zvláštní poděkování
Volný.cz

Luděk Randár: Přezouvám se, když jdu na jeviště …

Herec Luděk Randár

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Mezinárodní divadelní festival Setkání – Stretnutie klepe ve Zlíně na dveře. Inscenační týmy některých českých a slovenských divadel pomalu balí zavazadla. Při této příležitosti jsme se sešli s hercem Luďkem Randárem, který reprezentuje pořadatelské Městské divadlo Zlín. Pracovní smlouvu ovšem uzavíral s Divadlem pracujících v Gottwaldově. Tím prozrazujeme, že Luděk je nestorem zlínského divadla… Kdo by si ho představoval coby kmeta s hřmotným hlasem s holí, tak bude vedle. Když se ve Zlíně objevil první bungee jumping, kdo myslíte, že si skočil…?! Není divu, že si Luděk k narozeninám nadělil seskok s padákem. Prozradil nám, že při prvním seskoku zavřel oči. Nedalo mu to, a protože chtěl všechno opravdu vidět na vlastní oči, hned si zaplatil druhý seskok. Oči už nezavřel. A víte, co dostal k jiným narozeninám? Poukaz na rychlostní jízdu ve Ferrari…

Nebojte se, naše povídání se netočilo kolem povolání kaskadérů. Mluvili jsme samozřejmě o divadle, ale také o dětství. Z rozhovoru zjistíte, že si tykáme, je to tím, že portál Scena.cz mapuje dění kolem Městského divadla Zlín již sedmnáctým rokem. Takže o přátelství a kamarádství se členy tohoto souboru není nouze. Do Zlína jezdíme vždycky rádi, protože víme, že nás tu čekají kvalitní inscenace a lidé se srdcem na dlani.

