zvláštní poděkování
Malvína Pachlová: Nesmíme se bát odkrýt emoce před kolegy
autor: archiv
zvětšit obrázekS herečkou Malvínou Pachlovou, jejíž domovskou scénou je Městské divadlo v Mladé Boleslavi, jsme se setkali krátce před premiérou inscenace Teď mě zabij. Zajímal nás zejména proces zkoušení, kdy si všichni v týmu musí věřit, aby divadelní alchymie působila na sto a více procent. Jak to popsala herečka: „Nebát se odkrýt emoce před ostatními.“ Kromě Twyly Sturdyové z Teď mě zabij mohou diváci Malvínu v mladoboleslavském divadle vidět také jako garderobiérku Marii v inscenaci Krás(k)a na scéně, jako květinářku Margot v životopisné hře Deburau. Nicméně, mezitím proběhly Ceny Thalie, kde Daniel Bambas získal pro divadlo další Thalii. Malvína si tak ve zdejším divadle zahrála už s dvěma držiteli Thálií – jak s Danielem Bambasem, tak Radimem Madejou (držitel Ceny Thálie 2015), a na několika inscenacích pracovala pod režijním vedením Petra Mikesky (dvojnásobný držitel Ceny Thálie 2012 a 2013). Takže nás samozřejmě zajímala i spolupráce se třemi oceněnými muži…
To víte, že mě taková věc těší. Vždyť každá odměna za výkon na jevišti je výsledkem mnoha okolností a dřiny. Potěší o to víc, protože hodně výkonů podáváte v takové pomyslné mlze, možná v nadvědomém zatmění. Něco odehrajete, a i když znáte text, pohybové aranžmá, reakce kolegů, tak někdy v podstatě nevíte, jak všechna ta energie vyplouvá na povrch. To většina z nás na place není schopná zhodnotit. I když máte uvnitř sebe dobrý pocit, může to navenek působit špatně, a naopak, když mám někdy chmury z nedobrého výkonu, překvapí, když pak hlediště bouří ovacemi.
Nevím, jak to působí na diváka, je to velmi citlivý příběh. Mám jen osobní reakce od rodičů a přátel. Edwardovi dávám své city vnitřním ženským způsobem najevo, ale on je hluboce ponořený do své role a sebe samého. K jistému sblížení dojde ve chvíli, kdy přijde o svou pozici prvního herce a je na dně. Díky okolnostem, které se stanou, Maria pochopí v čem je vztah s Edwardem nereálný a ona má šanci se přes něj překlenout a posunout se dál.
Přesně o studu to opravdu není. Na hereckých školách jsme vedeni k tomu, abychom v rámci role dokázali odkrývat a předávat vnitřní emoce. Máte pravdu, že někdy nemáte chuť nebo spíš sílu před kolegy odkrýt své nitro. To záleží na okolnostech a tom, co máte předvést.
Právě v procesu zkoušení je to nesmírně důležitá etapa budování celé inscenace. Nesmíme se bát odkrýt emoce před kolegy a už vůbec nebýt svázaný dojmem, že vás někdo hodnotí. Při zkoušce se všechno poznává a odhaluje, abychom se mohli posunout v rámci celé inscenace, a herecké profese vůbec. V Mladé Boleslavi to všechno funguje skvěle, jsme tady dobrá parta lidí, v žádném jiném divadle jsem takovou sepjatost nezažila. Před angažmá v Boleslavi jsem pobyla na týdenním hereckém kurzu v Londýně. Tam jsme podobná cvičení až na dřeň absolvovali. Přiznám se, že chvilku trvalo, než si člověk zvyknul, jelikož nervozita vznikala z jazykové bariéry, ale byl to skvělý zážitek, bylo neuvěřitelné, kam jsme se všichni dokázali za pouhý týden posunout a někteří kolegové, kteří vypadali, že nechtějí ukazovat své vnitřní pochody a prožitky, odcházeli naprosto otevření a šťastní. Byl to nádherný zážitek, dostat se ze své komfortní zóny.
Jak kdy, ale většinou, když tam nikoho neznám, tak nejsem tak svobodná jako mezi svými, ale to má asi každý podobně. V divadle je to jinak. Jsme už sehraná parta, po první čtené na začátku zkoušení děláme různá cvičení na téma našich postav, to mě hodně baví. Snažíme se navzájem napojit, jdeme do nějakých stavů naší postavy, do hloubky emocí. Všichni se postupně v rámci role odkrýváme před sebou navzájem. V tom dění není možné, aby to někdo ztěžoval. To by bylo všechny ostatní rozhodilo. V podstatě jsme všichni svým způsobem v jedné lodi, kde je nutné držet pospolu. Na stud v tomto procesu zrání není prostor. Parta má na všechny své členy velký vliv, na nějaké „upejpání“ nemůže ani dojít. Jinak castingy nějak zásadně neprožívám, nejsem jejich fanouškem, ale chápu, že je to nutné, některé castingy a konkurzy jsou i příjemné, beru to jako součást profese. S dobrým režijním vedením se můžete setkat i na konkurzu či castingu, i tam vás dobrá připomínka může posunout.
