Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Natálie Kocábová: Psaní je můj ostrov, který jsem si vydupala sama.

autor: archiv

Květen je ve znamení Blíženců i Býka. V tomto znamení se narodila Natálie Kocábová, spisovatelka a zpěvačka. Právě hudba a slovo jsou zase blíženci v jejím životě. Povídali jsme si spolu pár dní před tím, než na pulty dorazilo její poslední CD – Ellis Island, na němž se autorsky spolupodílela Michaela Poláková. Naše povídání se točilo hlavně kolem divadla. Pokud už vám zní v hlavě pomlouvačný hlásek: „No jo, dcera známého hudebníka a politika, nejen, že ji prosazuje v hudbě, ale také na divadle…“, potom Vám nezbude než se omluvit. Právě zaměřením na slovo se Natálie snaží vymanit ze srovnávání se svým otcem. Psaní knížek a divadelních her je její samostatná cesta, výsostný ostrov. „Natálie rychle psala, rychle vydávala, ale pak se začala „propisovat“: s druhou knihou poezie (Někdo je v domě) a třetí prózou (Růže) došla sobě nadosah.“ Konstatuje v recenzi Radim Kopáč. Natálie má na kontě také už dvě divadelní hry – Na rohu světa (2012), WTF (2015), které uvedl soubor Puls v Rock Café. V přípravách je třetí hra, kterou pod pracovním názvem Než usneme připravuje pro Švandovo divadlo (předpokládaný termín premiéry 2017). Při našem setkání jsme pluli převážně na hladině textů. Natálie prozradila, jak tvoří, v jakém prostředí… a také to, že text musela několikrát přepracovat. Dozvíte se také, s jakými pocity pluje dramatik do stejného přístavu. Občas jsme s pomyslnou plachetnicí přistáli v zákoutích hudby a také dětství, v němž svou nezaměnitelnou roli hráli rodiče. Některé otázky Natálii překvapily, ale s povděkem konstatovala, že jsou to otázky, nad nimiž musí přemýšlet… A došlo i k zajímavé shodě okolností, v průběhu rozhovoru mi volal režisér Daniel Hrbek, který by měl režírovat novou hru Natálie Kocábové ve Švandově divadle.

„Vždycky jsem psala, dokonce dříve, než jsem zpívala. To byly moje první autorské věci. Nyní, když vychází naše poslední CD, to vypadá, že je pro mě prioritou hudba, ale není to tak. Při psaní se cítím silnější, i když pořád dělám chyby a stále se učím. V počítači mám stovky souborů básní, povídek a divadelních her. To o hudbě neplatí.

Hudba Vás přece v dětství doprovázela na každém kroku. Díky tátovi. V médiích se o tom hodně hovořilo. Vy jste se k tomu vyjádřila v televizním pořadu 13. komnata (záznam zde). Pravděpodobně ve Vaší literární práci Vás nepronásleduje stín Vašeho otce?
Ne, to máte pravdu. Psaní je můj ostrov, který jsem si vydupala sama.

Chápu, že pro Vás asi bylo obtížné se vyrovnat s jeho pověstí. Váš táta byl vždycky v opozici jako hudebník i jako politik…
To ano. S tím máme oba problémy, nejsme líbiví. Úplně ve všem. Od toho jak mluvím, jak vystupuji hudebně… Líbivost je něco, co mě nikdy nikdo nenaučil udělat, což jsem brala jako své absolutní plus. Teď vidím, že někdy je potřeba, aby to trošku líbivé bylo.

Musím se přiznat, že ze všeho co Váš táta dělal, mě nejvíc dostal jeho projekt Odysseus…
To je moje top všeho, co kdy udělal. Bohužel nahrávku nemám, a nenašla jsem ji ani na youtube.com. Mám to jen v notách. Ze všeho, co táta udělal, to je pro mě absolutní bomba, na tom jsem vyrostla. A myslím, že je to hodně nedoceněné.

