Angelika Pintířová: Nejtěžší je dostát poctivosti slibu Milosrdenství…
autor: archiv
zvětšit obrázekToto povídání vzniklo při příležitosti Noci kostelů, protože řádové sestry nepřinášejí jen světlo ve své víře, ale osvětlují i nemocnice, léčebny dlouhodobě nemocných, či pasťáky…
Rodačka ze Sušice prožila dětství společně se čtyřmi sourozenci v Žihobcích. Místě „na konci světa“. Bratr se stal knězem, a tak se zdálo, že řádová sestra Angelika Pintířová měla řeholní cestu předurčenou. Mnozí ovšem netuší, co takový život obnáší. Hodně jsme si povídali o její práci vychovatelky ve Středisku výchovné péče, kam se dostávají kluci s jednáním na hraně zákona a zkušeností s drogami, zejména na základě soudního rozhodnutí, případně po dohodě s rodiči. Jak se k nim chovat? Co taková práce sestře Angelice přináší? To byla některá z témat, o kterých jsme hovořili …
Někdy vzniká mylný dojem. Ale řeholní povolání nemá nic společného s tím, jestli někdo je nebo není z křesťanské rodiny. V naší rodině to nikdy nebylo tak, že by nám rodiče říkali: ty budeš knězem, ty řeholnicí. K duchovnímu stavu jsme tedy nějak předurčeni nebyli, spíš naopak.
To ne, vše bylo bráno naprosto vážně. Dokonce si uvědomuji, že maminka byla daleka toho, aby se za nás, děti, modlila, aby Pán Bůh něco v tomto směru učinil. Když jsem ve čtrnácti letech vstupovala do kongregace, ze strany rodičů, hlavně maminky, to bylo viděno jako dětský rozmar. Podle ní to nejsou věci, se kterými by si měl člověk zahrávat. Vždycky je to ovšem svobodný výběr Boží, a svobodná odpověď konkrétního člověka. Navíc tady vstupuje otázka Milosti, která nejde ruku v ruce s dětským rozumem. Moji sourozenci jsou mnohem starší než já. Od devíti let jsem byla tetou, a hodně dlouho jsem předpokládala, že budu mít tak pět dětí. V dětských představách mi vyhovovala představa, že budu matkou velké rodiny, manažerkou velké domácnosti…
V sedmdesátých, letos v září tomu bude čtyřicet let. Tehdy to věděli jen rodiče a bratr, protože se mohlo přijímat pouze tajně. Všechny řády byly někde na okraji měst a nejlépe se to dalo ukrýt ve velkých městech.
Matka Vojtěcha (více zde - pozn. red.) se ve spolupráci s dalšími představenými rozhodli, že už nebudou čekat na svobodu a začali přijímat tajně. Z počátku to byly tajné sestry, které v Domově důchodců v Novém Jičíně nastoupily do práce, bydlely na svobodárně. Později, aby to nebylo nápadné, jsme v Praze a Brně jsme měly buď byty, později domy. Také jsem „kupovala“ dům, kde jsme žily. Vždycky tam bylo pár starších sester v civilu, aby to vypadalo, že tam bydlí vdova, která tam má ubytovaná děvčata.
V Praze jsem dokončila devátou třídu, potom jsem studovala Střední zdravotnickou školu a následně pracovala v nemocnici Na Slupi, kde se sešlo třináct řádových sester z pěti různých řádů. Tamní primář musel být ve straně (člen KSČ – pozn. red.), ale nebyl špatný, v řadě věcí nás chránil. Vždycky konstatoval, že náš privátní život ho nezajímá, prý je rád, že je řádně postaráno o pacienty. Paradoxní bylo, že na naše oddělení, kde bylo nejvíc řádových sester, přicházeli zasloužilí členové KSČ, takoví ti staří poctivci, kteří tomu opravdu věřili. Když měli rakovinu, vykašlali se na ně a poslali je do té nejobyčejnější nemocnice. A primáš věděl, že na našem oddělení o ně bude dobře postaráno.
