Nečekejte jasné odpovědi – spíš nové otázky.

K realizaci třetího filmu se po třiadvaceti letech vrátil původní tvůrčí tandem. Režisér Danny Boyle, známý svou vizuální energií a schopností vtáhnout diváka do chaosu světa skrze pohled jednotlivce, znovu usedl do režijního křesla. Autorem scénáře je opět Alex Garland, jehož tvorba od té doby dozrála – dnes patří mezi nejvlivnější vizionáře současné sci-fi. Jeho rukopis poznáme podle neustálého znejišťování identity, hranice vědomí a etiky v čase krize. Za kamerou sice tentokrát nestál Anthony Dod Mantle, ale Rob Hardy – dvorní kameraman Garlandových filmů jako EX MACHINA nebo ANNIHILATION. Tato změna není náhodná. Vizuální jazyk třetího filmu je introspektivnější, plný ticha, stínů a prostorů, kde víc než běh rozhoduje zastavení.
To však neznamená, že by druhý film s jiným tvůrčím týmem narušil kontinuitu. Naopak – 28 WEEKS LATER zůstává důležitým mezičlánkem. Místo přežití jednotlivce vkládá do centra pozornosti celospolečenský systém. Zásadní roli zde hraje armáda, otázka rozkazů, moci a kolektivní odpovědnosti. Dvojka je brutální, nepříjemná, ale potřebná. Ukazuje svět po první vlně – svět, který se snaží postavit na nohy, a přitom klopýtá o vlastní mechanismy.
Třetí film však znovu obrací pohled – zpět k člověku. Ne už ale jen jako k tomu, kdo bojuje o život. Nýbrž jako k tomu, kdo se probouzí v troskách a musí si znovu položit otázku: kdo jsem? komu věřím? a co znamená „být dobrý“?

Postavy na hranici hodnot – mapa vztahů a otázek

Herecké obsazení třetího filmu je pečlivě zvolené – každá postava reprezentuje jiný pól hodnotového rozvratu. Režisér Danny Boyle přizval ke spolupráci Jodie Comer (Isla), Jacka O’Connella (Callum) a Alfieho Williamse (Spike) coby ústřední trojici postav. Vedle nich vystupuje i výrazná epizodní postava Jamieho v podání Aarona Taylor-Johnsona. Důležitou roli ve filmu hraje také voják Erik (hraje ho Michael Ward), vnitřně rozpolcený člen armády, který zpochybňuje brutální rozkazy. Samotný militaristický princip zosobňuje Alfa – „samec“ a vůdce silové složky v podání Chi Lewis‑Parry, bývalý MMA zápasník, kterého režisér Boyle osobně vybral pro jeho syrovou energii i hluboký psychologický potenciál. Samson představuje další vývojovou fázi nákazy a stává se metaforickým symbolem nezkrotné síly tam, kde civilizace ztroskotává.

Své místo má i postava doktora Iana Kelsona v podání Ralpha Fiennese, jenž přináší do příběhu prvek vědecké analýzy i otázku etiky poznání. Přežil mimo izolované komunity a postavil monument „Bone Temple“ na počest mrtvých – včetně nakažených. Jeho práce kombinuje lékařskou péči, etické otázky a symbolický odpor vůči světu bez paměti.

Jodie Comer v roli Isly ztělesňuje mateřství, víru v naději a zároveň tichou sílu přežití. Její vztah ke Spikeovi (Alfie Williams) je hluboce lidský – matka a syn, ochránkyně a dítě. Spike je dítě z nové generace, která už nezná svět „předtím“. Aaron Taylor-Johnson hraje dospělého Jamieho – ano, je to chlapec z úvodu filmu, kterému kněz v kostele předá kříž a vkládá do něj víru v pokračování řádu. V závěru se dozvíme, jak tato víra dopadla – a co z ní zbylo. Film záměrně nechává některé vztahy „nedořečené“. O to silněji v divákovi zní otázky: kdo je rodina, kdo je cizinec, kdo zachraňuje – a kdo zrazuje?

Scénář jako návrat k hodnotám

Návrat scénáristy i režiséra se projevil zejména v prohloubení nastolených témat. Alex Garland staví na základech prvních dvou filmů: nejprve se projevil strach jednotlivce a beznaděj z toho, co bude (28 Days Later), zatímco druhý díl přinesl jistou míru naděje. Virus se zdá být potlačený, lidstvo zachráněné – ale právě tehdy totálně selže systém. Státní moc, armáda ani technologie nestačí (28 Weeks Later).
Třetí film, 28 Years Later (2025), nabízí pomyslnou naději. Nakažení mají své teritorium, ostatní také. Vzniká stav jakési rovnováhy. Ovšem: jaká bude budoucnost? Jedna strana je divoká, staví na predátorském principu – důležité je přežít a žít, bez ohledu na hodnoty. Kdo je nejsilnější, jde kupředu. Druhá skupina upřednostňuje klid a pomyslný řád, jen se brání. Ale i tato společnost je postavená na sebeklamu – a dlouhodobě neudržitelná.

