Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Zuzana Hrzalová: Balet je celoživotní boj

autor: archiv divadla

Paní Zuzana Hrzalová, dlouholetá členka Laterny Magiky, oslavila letos v květnu kulaté narozeniny. Povídaly jsme si nejen o tanci...

Letos jste oslavila padesáté narozeniny, a to bývá čas, kdy člověk bilancuje. Ovšem u tanečnic konec kariéry přichází mnohem dříve. Řekněte, jak se momentálně cítíte?
Cítím se docela dobře, není to vlastně tak dlouho, co jsem přestala tančit. Vydržela jsem do 46 let. Ale protože jsme zůstala v Laterně, zas tak moc se pro mě nezměnilo, až na to, že už aktivně netančím. A to vlastně vyplynulo tak nějak samo, protože si to vyžádalo samo tělo.

Tělo je ovšem zvyklé na pohyb. Cvičíte?
Už moc necvičím, ale učím děti, takže pořád musím něco předvádět, a pohybovat se s nimi. Jen už to není taková zátěž, ale pořád se hýbu, pořád dělám stejné prvky jako předtím. Jinak se ale neudržuju. Čekala jsem, že se mi tělo sesype, ale nestalo se - zatím je v pořádku.

Asi se o něj dobře staráte. Jste štíhlá. Jíte dietně?
S udržováním váhy nemám žádný problém. Jím malé porce, ale nic jsem ze svého jídelníčku nikdy nemusela vylučovat. Ani v době mé aktivní kariéry jsem nedržela diety, jen jsem třeba naposledy jedla v šest hodin večer. A tělo se nějak samo srovnalo. Nemám problémy ani s váhou, ani se zdravím.

Pamatujete se, jak jste se rozhodla pro balet? Byly nějaké umělecké geny v rodině?
Možná, že nějaké geny tam jsou – maminka před mým narozením tancovala v Jihočeském divadle, tatínek byl v divadle rekvizitářem a věnoval se propagaci. Když jsem se narodila, maminka už netančila, ale já se od mala hodně hýbala. Už od 4-5 let jsem chodila do rytmiky, pak do baletu. Vždycky nám doporučili, abych šla dál. Dostala jsem se do přípravky Národního divadla a následně na konzervatoř.

Měla jste výhodu, že jste drobná a štíhlá. Vím, že někdy bývá problém v tom, že holky po pubertě hodně vyrostou.
To se stává. Na škole se to pořád hlídá a kontroluje, kolikrát pozvou rodiče, aby zjistili, jaké jsou genetické předpoklady.

Na kterého pedagoga ráda vzpomínáte?
Měla jsem moc ráda profesorku Jelenu Kovalevskou, to byla ruská tanečnice. Měla hrozně příjemný přístup k dětem. Někteří profesoři jsou hodně drsní a někdy dokonce děti svým přístupem odradí, protože je srážejí a nemotivují. Ona byla pravý opak takových profesorů, byla bezvadná, pěstovala v nás tanečnost. A učila nás, že není důležitá jen technika, že člověk nemá jen dřít, ale měl by si ten tanec užít.

Když jste skončila konzervatoř, vedla vaše cesta rovnou...
... do Laterny magiky. Zkoušela jsem všechny možné konkurzy, dokonce do Německa. Ale doba tehdy byla komplikovaná. A tak zvítězila Laterna Magika. A nikdy jsem nelitovala, líbilo se mi tady. A navíc jsme s Laternou sjezdili půlku světa.

Laterna magika byla v době svého vzniku velký fenomén, a v cizině slavila velký úspěch. Ale mám pocit, že u nás stála vždycky tak trochu stranou.
V tom máte pravdu. V cizině to propojení umění a komerce nikdy tak neřešili, ale u nás to nebylo moc přijímáno z kulturního hlediska, protože nevěděli, kam nás mají zařadit. Pro většinu lidí to nebylo ani umění ani neumění. Moc tomu moc nefandili a brali nás jako zábavu pro cizince. Ale tehdy, když Laterna začínala, byla skutečně jedinečná. Dnes už to tak není, protože podobné principy přebrala mnohá další divadla.

Vy jste nastupovala do Laterny magiky v roce 1982, kdy ještě hrála v paláci Adria, a poté s ní přešla na Novou scénu. Je velký rozdíl mezi oběma prostory?
Ve staré Adrii bylo hlediště daleko více spjaté s jevištěm, při představení mohli mít lidé pocit, že jsou jeho součástí. Na Nové scéně je velký sál s širokými sedačkami, a myslím, že kontakt mezi divákem a jevištěm není tak velký.