  • Prý už jsi bardem zlínského divadla? Nechce se mi tomu věřit, vždyť přede mnou sedí šarmantní muž s širokým úsměvem a jiskrou v oku….
    Před dvěma roky mi tehdy nejstarší člen souboru Ivan Řehák, který odcházel do důchodu, předal na děkovačce představení O MYŠÍCH A LIDECH berli. Všichni, včetně mě, jsme z toho byli překvapeni. Ale je to tak, v angažmá jsem nejstarší herec už třetím rokem.
  • Mohl bys tedy rozdávat rady…
    Vůči divadlu jsem stále pokorný. Přezouvám se, když jdu na jeviště, během představení chodím za jevištěm po špičkách, ne po kramflecích.
  • Promiň, ale jak to teď líčíš, tak bych si tě představil jako uzavřeného vážného člověka. Pokud je mi ale známo, k vtipu nemáš daleko? Kolega Radoslav Šopík vyprávěl…
    Ještě jsem nezestárl, stále na to čekám. Roky by na to mohly vypadat, ale zestárlý nejsem, na rozdíl od zmíněného kolegy Šopíka, který v pohodě hraje staříky, doktory a takové ty sešlé lidi.
  • To mohu zveřejnit? Pan Radoslav bude asi rád?
    Jasně (hurónský smích). Já přece neříkám, že je sešlý, ale že takové postavy hraje. Mezi námi funguje letitá vzájemná podpora. Při jednom představení, ve kterém jsem nehrál, běžel na výstup, za šálou zakopl a zlomil si prst. Na další představení jsem tedy přišel do divadla a na výstup jsem ho pěkně za ruku dovedl. Další zajímavé téma, které nás spojuje, je důchod. Například přijede do divadla výtvarník nebo výtvarnice, většinou už o hodně mladší než my. A já je s vážnou tváří varuji: „Prosím Vás, určitě přijdete do kontaktu s panem Šopíkem, dejte si na něj bacha. Je to starý až senilní pán před důchodem, v žádném případě se mu nedívejte na hlavu, a vyvarujte se narážek na to, že nemá vlasy. Na to je hodně háklivý.“ Vyděšená výtvarnice na to: „Děkuji vám za upozornění.“ Když výtvarnicí potká dřív Radek, řekne jí něco podobného o mně. To jsou takové naše hry.
  • Slyšel jsem veselou historku o poukazu do kryosauny?
    Ten jsem dostal od souboru k padesátinám. Předávala ho Petra Hřebíčková se slovy že takového exota je potřeba zmrazit...
  • Pak se divíš, že nemáš velké role, když tě od nich mrazí?
    Nedivím se. Nemám hlad po velkých rolích. Nemám ambice či nesplněné sny. Nahlédni do archivu, zahrál jsem si dost.
  • Když se podíváš zpět, co ti nejvíce zůstává v paměti – text, scéna, kolegové…
    Různě. Některá moudra uvíznou. Třeba z Manon Lescaut si pamatuji slova De Grieuxe: „Když se dva lidi zpronevěří, neuzdraví je žádný lék. Víckrát už si neuvěří, tak milujte se vespolek.“ A nebo z Calderonova Život je sen zase závěr: „Teď už vím, že lidský život, chvíle, na níž tolik lpíme, nakonec mine jak sen, a proto si odpouštíme, aby v zášti nebo ve lži, nezůstával promarněn.“
  • Většina herců přiznává, že texty odehraných rolí z paměti mažou…
    Říká se to. U mě je to jak kdy. Z některých her mi třeba zůstává v hlavě atmosféra zkoušení, z jiných hudba, či jiné vjemy. Např. s J. A. Pitínským jsme v roce 1995 zkoušeli Osm a půl a půl a hudbu dělal Vladimír Franz. Z první „čtené“ si nepamatuju nic, celou dobu jsem „četl“ Vladimíra.
  • 34 let v angažmá – to už je pomalu na zápis do Guinessovy knihy rekordů. Taková věrnost jednomu divadlu se už dneska moc nenosí. Jak to vnímáš?
    Doba je jiná. Když jsem já začínal, fungovalo úplně jiné schéma. Střídat divadla nebylo tak běžné, být na volné noze a hrát ve více projektech také ne. Všechno se odehrávalo v takovém divadelním shonu První čtená, aranžovací zkouška…., generálky, premiéra. A od pondělí nanovo. Máš nabídku? Můžeš jít, ale tady mě čeká Hamlet… V každé sezóně jsem měl nějakou velkou roli po několik let v řadě za sebou. Člověk si říká - ještě tohle si zahraju, ještě tohle… To mě v mých začátcích drželo ve Zlíně. A pochopitelně kvalita inscenačních týmů.
  • A co rodina a manželka?
    Do Gotwaldova jsem doputoval z Olomouce přes Brno, kde jsem absolvoval studia na JAMU. O tatínka jsem přišel v osmi letech. Maminka zemřela, když jsem byl v prvním ročníku na vysoké škole. Měl jsem tři sourozence, ale starší, a každý už měl v té době svou rodinu, svůj život. Tak jsem se stal nezávislou jednotkou. Bydlel jsem v divadle a několikrát jsem vzal na Štědrý den službu za vrátné, aby mohli být na večeři s rodinou. A to pak někdy trochu dolehl smutek…
    …Až jednou, to jsem hrál des Grieuxe, seděla v první řadě krásná dívka, tenkrát gymnazistka ve čtvrtém ročníku. Jeden významný pohled… a bylo.
  • Pokud můžeme prozradit, bydlíš naproti divadlu, hned vedle kostela. Kam máš vlastně blíž?
    Jednoznačně do kostela, když se na to budeš dívat z hlediska délkových jednotek. Kostel je ale tak blízko, že k nám prolnulo i jeho duchovno. Jinak ale s odstupem let nejsem pravidelný návštěvník kostela…