Garland zdůrazňuje nejhlubší hodnoty: lásku, vztahy, budoucnost. Dr. Ian Kelson říká: „Tyto lebky přemýšlely. V jejich důlcích byly oči, co viděly. Vnímali druhé, mluvili, měli mezi sebou sympatie i antipatie.“ Vkládá tak do příběhu téma smíření – osobního i společenského. První znamená vyrovnání se jednotlivce, druhé schopnost hledat soulad s druhými. I když se explicitně nepracuje s institutem odpuštění, je v příběhu přítomný – byť jen v podtextu.

Režisérův klíč: šok a katarze

Danny Boyle zůstává věrný své režijní vizi. Pracuje se základním klíčem hororu: nejprve musí diváka šokovat. Vystavit ho takové míře děsu a dezorientace, že ho přiková k plátnu. Není tomu jinak ani zde. Úvodní sekvence s Teletubbies je zneklidňující a matoucí. Diváci v kině nevěří – „Na co jsem to přišel?“ Následují detailní záběry na různě staré děti, které jsou magneticky vtaženy do obrazovky. Rozlétnou se dveře – a začíná útěk.
Jamie na pokyn matky prchá. Míří do kostela. „Tati! Tati!“ Dostává kříž – symbol víry, kterou má nést dál.

Spike: přechodový rituál

Zatímco Jamie mizí z plátna, film se soustředí na Spika – chlapce podobného věku, který si chystá luk, baterku a další výbavu. Má se spolu s otcem vydat do zóny nakažených. Připravuje se na vstup do světa dospělých. Tento ceremoniál je starý jako lidstvo samo. V civilizovaném světě jej známe jako maturitu, v judaismu jako bar micvu, u původních obyvatel Ameriky i jiných kultur jako iniciační zkoušku. Vždy jde o okamžik, kdy dotyčný dokazuje, že už není dítě.

Ve filmu sledujeme několik úrovní iniciace: nejprve kmenovou – kolektivní. Celá osada na Spika myslí, drží mu palce, duchovně je s ním. Poté přichází jednotlivé zkoušky: první zabití živé bytosti, rozhodnutí odvést matku k lékaři, až po finální fázi – opuštění komunity. Není to jen odchod, ale transformace.

Kamera: detail jako nositel smyslu

Celý režijní záměr podporuje citlivá ruka kameramana Roba Hardyho. V krizových momentech nabízí trhané, těkavé záběry – tam, kde jde o život, nákazu, ztrátu. Ale zároveň dokáže mistrně pracovat s detailem: záběry komunitních nápisů („Sprchuj se krátce“, „Mysli na ostatní“), záběr na Slizouna pojídajícího žížalu, který je později symbolicky zopakován ve scéně s tkaničkou. Je to motiv, který rezonuje: přežít za každou cenu, byť ztrátou lidské důstojnosti.
Silná je také scéna přesunu spárkaté zvěře – daňků, jelenů. Divák zkušený s přírodou ví, že podobné úniky se dějí při požáru, povodni, zemětřesení. V tomto případě nejde o paniku – ale o změnu vedení. Alfa samec je vpředu. Obrazová metafora je jasná.

K tomu kontrastní střihy: poetické pohledy na krajinu, vyprahlé ruiny, a náhlé dynamické situace – například stoupající příliv, který ohrožuje jediný přístup do osady. Vše má své místo, rytmus, logiku. Hardy nepopisuje – ale vypráví.

Hudba jako paměť a varování

Hudební složka třetího filmu důstojně navazuje na ikonické momenty série – především na slavnou skladbu In the House – In a Heartbeat od Johna Murphyho. Novou hudbu však tentokrát komponovala dvojice Geoff Barrow a Ben Salisbury, známá svou prací pro EX MACHINA, ANNIHILATION nebo DEVS. Jejich rukopis je cítit v kombinaci ambientního napětí a citlivého vrstvení emocí.

Hudba není jen kulisou – stává se paměťovou stopou. Přechází od syntetických vibrací, které připomínají pulz viru nebo dýchání krajiny, až po téměř sakrální ticho v momentech zlomu. Ve scénách s Bone Temple nebo ve vnitřních bojích Spika hudba působí jako tichý komentář k otázce: co si naše tělo pamatuje, i když mysl zapomíná?