Takto to nešlo. Chodívaly jsme ke sv. Ignáci na Karlově náměstí. Pracovaly jsme od sedmi, tam byla mše svatá od čtvrt na sedm (a stále je – pozn. red.). U Panny Marie Bolestné byla mše v neděli. Býval tam pan doktor Kadlec, doktor teologie, což většina lidí nevěděla. Když někdo chtěl kněze, musel mít v chorobopise velkou ceduli. Když přišel na oddělení, byl v bílém plášti a my mu říkaly „pane doktore“. Takže ostatní pacienti netušili, o co jde. Měl to z kostela průchozí, pohyboval se tam jako doma. Docházelo ovšem k situacím, kdy se například zaopatřovalo v koupelně.
To má dlouhou historii. Moji představení si přáli, abych po složení věčných slibů zkusila studovat pedagogiku ošetřovatelství. Už před revolucí existovaly předměty jako tvořivá dramatika, komunikace. V té době vyučující katedry pedagogiky na filozofické fakultě, Hanka Kasíková, docent Josef Valenta spolu s profesorkou Evou Machkovou, která z filosofické fakulty nebyla, zakládali studium dramatické výchovy na DAMU. Já ale dostudovala pedagogiku ošetřovatelství, učila na Střední zdravotnické škole, i jinde. Měla spoustu povinností. Ale pořád to ve mně hlodalo, protože mi ty věci byly blízké. Takže v roce 2007 jsem se domluvila s naší generální představenou, že bych se ráda přihlásila na dramatickou výchovu. Přijímačky jsem udělala na denní studium, a v roce 2011 studium ukončila.
To bych netvrdila. Nemoc není Boží vůle, spíše Boží dopuštění. Mám na to takový příměr. Všichni jsme poznamenáni dědičným hříchem, a někdo může říct, že je to nespravedlivé.
Když člověk dostane super počítač, vysvětlí mu, jak ho používat, jak se chránit před počítačovými viry. Když se ale na monitoru objeví hláška: „Zdědil jsi dvě miliardy dolarů…“, přes veškerá poučení a varování většina uživatelů klikne. A hned mám počítač zavirovaný. I když se virus podaří odstranit, byl už zavirovaný. Bůh nám nebere svobodu. Sami jsme se rozhodli a klikli. V tomto směru on stojí naprosto bezmocně před naší svobodou. Varoval nás, abychom si to nespustili, abychom se nevydali tím směrem. Nicméně, je tím, kdo je s námi a pomáhá nám ty komplikace zvládnout, odstranit, překonat a řešit. Analogicky je to u těch dětí, které jsou poznamenány svými rodiči, a ti zas svými rodiči. Všechno je navzájem provázáno.
Na druhou stranu, ve chvíli, kdy pouštím do světa kapičku světla, šíří se z něj dobro. Mohu nějakým způsobem bránit zlu, které se na nás valí.
Je to tak. I dospělý člověk je pořád stejný, ale mnohdy máme situaci lehčí než dříve, nemáme tolik fyzické námahy, nemusíme snášet tolik fyzické bolesti, o to více máme duševních nároků. Když si vzpomenu na svého dědu… bydleli na vesnici, vstávali podle toho, jak bylo světlo, spát šli, když se setmělo. Nežili tak hekticky, jako se žije dnes. Práci udělali, až přešlo vedro, přestalo pršet… Když zapadli sněhem, zůstali doma. Takže dnes si můžeme klást otázku, zda to nemáme těžší v něčem jiném. Každý bytostně touží po nějakém vztahu, chce mít někoho, na koho se může spolehnout a cítit vědomí hodnoty sama sebe. To se projevuje viditelně u dětí, které mohou na první pohled vypadat drze, arogantně… Ale je třeba se ptát - kdo je vychovával a jak? Pokud nejsou dobře vychované, asi je to nenaučili. Pak se nemůžeme divit, jak se dívají na svět. Vyžadují se od nich výkony, mají hmotné zajištění, ale něco jim schází. Pozoruji to, když s nimi hraji fotbal nebo karty, prostě něco obyčejného. Bez počítače a bez mobilu. Zprvu třeba i trochu prskají, ale pak jsou vděční, že se jim někdo věnuje. Někdy schválně nesplní úkol, aby na sebe upozornili. Protože rodiče jim nevěnují dostatečnou pozornost. S dětmi je třeba komunikovat, věnovat se jim, naučit je něco. A to už dnes v rodinách není vůbec samozřejmé.
