Marco Salvadori: Divadlo je spíš taková loterie…
autor: archiv divadla
zvětšit obrázekDo povědomí diváků Městského divadla v Brně se v poslední sezóně zapsal díky titulní roli Chaplina ve stejnojmenném muzikálu a v nedávno premiérované inscenaci Horečka sobotní noci, kde ztvárnil hlavní roli Tonyho. Oba kusy režíroval Stanislav Moša. Za sebou má zkušenosti z role hraběte Almavii, kterou ztvárnil v autorském muzikálu Figarka Petra Štěpána, Miroslava Ondry a Lukáše Janoty v Martě v rámci absolventské inscenace. S Petrem Štěpánem a Miroslavem Ondrou se setkával po celou dobu studia muzikálového herectví na JAMU, byli jeho ročníkoví profesoři.
Herec a zpěvák Marco Salvadori, rodák z Kroměříže, kde studoval na gymnáziu, ale také tam sbíral první taneční zkušenosti, získával herecké i pěvecké ostruhy v předstihu oproti svým vrstevníkům. Jak zúročil tento svůj náskok? Marco prozradil, že jeho maminka nesouhlasila s jeho plány studovat muzikálové herectví. Jeho rozhodnutí dělat přijímačky na JAMU rok před maturitou bylo celkem odvážné. Znamenalo to studovat dvě školy současně: absolvovat náročnou přípravu k maturitě, a zároveň zvládnout první ročník na vysoké škole, který většinou bývá vyřazovací. Jaký důsledek mělo toto rozhodnutí na jeho další herecký život?
JAMU organizuje již několik let Letní muzikálovou školu, soustředění, kde se tančí, zpívá… Každý z frekventantů má svého pedagoga zpěvu. V mém případě to byla Markéta Ungrová. Sedli jsme si na výbornou. Možná si mě vyhlídla, nevím. Její instinkt jí říkal, že bych neměl zahazovat to, co ve mně je…
No, přemlouvala… to ne. Přiznám se, že jsem se ve třetím ročníku gymnázia rozhodoval, že bych přijímačky na JAMU chtěl zkusit. Proto také moje účast na Letní muzikálové škole. A Markéta Ungrová se vypravila za mou mámou s tím, že mám talent, a bylo by škoda, kdybych to nezkusil…
Proč by mi jej měly kazit? To vůbec ne. Beru to jen tak, že jsem chtěl jít studovat herectví, ale rodina tomu nebyla nakloněná. Možná i proto, že se mamka i babička v umění pohybují, vědí, jak to chodí. Bylo jim jasné, že je to spíš taková loterie, bez ohledu na to, kolik máte nadání, s jakou pílí se připravujete, trénujete…
Maminka studovala v italském Livornu na vysoké škole příčnou flétnu. Potom tam skoro čtrnáct let učila. Podobně babička. Ta učí zobcovou flétnu a trubku v Kroměříži. Hrála na kytaru a dokonce chtěla být baletkou. A moje teta zase hraje na klavír, i když jinak je zubní hygieničkou.
Možná…, ale otec jde úplně jiným směrem. Věnoval se podnikání… Zhruba v mých sedmi letech jsme se vrátili do Čech, a ze základky jsem se dostal na víceleté gymnázium. Při tom jsem se věnoval společenským tancům, ale to mě moc nepřitáhlo.
Máte pravdu, diskotékových variací tam je opravdu hodně. Jak jsem říkal, k tanci jsem byl mamkou vedený od mala. Maminka tancovala dlouhé roky, dokonce vedla i taneční kroužek pro malé děti v Kroměříži. Tance jsem sice nechal, ale pak jsem se ve čtrnácti letech dostal na ples, kde bylo předtančení a ukázky tanců. To mě znovu přitáhlo. Nedalo mi to, a začal jsem navštěvovat KST Swing. Vydržel jsem až do vysoké školy. Tam jsem zase díky souběhu gymnázia a JAMU musel požádat o individuální studium v rámci baletních hodin. Ale všechno se vyřešilo. Nakonec to klaplo a dodnes tančím rád. Jakákoli taneční průprava se pro muzikál vždycky hodí. Je to svým způsobem zvláštní energie, ať už jde o tanec na jevišti s company, nebo když si užívám „sólo“ s partnerkou mimo divadlo. Všechno má své.
Byli jsme jejich první ročník. A to má své kouzlo.
Netykáme. To není vůbec důležité. Nyní jsme spolu v jednom divadle, a to je pro mě hodně vzrušující. Na škole jsme měli vždycky pocit, že nás bere jako své děti. Dobře jsme si sedli, a to je důležité. Jednou mi po premiéře řekl něco v tomto smyslu: „Do vašeho ročníku jsme přijali takové lidi, že do každé dívky bych se dokázal zamilovat, a s každým z kluků bych rád šel na pivo.“ To hovoří za všechno. Beru ho jako profesora, kolegu, mám k němu respekt. Není to o strachu, ale hlavně o úctě, přirozené autoritě. Velmi ho obdivuji. Pro mě to je takový žijící génius.