Vy jste hrála a tančila v legendárních představeních. Které jste měla nejraději?
Samozřejmě, největší fenomén je KOUZELNÝ CIRKUS, který se hraje 35 let a pořád je to úspěšné představení, protože tam jsou používány klasické principy Laterny magiky nejvíc. Je to hezké představení. Měla jsem ráda ODYSSEA, když se hrál v Paláci kultury, ale pak se přenesl na Novou scénu a už to nebylo úplně ono. Moc hezký byl také MINOTAURUS a CASANOVA.

Když jste připomněla Kouzelný cirkus, dokážete odhadnout, kolikrát jste jej hrála?
To byly stovky představení! Spoustu lidí to vzalo. V určité době se hrával každý den, jediné volno bylo v lednu. Hrálo se i celé léto, protože tu bylo nejvíc cizinců, a všechna divadla byla zavřená.

Nevadilo vám hrát tolikrát stejné představení?
Když se na to podívám zpětně, tak vlastně nevadilo. Člověk si s tím musel trochu pohrát, udělat nějaké drobné změny, jinak to pojmout, aby nebyla ta představení stejná. A odměnou byla možnost vyjíždět do ciziny.Takže to bylo něco za něco.

V té době cestování do ciziny bylo velké lákadlo, protože jiná možnost nebyla. Na jaký zájezd ráda vzpomínáte?
Třeba na Japonsko, kde to bylo úžasné – a za exoty jsme tam byli my. Strávili jsme tam šest týdnů a hodně toho projezdili, což bylo fajn. Dvakrát jsme byli v Izraeli, což je taky zajímavá země. Pamatuji si, jak nás varovali, abychom nejezdili do Jericha. A my hned sedli na autobus, který byl plný vojáků, a jeli. To bylo docela dobrodružné. Těch cest samozřejmě bylo více, pravidelně jsme jezdili například do Německa.

Strávila jste celý život v jednom angažmá, neměla jste někdy zaječí úmysly, nebo úmysl úplně od divadla odejít?
Odejít od divadla, to si nedovedu představit. Ze začátku jsem sice stejně jako ostatní zkoušela různé konkurzy i do zahraničí, ale doba byla komplikovaná, takže jsem v Laterně zůstala. A musím říci, že se mi tam vždycky líbilo, takže jsem neměla potřebu něco měnit. Po mateřské, kdy už mi bylo 36 let, jsem chvíli váhala, zda se zkusit ještě vrátit, ale pak jsem byla ráda, že jsme to nevzdala a tančila jsem až do 46 let.

A dosud v Laterně pracujete...
Jsem baletní mistr, repetitor (to znamená, že před každou sérií představení se s tanečníky všechno musí projet, vyzkoušet, či učit nové interprety). Také dělám dozory na představeních. Zkrátka, plynule jsem navázala na svou předchozí práci. Jediný rozdíl je v tom, že už aktivně netančím.

Připomněla jste ale, že pohyb vám rozhodně nechybí. Narážím na vaši práci v Taneční škole InDance. Co to je?
To jsou děti, amatéři, kteří se zabývají pop baletem, ale musí se naučit i klasické držení. Začínají tu děti 7-8leté, ale mám i 17-18 leté. Tahle taneční škola navazuje na Pop balet p. Veselé v Chrudimi, a teď v tom pokračuje její dcera.

Vám rukama prošlo spoustu tanečníků - poznáte výjimečný talent?
Pozná se začátek toho talentu, ale otázka je, jak se bude vyvíjet dál. Tanec je hodně náročná disciplina, a ne každý vydrží.

Co je kromě vhodné tělesná konstituce a pohybového talentu důležité?
Je to věc různých dispozic - správně vytočené kyčle, rozsah zvednutí nohou, hezký spodek nohou, propnuté nárty. A pak musí mít člověk chuť pořád se sebou bojovat. Protože balet je celoživotní boj. Tam se nesmí vypadnout z role, pořád musí být dril. Když jsem ještě tancovala, nebylo pro mě myslitelné dva měsíce se nehýbat a poté nastoupit do divadla. To by bylo vražedné.

Váš talent zdědila i vaše dcera...
Je na konzervatoři, jde do šestého ročníku. Nenutila jsem ji, ale nechtěla jsem ji ani odradit. Zvolila si sama. Já sama jsem při tanci byla velmi šťastná, bylo to pro mě úžasné období života, spojené s tanečním divadlem. Děkuji osudu, že mi to tak vyšlo.

5.8.2013 23:08:14 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!