Klient se k nám dostane na základě rozhodnutí soudu, případně na základě dobrovolné smlouvy mezi rodiči a ústavem, že dítě bude u nás třeba na dva měsíce. Fungujeme na základě komunitní terapie s celodenním pobytem. Vycházíme ze základního principu, že se klienti podílejí na službách. To znamená, že jeden musí pro ostatní uvařit, druhý zajišťuje topení, prádlo. Funguje to podobně jako v rodině. Společně jíme, a také máme zahrádku, psa a kočku.
Lidé mají často představu, že když se někdo dostane do pasťáku, tak má za sebou nejméně vraždu. Ale to není pravda. Vždycky je tam sice nějaký problém, ale od toho jsme výchovné středisko.
Jo, bez problémů. Postupně jsem zjistila, že ti, kdo vypadají nejvíc drze až hrubě, jsou ve skutečnosti křehcí a citliví.
Někdy si to zkusí. Takže je důležité postavit hráz, naznačit, že tady platí řád a pravidla, a nedopustit výjimku. V tomto směru nemohu být měkká. Protože když je zábradlí, o které se ten člověk musí opřít, musí vydržet. Rodiče si často myslí, že dali své dítě do jakési opravny, mají pocit viny, a později se jim tuto situaci snaží vykoupit. To je špatně.
Ptáte-li se na vulgarismy, samozřejmě je kolem sebe slyšíme, a nesmíme ustoupit. Ale vůči každému dítěti musíte být spravedliví, ale přísní a důslední. Musím ho dostrkat, aby daný pokyn dodrželo, protože tam je to zábradlí. Samozřejmě v sedmnácti je to těžší, daleko víc zkoušejí, co druhý vydrží. Pak se ty věci srovnají, nebo ne.
Určitě dostát poctivosti slibu Milosrdenství. Každý, kdo má dospívající dítě, potvrdí, že jsou okamžiky, kdy byste je nejraději odstřelil. Dospívající děti umí velice dobře vycítit slabosti dospělých a strefovat se do nich, nic jim neodpustí. Pro mě je důležité si zachovat ono charisma. Když večer třeba nefungují, chovají se špatně, nemít druhý den v sobě hořkost. Přijít k nim čerstvě očištěná, nová. S rozbřeskem se zrodil jiný den. To včerejší jsme nějak vyřešili v souladu s pravidly. Přišel nějaký postih, a můžeme začít znovu s čistým štítem.
Ten milosrdný pohled Boží ukazuje, že to jsou všechno nádherní lidé s úžasnými dary. Že teď je momentálně to semínko v hrozné půdě, pod nějakým šutrem, a není tedy divu, že neroste a nerozvíjí se. Ale pořád je nutné v něm vidět ten potenciál, je potřeba jim dokázat, že jsou lepší, než si sami myslí.
Nebo odstranit ty balvany z cesty, případně naučit je překonávat. Snažit se to špatné napravit. Někdy máme tendenci porovnávat lidi podle toho, kam doběhli, ale Boží pohled je jiný. Vidí tu dráhu, kterou urazili. Nikdo z nás nemá stejnou startovní čáru. Vlastně nevím, co by ze mě bylo, kdybych se ocitla ve stejných podmínkách jako ty děti. Mí rodiče nám dali hodně, a to museli obracet každou korunu. Často jsem slyšela: na to nemáme. Ale odnesla jsem si vědomí, že jsem pro ně daleko důležitější než peníze, a obdivuji, kolik času mi věnovali, i když je to mnohdy únavné. Často se jim jistě nechtělo, ale dokázali trpělivě vysvětlovat, ukazovat a trénovat. A to nemluvím o jejich vzájemném vztahu. Maminka kdysi řekla: vy jste z našeho manželství viděli tu lepší část. A to je ono, rodiče musí řešit partnerský vztah mezi sebou, ne před dětmi. Protože vůči dětem mají vystupovat jako jeden celek.