Vzpomínám na koncert Pražského výběru, na kterém jsem byl v osmnácti letech. Byl to trošku underground. Mělo to výraznou vizuální podobu, Michael Kocáb měl různé masky. Jak jste to jako dítě vnímala?
Když v tom vyrůstáte, tak vám to nepřijde divné. Ale vzpomínám, že jsem se hrozně bála Ropotáma. Mám ve vzpomínkách jeden záběr, kdy přišel v té masce domů. To jsem si myslela, že umřu strachy. Jinak jsem asi vyrůstala v tak bizarním prostředí, že to ovlivnilo všechno, co dělám. A nejen mě, ale i mé sourozence. Táta je barvitý a bavič, takže nám dal do vínku hodně bohatý, unikátní život ve všech směrech. Za to všechno jsem mu nesmírně vděčná.

Dětství jste prožila na Starém Městě. Nakolik vás ovlivňuje genius loci těchto míst?
Na tom jsem úplně závislá. Kolem domu vám chodí davy lidí, což je někdy strašné, a jindy inspirativní. Ale když se brzo ráno vypravím na Karlův most, je to úžasné. Mám pocit, že jako správný Pražák jdu po tom „svém“ mostě, kde se můžu pozdravit s gotikou i barokem. Do toho je tu neopakovatelné panorama velrybího hřbetu Petřína, monumentální hradba Hradčan, to prostě miluji. Už ani nespočítám, kolikrát jsem tudy šla za slunce, deště, sněhu, mrazu, větru… Praha je opravdu magická. Každou ulici na Starém Městě miluji. Každý dům je spojen s různými legendami a historkami. To je prostě bomba… Chodím často do Montmartru nebo Literární kavárny, to jsou takové moje domovské kavárny, kde píšu. Doma, i když tam nejsou děti, se prostě do spisovatelky nepřemontuju. Musím jít pryč.

Tipoval bych Vás na psaní v přírodě, v parku, u potoka…
Ne. Na to fixovaná nejsem. Musím být v kavárně, nejlépe takové, co má historii.

Historii máte už i Vy jako autorka divadelních her. Vaše druhá věc – WTF měla koncem května derniéru. A pro Švandovo divadlo vzniká Vaše třetí hra…
Divadlo Puls, které uvádělo inscenaci WTF, mělo zájem hostovat ve Švandově divadle, a jednu reprízu zhlédl ředitel a režisér Daniel Hrbek. Hra se mu líbila, i když měl nějaké výhrady. Jednou mi navrhl, zda bych pro Švandovo divadlo mohla něco napsat. Od té doby máme výborné vztahy, jsme ve spoustě věcí podobně naladění. Líbilo se mi na něm, že je mírný, klidný, ale nikomu nic nedá zadarmo, ani mně. Pořád mi text vracel, až už jsem z toho nemohla. Ještě jsem ho nezažila při zkoušení, ale myslím, že nic nesleví ze své představy, a to se mi na něm hodně líbí.

V jaké fázi je příprava hry nyní?
Daniel ode mě dostal již několikátou verzi. Stále se mu něco nelíbilo. Začala jsem pracovat na úplně jiném textu, u kterého ho zaujal hlavně začátek. Dostala jsem se do poloviny psaní, a zase se to nechytlo. Pustila jsem se do třetí verze. To už jsem mu sdělila, že to asi nedám. Záhy jsem mu ale volala, že napíši něco, co je úplně aktuální, co mě doslova rozčiluje. A poslední hru jsem napsala v podstatě z fleku.

Co vás tedy rozčiluje?
Bavíme se o době, kdy vrcholila mediální masáž ohledně uprchlíků. Doma jsme se na to téma dokonce začali dost hádat. Všechno bylo takové napjaté. Rozhodla jsem se, že ve hře popíši jednu takovou rodinnou večeři. To byl začátek. Pokud jde o charaktery, inspirovala jsem se sice svou rodinou, ale celé je to vymyšlené. Ve výsledku je to hlavně o tom napětí, které přináší současná politika do rodin. Vystupuji tam jako dítě. Další téma, kterým se tam zabývám, je rozvod. Při večeři jedna z dcer oznámí, že se rozvádí. Rodiče sami jsou rozvedení a jejich tři děti žijí v dezolátních partnerských svazcích. Tak se sejde „na druhou rozvedená“ rodina.