Znám je od dětství nejen z nahrávek, ale dost jsem se v rámci hodin zpěvu s některými party z jejich tvorby potrápil. Moje první učitelka Jana Mrazíková mě na nich učila výšky a pověstné „EEEE“ (napodobuje falset do velkých výšek… - pozn. red.). Jinak je to pro mě moc retro skupina… Upřímně řečeno, moc jsem je neposlouchal, přitahovaly mě jiné kapely a jiný styl.
S tou dobou se nemohu ztotožnit. Tehdejší atmosféra, diskotéky a další musely hodně promlouvat k mým rodičům, ovlivňovat je. V celém tom hudebním dění je zajímavá zejména sociální situace.
To si nemyslím, spíš to nějaké upozornění a varování, jak by to mohlo dopadnout. Když nefunguje rodina, není to dobře. V příběhu se ukazuje, jak devastující to má vliv na všechny zúčastněné. Bortí se vztahy, hodnoty, každý se spíš za tanec a hudbu schovává, aby nemusel myslet na každodenní starosti. Možná se to vrací v tom smyslu, že hodně lidí poslouchá hudbu ve sluchátkách. To je určitý druh mimikrů, schovávání se, utíkání od reality. Pro mě je Horečka hlavně o klukovi, co chce hodně tancovat. A to je určitý magnet. Na to určitě hodně diváků slyšelo, vypovídá to o síle diskotékové subkultury. I v době mého dospívání fungovaly diskotéky, i když to nebylo něco, co bych upřednostňoval. Nikdy jsem v podstatě nezapadal do žádného stylu, nějak jsem mezi tím vším proplouval. Nikdy jsem to moc neřešil, snažil jsem se být svůj.
Košile jsou hlavně hluboce vykrojené. Myslím si, že ti chlapi chtěli na sebe hodně upozornit.
Beru Tonyho jako ne moc bystrého metrosexuála. Jde tancovat a hodně mu záleží na vzhledu. Přemýšlí, jak má co nejpůsobivěji zatančit, aby na sebe strhl pozornost druhých. Vedle toho vnímá hudbu jako rituál sbližování. Hudbu cítí, pouští jí do sebe a ta z něj nakonec vyvěrá. Tím se stává výjimečný.
Obě role jsou hodně charakterové, velmi specifické některými gesty a projevem. Obě postavy mají své sebevědomí, Tony je víc arogantní. Chaplin je jiný. Byl to génius, a podle mě měl velké deprese. Byl často zamyšlený a v hodně věcech nejistý. To se projevovalo na formování postavy tuláka. To není Tony Manero, který všechno umí, všechno zná, nesnáze přebíjí tím, že dává najevo, jak všechno ví, když ne, tak to svou hranou vševědoucností zakrývá. Chaplin věděl, a nepotřeboval to dávat najevo. Natočil film, ve kterém ukázal, co umí, pobavil lidi a předal i nějakou myšlenku. V rámci divadla jsou ta díla naprosto odlišná. Chaplin je životopisný muzikál, kde se cestuje v čase. Mapujeme život Chaplina od začátku do konce. Pracujeme se stárnutím postavy, což bylo na té práci nejtěžší. Nějak si oddělit způsob projevu v průběhu těch scén. V první polovině je v Americe u Maca Sennetta, pak začíná točit své vlastní filmy. Postupně stárne. Roli Chaplina ve starším věku přebírají Jan Mazák nebo Tomáš Sagher. Dohrávají roli stárnoucího Chaplina, čímž nám hodně ulevili. Protože ten oblouk v takovém věkovém rozpětí by byl pro nás, mladé kluky příliš náročný. Zahrát, že je mi šedesát a více let, by bylo hodně těžké a asi ne příliš uvěřitelné.
Určitě. Musí to posoudit diváci, nakolik jsme to zvládli. V rámci divadelního zpracování si myslím, že obě ty role – Charlie Chaplin i Tony Manero mají společný základ. Všechno se točí kolem nich, je to jejich příběh. Tonyho Manera zachycujeme ve třech týdnech jeho života. U Chaplina je to delší období od mládí až čtyřiceti padesáti letům, ale v rámci divadelního představení to má stejnou funkci.
Důležité bylo naučit se texty, zpracovat pohybově nějakým tempo rytmem roli. Najít si nějaká gesta, abychom nekopírovali Travoltu. Tomu se místy nevyhnete, on postavu Tonyho ztvárnil velmi dobře, film měl úspěch.