Je to svobodná volba. Když někdo pracuje na infekčním oddělení, musí se chránit. Pokud pracuji s dětmi a mám jim pomoci, musím s nimi navázat vztah, musím je brát za své. Pravdou je, že rodiče to mají jinak, jejich děti mají pubertu jen nějaký čas, zatímco u nás se stále setkáváme s dospívajícími dětmi. Vzpomínám si na přednášku profesora Ivana Vyskočila, která začínala slovy: „Přátelé, pamatujte si, veškerá výchova je o vztahu.“
Velkou odměnou jsou pro mě vzkazy na facebooku. Například, když se tam objeví: „Kluci, to byly časy v pasťáčku, co…“ To mě povzbudí. Ale odpočinek je pro mě důležitý. Naše středisko je na venkově, a na nákup musíme lesem kolem pěti kilometrů. To jsou příjemné, osvěžující okamžiky. Nádherné počasí, příroda … V mém případě navíc ta rovina Boží, z níž čerpám. Ale nesmím zapomenout ani na tu lidskou rovinu. Prostě stačí na chvíli zapomenout, nemám službu, nesleduji. Odpočívám.
Velmi mě inspiruje věta Marie Montessori: „Pomoz mi, abych uměl sám.“ Když k nám přijde kluk, který neumí oškrabat brambory, oloupat cibuli, a Vy ho nasměrujete tak, že nakonec třeba ten guláš uvaří, pozná, že něco umí, je to pro mě velká odměna. To, že objeví vlastní hodnotu, a zbaví se pochybností o sobě.
Důležité je mít novou naději, nenadávat mu hrubě, byť je to s ním v daný okamžik náročné. Stále je to pozoruhodný člověk, i když programově mazaný, prohnaný a falešný. To je nejobtížnější, zůstat s ním, vážit si ho, i když už toho hodně zakusil. Často pro něj nikdo nic dobrého jen tak neudělal, takže to dokážou ocenit. Někteří sice utíkají pořád dokola, ale nakonec zjistí, že to u nás není tak strašné, a zůstanou.
Přeju jim, aby si našli své místo. Aby něco z toho, co u nás načerpali, v nich zůstalo. Potěší mě, že jsme někomu z nich pomohli, přesvědčili ho, že mu bude líp, když dodrží určitá pravidla. Ze spousty našich bývalých kluků jsou vzorní tátové, kteří k nám přišli závislí na pervitinu, a nyní chodí do práce. To mě těší. I kdyby to byl jen jeden napravený lidský osud, určitě to stojí za tu práci.
To je velmi zajímavé, že se od nich můžete mnohé naučit. Upřímně, jako vychovatelka žiji s touto generací. Díky nim jsem si založila profil na facebooku. A taky mě třeba zaujalo rapování, které sama neumím, ale s jedním klukem, který chtěl poslouchat písničky, jsme při společném vaření opravdu rapovali. A když je člověk schopný s nimi hrát fotbal, kopnout do míč, to je to světlo. Navíc si tak udržuje člověk mládí. Normálně bych asi neposlouchala určitý druh hudby nebo se nezajímala graffiti, ale oni mě k tomu přivedli a tak se dozvídám spoustu zajímavého. Pokud mě do svého světa pustí, jsem jim za to vděčná. To jsou střípky, na nichž se dá stavět vzájemné porozumění. Oni jsou svým způsobem obrovským zdrojem energie, toho úžasného, co do nás Bůh vkládá.
TIP!
Časopis 17 - rubriky
Články v rubrice - Noc kostelů/ Víra
Svatá Zdislava a Cesty víry
Znovuotevření baziliky sv. Vavřince a sv. Zdislavy v Jablonném v Podještědí
Přímý přenos slavnostní mše, kt ...celý článek
Časopis 17 - sekce
DIVADLO
MdZ uvádí v české premiéře komedii Matěje Randára
Na narozeninové oslavě vás přivítají herečky Městského divadla Zlín v novince Ženy pod tónem v hudebním a diva celý článek
HUDBA
Levnější lístky na Brod 1995 jen do dubna
Za necelé čtyři měsíce 17. srpna se v Českém Brodě uskuteční v pořadí 11. ročníku hudebního festivalu Brod 199 celý článek
OPERA/ TANEC
Erik Bosgraaf v kostele sv. Šimona a Judy
Charismatický holandský flétnista Erik Bosgraaf poprvé vystoupí v Praze. V rámci cyklu Stará hudba FOK se v út celý článek