Máme tam s Danem milostnou scénu. V rámci zkoušení nám dal režisér Petr Mikeska prostor, abychom byli na zkoušce jen my tři. Trochu jsme se při tom i zasmáli, ale to jen pro uvolnění. Pak přijde část, kdy je nutná reálná živá emoce, která pokaždé vzniká trochu jinak vzhledem k okolnostem. Byla jsem vděčná, že nám Petr Mikeska dal nadstandardní komfort tyto emoce najít a postavit základ, od kterého se vždycky můžeme odrazit.
Moc jsem šťastná za ten čas, co s nimi mohu trávit, všichni jsou to opravdu skvělí kolegové. Radim Madeja je úžasná bytost, je pro mě velký dar, že hraji po jeho boku, když prochází procesem role Deburaua. Bylo pro mě fascinující pozorovat, kolik času investuje do toho, aby odvedl takovou práci. Hodně se mi také líbil coby Norman v Garderobiérovi. Vůbec jsem netušila, jak se dokáže proměnit. Je to velmi citlivý člověk, moc mě baví ho pozorovat a sdílet jedno jeviště, v Deburauovi máme jednu scénu, kde Radim improvizuje v pantomimě, a já se snažím poznat, co hraje, na to se vždycky hrozně těším, zatím se nikdy neopakoval… jeho bezbřehá fantazie je fascinující. Dan Bambas - to samé. Předtím jsme spolu pracovali na jedné zájezdovce, takže jsme společně na scéně nestáli poprvé. Zkoušení bylo moc pěkné a silné a já jen koukám, jak mě stále dokáže herecky překvapit, je to radost, být toho svědkem. Petra Mikesky si vážím za všechno, protože díky němu jsem v Mladé Boleslavi, kde jsem šťastná, a mám radost, že mohu hrát v takových nádherných titulech. Podílet se na úžasných rolích. A to platí i na inscenace, v nichž nejsem. V Boleslavi se opravdu dělají kvalitní a silné věci. Podle mě je Petr dobrý kouč, ať už jako režisér, tak i umělecký šéf, i jako herec. Navíc pod jeho vedením herci opravdu rostou, dokáže z lidí dostat i to, co sami netuší, že v nich je. Doufám, že budu mít ještě příležitost se s ním a jeho režií setkat tváří v tvář.
Mám k tomu v obou inscenacích hodně příležitostí. Např. u Krásky, jak jsem garderóbka a nosím Danovi ručníky a další věci, tak často stojím v portále a připravuji se na výstup. Ve většině těch scén, kde hraje, mám šanci vidět je velmi zblízka. U Radima Madeji v Deburauovi mám to štěstí, že sedím při jeho výkonech přímo na jevišti. Stále čekám, kdy budu moct pozorovat z portálu Petra Mikesku, v králi Learovi spolu sice jsme, ale spíše se potkáváme v zákulisí… :D)
Možná to bude vypadat zvláštně, ale většinou při premiérách nervózní nejsem… možná to ještě někdy přijde. Zatím jsem toho asi na svých ramenech neměla tolik, neprožila jsem tíhu velké role, kdy by vše záviselo jen na mně. Proto možná ten klid a vyrovnanost. Ale určitě mám na jevišti okamžiky, kdy mám pocity, že se ani nehnu, nepromluvím, zkamením… Na podzim jsme dělali akci Roztančené divadlo, a to byla panečku nervozita. Najednou jsem tam byla sama za sebe a navíc jsem měla tancovat, což běžně nedělám. Tancovat v muzikálu, to je úplně jiné, schováte se za roli, kostým… A najednou jsem stála na jevišti za Malvínu, a přede mnou valčík a paso doble. To bylo okno! Rozbil se mi vějíř, udělalo se mi špatně, byla jsem na omdlení… Ale i s tím se musí člověk umět poprat. Nejlegračnější je ten pocit pak. Všechno je pryč, i když to pokazíte, je to za vámi… Nic s tím nenaděláte a pak zjistíte, že vlastně o nic nejde, je to váš pocit, každý má právo někdy něco zkazit, je to jen divadlo.