Ale tady jde hlavně o Horečku sobotní noci, lidi vědí, že nejdou na Travoltu. Musíte se inspirovat, samozřejmě, že v gestech tam trochu z toho Travolty je. Ale Tony Manero je fiktivní, je to postava. Myslím si, že ani já, ani kolega (pozn. v roli Marco alternuje s Kristianem Pekarem) nejdeme naproti. Možná v Chaplinovi je ta nápodoba silnější. Tam se snažíme např. kopírovat jeho účes, protože je to víc životopisné, jedná se o skutečného člověka. Postava Tuláka musí být pohybově přesná, na tom je to dílo postavené, stejně jako jsou důležité gagy. … Ale neberu to tak, že bojujeme s ikonou. To je prostě divadlo.
… a ten je zároveň i ředitelem. Bylo to super. Je výborný režisér. Já jsem se s ním ještě dříve než na jevišti setkal v rámci studií, když jsme se o něm na JAMU učili. Osobní setkání má pak zvláštní nádech, ožije Vám jméno ze školních skript, podobně jako když se setkáte se spisovatelem… Pro mě je spolupráce se Stanislavem Mošou o velkých a cenných zkušenostech. Úsměvné je, že se nakonec stal mým šéfem.
Má to možná určitou váhu v divadelních kruzích, ale osobně nemám čas se tím nějak zvlášť zabývat. Důležité pro mou práci je to, zda se mnou chtějí režiséři spolupracovat. Nějaké ocenění sice může být příjemné, ale není nutné se z toho hroutit. Divák je tím nejdůležitějším, kdo může ohodnotit Váš výkon. Těší mě, že mohu stát na tomto jevišti, o čem se mi před pěti lety ani nesnilo. Nějak k tomu došlo, asi na základě mých výkonů. Mám tady druhou hlavní roli a jsem opravdu spokojený. Na jakékoli ceny je času dost.
To bych neřekl, že to máme těžší. Svět umění je spíš pro nás jednodušší, tolik herců jako hereček zase není. Mezi děvčaty je velká konkurence, a kromě toho řeší kariéru v souvislosti s mateřstvím. Muž si klidně zahraje ve dvaceti třeba čtyřicátníka, ve třiceti dvacetiletého. Ve středním věku je dostatečně zralý. Já jsem na JAMU přišel velmi mladý, takže mám obrovskou výhodu. Například role Romea vyžaduje určitou zralost, ale je to tak, že po studiích nemáte zkušenosti, po třicítce už jste na něj prý starý. Někdo by mohl namítat, že jsem při nástupu do školy neměl jasno, zda se chci herectví opravdu věnovat, ale já stoprocentně věděl, že ano. Myslím, že moje výkony na jevišti to dokazují. Dělám to všechno naplno.
Nevím, to musí posoudit režisér, který to bude obsazovat. Nikdy jsem o Romeovi ani dalších rolích nepřemýšlel. Na to není ani čas. Když byl vyhlášený konkurz na Chaplina, režisérovi jsem padl do oka, pak z toho byla role Tonyho v Horečce sobotní noci… Beru to tak: když přijde Romeo nebo Merkucio, tak přijdou. Na divadle to všechno tak nějak plyne v magickém jevištním čase.
Raději ne. Vystřídal jsem hodně hudebních nástrojů, ale žádný se mi nelíbil, ani ten saxofon, abych byl upřímný. Hrál jsem na klavír, zobcovou flétnu, podomácku na kytaru.
Přiznám se, že to byla nejhorší léta mého života. Ke flétně mě vedla babička, mamka prý nechtěla riskovat. Nakonec jsem se díky panu Petru Gregorovi dostal na saxofon. Vydržel jsem na to hrát čtyři roky. Po dvou letech jsem přešel z alt saxofonu na tenor saxofon.
(Smích). Tady nejsem také nic dlužný… Na divadle je důležité podávat skvělé výkony, jedině tak získáte pěkné role, díky tomu se hodně naučíte a budete něco umět.
www.mdb.cz
TIP!
Časopis 13 - rubriky
Časopis 13 - sekce
DIVADLO
Dubnové tipy z Divadla Viola
Inscenace Michelangelo: mramorová horečka v úterý 9. dubna od 20 hodin ve Viole nabídne silný příběh génia a j celý článek
OPERA/ TANEC
Opera o životě Boženy Němcové v Plzni
Jako jeden z příspěvků k Roku české hudby zvolilo Divadlo J. K. Tyla i operu skladatelky Lenky Noty a libretis celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Yasuhiro Chida - Light Scapes - Krajiny světla
Výstava Light Scapes (Krajiny světla) představuje v prostorách Muzea církevního umění plzeňské diecéze v Plzni celý článek