Návrat původního motivu z prvního filmu – tentokrát zpomaleného a utlumeného – propojuje minulost s přítomností. Připomíná, že historie se neopakuje doslova, ale její ozvěny zůstávají v nás.

Když syn odloží svého hrdinu – tváře rodiny

Z mixu filmových prostředků jako je kamera a hudba nemůžeme vynechat herecké výkony. Scénář nabízí dostatečné množství zápletek a hlavně prostor pro vyjádření povahy, způsobu rozhodování a vnitřních rozporů. Vše je umocněné krizí světa, kde za každým rozhodnutím číhá nákaza.

Ústřední trojice postav – Jodie Comer (Isla), Jack O’Connell (Callum) a Alfie Williams (Spike) – si vede na výbornou.

Jack O’Connell coby hlava rodiny drží ochrannou ruku nad Islou, ale zároveň je hrdý na svého syna Spika. Dává své postavě rozvahu, zejména ve vypjatých situacích, kdy čelí nakaženým. Má však jednu vnitřní misi: připravit svého syna na dospělost. Rituál iniciace chce urychlit, snad aby to měl Spike za sebou, nebo aby si Callum sám ulevil od pochyb. Jenže nákaza a čas si berou vlastní tempo – a osud rozhodne sám.
Složitou roli muže, jehož žena je psychicky nemocná, ztvárňuje přesvědčivě. Jeho potřeba tělesného kontaktu ho vede jinam – a Spike to uvidí. Nechápe, ale hlavně nedokáže odpustit. Nastává zlom: syn se vzepře otcově autoritě. Callum svírá v pěsti nůž, který patřil synovi – teď symbol vzdoru i bolesti.

Jodie Comer jako Isla nemá jednoduchý úkol. Na plátně působí zmateně, její chování osciluje mezi jasem a temnotou. Můžeme spekulovat, zda trpí bipolární poruchou, schizofrenií nebo jen dlouhodobou psychickou vyčerpaností. Nemoc na ni dopadá jako mraky – chvílemi se roztrhnou a v jejím pohledu se objeví slunce. Tyto polohy hraje Comer s niternou přesností. Stává se milou, klidnou, mateřsky silnou.
Nejvypjatější situace přichází ve chvíli, kdy se setká s rodící nakaženou. Isla potlačí vlastní obranu a otevře se druhému. Pud sebezáchovy mizí. Obětuje se. A právě v tom je její velikost.

Alfie Williams jako Spike doslova roste před kamerou. Je fotogenický, ale hlavně autentický – hraje strach i sílu, dětství i mužské zrání. Nezapomenutelný je moment, kdy se chystá na výpad do zakázané zóny. Bere si nůž, baterku – ale pak se na chvíli zastaví. Vezme do ruky figurku hrdiny – možná Spidermana. Důkladně si ji prohlédne. Ale ne, nevezme si ji s sebou. Tenhle talisman z dětství zůstává v pokoji. Dospěl. A my to víme.

Williams zraje s každým krokem. Když přijde o matku, nezlomí se. O to větší odvahu a energii v sobě objeví. Jeho role je poctivou cestou chlapce k dospělosti.

Ti, kdo zůstali věrní – Ward a Fiennes

Z dalších postav si zvláštní pozornost zaslouží Erik v podání Michaela Warda. Vstupuje do příběhu na benzínové pumpě – Isla a Spike už nezvládají nápor nakažených. Beznaděj visí ve vzduchu. A pak přichází on. Rychlý, razantní, neotřelý. Ne hrdina z plakátu, ale někdo, kdo věří jen sobě.

Michael Ward hraje Erika jako výbušného mladíka, v němž zuří vnitřní konflikt. Vypovídá o bezbranné generaci, která vyrůstala bez hodnot. Není to hromotluk nadupaný svaly – ale steroidy posíleného myšlení. Jeho radikalita je výrazem zoufalství. V jednu chvíli zpochybní funkci mobilu, jindy se vysměje všem, kdo věří v pravidla. A přesto... umí zahrát gesto. Ticho. Neotřelý názor, který pronesený ve špatný okamžik může znamenat smrt. Erik nepřináší vykoupení – ale pravdu, kterou svět nechce slyšet.

Oheň na horizontu – záblesk naděje. Spike ví, že to není náhoda. Že někde tam je někdo, kdo ještě léčí. Kdo ještě rozumí. Kdo staví chrámy pro mrtvé.