Jak se to vezme, nějaké trable mohou vyskočit z jakéhokoli portálu nebo situace (smích, kolegové s připraveným vtipem jen pro vás…) V divadle jsem samozřejmě vyrostla s mamkou, hodně jsem toho zažila i mimo jeviště (pozn. Jiřina Pachlová byla dlouho ředitelkou Branického divadla). Do toho jsem s tatínkem (Petr Pachl, vedoucí katedry tělovýchovy na AMU) jezdila s herci na všechny „vody a hory“. Prostředí divadla mě okouzlilo. Moc se mi tam líbilo, aby ne, když jsem tam vyrůstala, ale to mě na herectví baví, že mě stále překvapuje, je to krásný živý proces. Myslím, že ti, co jsou si jistí, že je nic nepřekvapí, nemůžou být až tak dobrými herci, nemůžu přeci růst, když si myslím, že už jsem vrostl. Kde jakého starce může život překvapit a to by vám tvrdil, že zažil všechno. V tom je život krásný, i tak to cítím s herectvím.
Mnohdy se za krátkou dobu stihne daleko víc, než při dlouhém diskutování… (smích), pak mám záskoky v podstatě ráda, v něčem mě to baví. Ovšem na druhou stranu záleží, kolik času mám na přípravu. Stalo se, že do Krále Leara jsem skákala za tři dny, do toho jsem jela regulérní zkoušení jiné role. Ale nakonec se vše zadařilo. Je to adrenalin.
Zase jen o divadle to u nás nebylo… Kdyby mě nepřijali na konzervatoř, mohla bych se starat o děti v mateřské školce. Podle mě má daleko větší talent pro divadlo můj bratr Petr. Škoda, že nešel cestou herectví. Umělecky nadaný je bezesporu, ale je z něj dnes biochemik a genetik.
Vůbec ne, ani do divadla ani do osobního života, ale diskutujeme o věcech dost často. Na jeho názoru mi záleží a musím uznat, že v hodně věcech mívá pravdu. Jsme jiní. Já třeba dost důvěřuji akupunktuře, alternativní medicíně a přírodě vůbec, to můj bráška takový není. Ve všem většinou vidí nějakou vědeckou příčinu, což je z pohledu genetika pochopitelné. Občas mi to všechno zevrubně objasní… Ale i tak se máme, nadevše rádi. :D)
To víte, že jde. Ale s ním je život příjemnější a jednodušší s oběma bratry. Petr i Tomáš jsou v mém životě velmi důležití. Vždycky mě uklidní, když sedí na premiéře nebo na reprízách v hledišti. Vážím si toho, že si na mé hraní vyhradí čas. Stejně jako rodiče. V přítomnosti rodiny se mi hraje uvolněněji, nemám pak žádné nervy, naopak mám radost, že si s nimi mohu představení užít… Navíc vím, že mi řeknou pravdu, i když se mi třeba nemusí líbit. Jejich názor je pro mne důležitý.
Za zpívání na divadle jsem hodně vděčná, i když se nepovažuji za zpěvačku. Zpěv mě dovede hodně rozklepat, na rozdíl od jiných mých hereckých dovedností. V muzikálovém prostředí se cítím dobře, ale je pro mě důležité udržovat rovnováhu mezi činohrou a muzikálem. Nedovedu si představit, že bych jen zpívala… Vždycky by mi jedno nebo druhé chybělo.
Jako každé městské divadlo nabízíme všehochuť, a jsem za to ráda. Mám pocit, že děláme opravdu velmi poctivé divadlo. Při zkoušení procházíme nějakým vnitřním procesem, což není vždy běžná praxe. V Boleslavi si, i zazpívám, i zatančím a krásně zahraji.
Je to velmi silné téma o tělesně postiženém klukovi, který je mentálně v pořádku. Hraji jeho tetu, sestru jeho otce, který se o něj stará. Příběh má místy vtipné pasáže, ale na konci je to dojemné až smutné, ale i na jednu stranu šťastné. Celá hra se dotýká mnoha věcí, o kterých se normálně nemluví. Jsem zvědavá, jak ji diváci přijmou a jsem šťastná za tuto zkušenost.
www.mdmb.cz
TIP!
Časopis 16 - rubriky
reklama
Časopis 16 - sekce
HUDBA
METZ přivezou do Prahy novou desku
Kanadští METZ se vrací do Prahy! Vydání nové desky s názvem On Gravity Hill plánují na duben a v Praze ji před celý článek
OPERA/ TANEC
Pucciniho Vlaštovka zabarvená do stylu art deco
Pozdní dílo italského skladatele Giacoma Pucciniho Vlaštovka se na prkna Metropolitní opery v New Yorku vrací celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Antologie Krvavý Žižkov
Krvavý Žižkov je antologie, která má svého předchůdce Krvavý Bronx (2020), úspěšnou knihu povídek o „vyl celý článek
© Copyright 1998 - 2024 Scena.cz, z.ú. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu Scena.cz, z.ú. zakázáno
zvláštní poděkování