Rodinu je třeba brát jako základ. Myslíte si, že rozvod rodičů je jakýsi černý bod, kletba, že se pak rozvádějí i jejich děti? Proč se to nesnaží napravit a vlastně kopírují chyby svých rodičů?
To je jedna z věcí, kterou pořád řeším. Jako dítě rozvedeného páru, i jako rozvádějící se matka. Názory na to se pořád mění. Psychologové rovněž nemají jednoduchou odpověď, i když na to téma jsou napsány celé studie. Když si babička posteskla, že jedna z jejích vnuček si po rozpadu manželství našla ženatého, a vyslovila přání: „Chtěla bych, abyste si našli někoho, kdo není rozvedený, nebo kdo nemá rodinu,“ odpověděla jsem jí, že dnes to funguje jinak než dřív. Dnes už jsou skoro všichni rozvedení, rodina už má jinou strukturu, Taková je doba. Ti co vydrží v manželství dlouhou dobu, jsou podle mého obdivuhodné páry, a mají velké štěstí, zejména na partnera. Došla jsem ale k tomu, a tvrdí to mnoho lidí, že na dítě má daleko horší dopad, když ti nenávidějící se rodiče zůstávají spolu. A tak je lepší, když se to rozsekne a každý si najde nového partnera. Jeden současný filozof tvrdí: „Největší tragédie 20. století není druhá světová válka, ale rozvod.“ Hodně atentátníků a těch, co páchají zlo, kterému se říká politika, mají za sebou zkušenost z rozpadlé rodiny. Zasahuje to do společnosti oklikou daleko víc, než bychom předpokládali.

Zmínila jste, že poslední hru jste musela několikrát přepracovat. Jak na to reagujete?
Psychicky s tím nemám problémy, už jsem na to zvyklá. Jednoduché to ale není, když napíšete nějakou věc a musíte ji absolutně rozbořit. Nemám nikdy dostatečný odstup, i když jsem to psala třeba před rokem. Předělávat něco není lehké. Připomínky ale respektuji.

Toto bude Vaše třetí hra. Takže zážitky z toho, jak Vaše slova ožijí na scéně, už máte za sebou. Jaké to je?
Pokaždé je to jiné, ale vždycky hodně zvláštní. Poprvé jsem myslela, že z toho budu mít infarkt. Po dlouhé době jsem se byla podívat na WTF, a stejně to u mě provázejí zvláštní pocity. Když si uvědomím, co jsem tehdy dělala, jak jsme přemýšlela. Slova vám připomenou to, na co už člověk zapomněl. Je to takový mix pocitů.

Píšete hercům na tělo?
To určitě ne. Toho bych asi nebyla schopná. Dle mého je to horší výchozí pozice, když máte dáno, kdo to bude hrát. Protože vás ovlivňuje, jak ten člověk vypadá, jak se chová, jak mluví a co o něm víte.

Herec by to měl zahrát tak jako tak…
To ano, ale měl by být čistý. Možná, že bych byla schopna, kdyby za mnou přišel nějaký herec, napsat hru přímo pro něj. Ale obecně je pro mě lepší, když nevím, kdo to bude hrát.

Pokud je mi známo, máte na to i vzdělání. Studovala jste na FAMU scenáristiku?
Vždycky jsem byla na komplikované a hodně zabarvené umění. Po FAMU mi došlo, že umění není o tom, jak oslnit diváka, ale předat mu nějakou message (zprávu) třeba i jednodušší cestou. Ta zpráva může být sebekomplikovanější, ale podaná taká, aby ji divák pochopil. To je účel umění.
FAMU byla úžasná škola, nedám na ni dopustit. Naučila mě chápat architekturu příběhu. To je něco, co mi nejvíc chybělo. A ještě stále se necítím jako kvalitní stavbař. Nicméně, dalo mi to velkou pokoru před stavbou příběhu a také vědomí toho, že nemůžete pořád jen psát. Musíte vzít v potaz diváka a čtenáře, protože pokud nerozkóduje vaše věci, je vaše práce úplně na nic. Právě na FAMU se učí ta správná struktura, jak to má jít po sobě, kde to má eskalovat, kde to má klesat. Když člověk umí správně stavět, může i klidně bourat.