Tím někým je Dr. Ian Kelson v podání Ralpha Fiennese. Lékař, pamětník, svědek i poutník. Jeho příbytek uprostřed zničené krajiny připomíná chrám – „Bone Temple“. Místo, kde jsou uloženy kosti všech mrtvých, včetně nakažených. Místo, kde se nesoudí. Jen pamatuje.

Fiennesův výkon je tichý a hluboký. Hraje muže, který ví, že nebojuje proto, aby vyhrál. Bojuje proto, aby nezapomněl. Nestaví se jako prorok. Je to ten, kdo přikládá k ohni, i když ví, že svítání nepřijde hned. V jeho očích je Memento mori – vzpomínka na smrt. Ale zároveň i Memento amoris – připomínka lásky. Lásky k těm, kteří odešli. K těm, kteří přijdou. K těm, co zůstali.

Inicializace a smíření – mezi minulostí a budoucností

Ve filmu sledujeme iniciační cestu Spikea – symbolu jednotlivce, který prochází zkouškou dospělosti. Ale co celá společnost? Ve světě filmu, stejně jako v našem, se odehrává zásadní posun hodnot, vztahů a víry v budoucnost.

Boyle a Garland nekladou otázky náhodně. Jejich hororový rámec – zdánlivě „béčkový“ – slouží jako stylizovaná laboratoř, kde zkoumají krizi západní civilizace. Nejde jen o nákazu. Jde o neschopnost unést zátěž změn. O ztrátu paměti, hodnot i smyslu pro rovnováhu mezi člověkem a technikou, jednotlivcem a systémem, ochranou a kontrolou.
Evropa, jak ji film symbolicky kreslí, stárne. Chybí jí mladá generace, schopná nést štafetu odpovědnosti. Migrace – zde metaforicky připomínaná nájezdy „jiných“ – staví Západ do nelehké pozice. Otevřená náruč může být gestem lidskosti, ale zároveň zůstává zranitelná, pokud postrádá vnitřní integritu. Film nenabízí jednoduché odpovědi. Neobhajuje ostnaté dráty ani absolutní otevřenost. Jen se ptá: Kde je zdravé jádro společnosti?

Do toho všeho vstupuje technologie. Přesnější, mocnější, pronikavější. Systém, který sleduje, řídí a vyhodnocuje. Kdo ho však spouští? Kdo ho vypíná? Kdo je ještě člověk – a kdo už jen uzel v síti?

28 Years Later (2025) je v tomto směru prorocký. Nabízí restart – návrat k původnímu spojení mezi lidmi, komunitou, hodnotami. Ale také varuje: bez smíření se sebou samým, bez paměti a odvahy se žádný restart nekoná.
Film lze číst i jako šifru, v níž se skrývá reflexe světa po pandemii, včetně paralel k současným mocenským a kulturním posunům. Evropa stárne. Je unavená a zároveň nejistá ve svých hodnotách. Do jejích hranic pronikají nové vlny lidí – často z regionů, které sama v minulosti kolonizovala. Dnes se však karta obrací. Přichází kolonizace naruby – tichá, nenápadná, ale o to hlubší. A k tomu všemu se přidává technologie, jež prorůstá každou vrstvu lidského života. Kdo tento systém ovládá? Kdo jej vypne?

28 Years Later (2025) tak není jen dalším dílem hororové série. Je to mistrovsky maskované podobenství o křehkosti civilizace a o tom, zda bude restart možný. Prvobytně pospolný začátek se nabízí – ne jako návrat k minulosti, ale jako otázka: co jsme ochotni obětovat, abychom přežili jako lidé?
Film končí otevřeně. Chrám budoucnosti – Bone Temple – na nás teprve čeká. Možná v něm uslyšíme další odpovědi. Možná ne. Ale cesta, kterou Spike prošel, není jen jeho. Je naše.
V dalších kapitolách této letní série věnované filmům „28“ se podíváme na jednotlivé snímky: - 28 Weeks Later (2007): selhání systému — příběh o tom, jak státní moc, armáda i technologie nestačí na lidskou slabost.

- 28 Days Later (2002): strach jednotlivce — pohled zdola, z úrovně přeživšího, který se probouzí do opuštěného světa.
- 28 Years Later: The Bone Temple – Do hloubky duše, až na dno člověka — duchovní a metafyzické rozšíření série, kde infekce není v těle, ale v paměti, vina a zapomnění. - 28 Years ????: kudy dál? — otevřená otázka, jak pokračovat v době, kdy cyklus naplnil své etapy.

Text vznikl po návratu autora z římské pouti – i proto v něm rezonuje otázka smíření a hledání světla. Autor je učitel informatiky, který se dlouhodobě věnuje živému umění a publicistice v oblasti kultury.