Vaše hra má pracovní název „Než usneme“. Je to o tom, že než usneme, máme v hlavě ze všeho prožitého velký chaos?
Název je skutečně ještě otevřený. V podstatě jste to odhadl dobře. Ve hře dojde k šílené hádce, možná je to o sporu celou hodinu a půl…Pak nastane zlom a matka začne někoho uklidňovat, že to bude v pohodě, a že to usínání a spánek stejně prožíváme všichni stejně. Je to takový break point, kdy se všechno jakoby uklidí. To je princip celé situace, a proto se to tak jmenuje.

Někdo než usne, si vytváří clonu puštěnou televizí, hudbou nebo mluveným slovem. Nebo Scarlett O Harová, Jih proti severu, ta si vždycky dala večer panáčka s tím, že ráno moudřejší večera… Jak jste na tom vy?
Tu knihu miluju. Asi je to dost obvyklé, že si člověk dá skleničku. Já vím bezpečně, že usnu, když začnu číst. To mě uspí hned. Musím říct, že po soukromých patáliích rok vlastně nečtu. Nejsem schopna se uklidnit, soustředit, abych byla schopná něco přečíst. A musím se doslova „naučit znovu číst“. Mám na to takový systém. Vezmu si knížku a řeknu si, že ji musím přečíst do určitého termínu, donutit se přečíst ji i za cenu toho, že třeba půlku knihy nevnímám. Postupně se to zlepšuje. A když jsem trénovaná, tak přečtu třeba dvacet knížek za sebou.

Jak dlouho dokážete psát v kuse?
Můj limit jsou tři hodiny, pak už nemám to soustředění ani nápady. Ty tři hodiny je dobrá doba na to, abych do toho spadla a cítila se dobře. Pak už přijde únava a je konec.

Napadlo Vás, že byste pro jednu inscenaci udělala jak text, tak scénickou hudbu?
Ne. Když píšu, tak se nechci rozptylovat ničím dalším. Nerada dělám víc věcí najednou, protože všechny vjemy, které do inscenace přináší režisér a další spolupracovníci, jsou pro výsledný tvar stejně důležité jako text. Dobré dílo udělá právě ta kombinace. Dan říkal, že by se mu líbilo, kdyby hudbu zkomponovala Michaela Poláková, se kterou jsem dělala poslední desku. Tam to možná bude přese mě oklikou k Míše.

Jak jste se s ní dala dohromady?
Byla studentka Michala Pavlíčka na konzervatoři, kde tehdy učil i táta. Ten mě seznámil s Míšou přes Michala. Jsou to takové životní náhody. Když jsme točily tu minulou desku, tak Míša měla nadváhu, byla v příšerném psychickém stavu, opustil jí chlap. Odjela do Londýna začít nový život. Když jsme spolu dělaly tuto druhou desku, tak jsem zase měla nadváhu já, poté, co mě opustil manžel. Stejné křižovatky… Tak nějak se nám to obrátilo. Ona šťastná a já tlusťoch.

Ještě se na závěr vraťme k Vaší nové CD Ellis Island. Kdo, kromě skladatelky Michaely Polákové, na ní spolupracoval?
Většinu textů jsem psala sama, jeden a půl přidala moje máma (Marsha Kocábová – pozn. red.) a jediný český text Jan Sahara Hedl. Tohle je naše druhá deska s Míšou. Koncerty začnou až v září, a mezitím budeme točit nějaké klipy. Musím přiznat, že momentálně jsem přehlcená zpíváním, tak se těším na divadlo. Hodně teď prožívám ten Švanďák. Mimochodem, je to můj splněný sen číslo jedna.

Natálie Kocábová (1984)
Pochází z rodiny Američanky Marshy Crew a českého hudebníka Michaela Kocába. V roce 2000 vydala první CD Fly Apple Pie. O dva roky později, v roce 2002, si zahrála v muzikálu Starci na chmelu, a také vydala první básnickou sbírku Slyšíš mě? V roce 2003 vydala první prózu Monarcha Absint. Následují další knížky, střídavě prózy a sbírky básní - Schola Alternativa, Někdo je v domě, Jmenuji se Veronika Peková, Růže: cesta za světlem, The Dark Side of Prague, Tohle byl můj pokoj. Má na kontě dvě divadelní hry Na kraji svět a WTF, které uvedl soubor Puls. Vydala několik CD - Hummingbirds in Iceland, Walking on the A-Bomb, Ellis Island.

Zadáno pro Švandovo divadlo

30.5.2016 18:05:57 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!