  • Omlouvám se, ale můžeš to přiblížit?
    Zastávám teorii, jak se člověk do osmnácti zformuje, tak už v nějakých těch mutacích jede dál. Vyrůstal jsem v praktikující katolické rodině. Odmala jsem chodil do kostela na všechny mše, roráty, taky do náboženství. Celou tu dobu jsem v tom žil a bral jsem to jako přirozenost. Ministroval jsem. Dodnes mi naskakuje latinská mše, sloužilo se tenkrát zády k lidem, podle Tridentského koncilu. Chodil jsem do katolického skauta. Formoval jsem se, aniž bych o tom přemýšlel. Když zakázali Skaut, pozval si nás rádce: „Nabídli nám, že se můžeme stát součástí Pionýra při zachování symbolů. Ale - Skaut hlásá bratrství, Pionýr hlásá třídní boj. Máte už dost roků na to, abyste to pochopili.“ A tak jsme zůstali jen taková parta. Jezdili jsme na kolech, na čundry…A pak jednou… Byl jsem přijat na střední ekonomickou školu, i když jsem chtěl jít na konzervatoř. Maminka, protože jsme už byli bez tatínka, měla velikou odpovědnost a říkala, že musím dělat něco pořádného. Nikdy v životě jsem nebyl v Pionýru ani v SSM, což nebylo pro tu dobu dobře. Tenkrát si mě zástupce ředitele zavolal a zcela vážně mi řekl, že musím přestat ministrovat, jinak nemohu na té škole zůstat. Měli to se mnou komplikované, byl jsem z katolické rodiny, ale můj tatínek umřel v dole v Ostravě, kde ho to zasypalo. Byl jeden z těch, kdo šli do Ostravy pomáhat. Byl jsem tedy sociální případ, poloviční sirotek. Na slova maminky si pamatuji dodnes. Řekla jen: „Nechám to na tobě.“
    Dál jsme chodili na jedenáctou do kostela, odtud na hrob tatínkovi. Měli jsme spolu takový rituál.
  • V dospělosti jsi víru ztratil?
    Co prožiješ jako dítě, zůstává v podvědomí.
  • A tvoje děti?
    K víře jsme je nevedli. Vychovávali jsme je dle svého nejlepšího svědomí.
  • Zmínil jsi nedělní rituál s maminkou. Předpokládám, že ti víru hodně předávala?
    Ani ne. Po smrti tatínka jsme spolu chodili dál do kostela a spolu jsme si poplakávali. Až to přebolelo.
  • Když zůstaneme v osobní rovině, známe se už přes sedmnáct let. Vzpomínám si, že jsi jednou odjížděl na nějakou umělou pláž…
    To mohlo být kolem té padesátky. Dárek od dcery Jitky. Tropical Island – v bývalé NDR, v hangáru na výrobu vzducholodí noc a den na pláži u osolené vody. V únoru. Nářez. K padesátinám jsem dostal kromě kryosauny jako dárek tandemový seskok padákem, ale to už jsem měl za sebou sólo seskok padákem z letadla…
  • … to myslíš vážně? To ti také někdo daroval?
    Přiznávám, to jsem si nadělil sám. Jezdil jsem na letiště do Holešova a prodělal normální výcvik. Skákání z trenažéru, teorii, jak se zachovat, když dopadnu na rovnou střechu, šikmou střechu, věž kostela, do lesa, na smrk… Všechno se musíš naučit. Pak z toho byly zkoušky, i praktické. No a pak jednoho dne přiletělo z Brna letadlo. My nalezli dovnitř, tak jak to známe z vojenských filmů, zahákli jsme se za lanko, sedli na lavice. A pak start a hrozný řev. Není tam žádné polstrování, jen ty lavice. Vystoupali jsme do potřebné výšky. Otevřou se dveře, hluk se znásobí. Po jednom jdete k tomu otvoru. A pak tě šéf seskoku praští přes záda a do ucha zařve: „Teď!“ A ty sám, o své vůli uděláš ten krok do prázdného prostoru. Vyzkoušel jsem si to dvakrát po sobě. Když jsem skákal poprvé, reflex zafungoval tak, že jsem zavřel oči. Neznáš to, vystrčíš hlavu, a vypadneš, a dostaneš takovou šlehu od vzduchu, že zavřeš oči. Chtěl jsem je mít otevřené, abych si všechno víc užil. Letadlo přistálo, a šla další parta, tak jsem si hned připlatil, a šel ještě jednou.
  • Co na to manželka? Vím, že je vzděláním speciální pedagožka, tak tě má jistě přečteného.
    Ona je trénovaná. Když se ve Zlíně někde na stavbě z jeřábu poprvé skákal bungee jumping, kdo myslíte, že si skočil… Randár. Byla na takové věci u mě zvyklá. Ale za rychlejší jízdu v autě mě kárá neustále…
  • A děti?
    V pohodě. Měly to jako zážitek. Možná byl táta pro ně hrdina. Nedávno jsem dostal dárek od dcery Jitky. Jízdu v těch superrychlých autech, Ferrari, v Příbrami na letišti. 320 km/h. Nejdříve jsem se projel s instruktorem po okreskách, a pak už na letiště plyn na podlahu… užít si absolutní možnou rychlost.
  • Když jsme se zmínili, jde někdo v tvých divadelních stopách?
    Jitka je nejstarší. V současné době pracuje pro karlovarský filmový festival. Syn Matěj končí JAMU, obor rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika. Píše, točí, stříhá, učí lidi tancovat… široký záběr. Nejmladší Anička, čerstvá zpráva, se dostala na DAMU, na herectví.
  • Jak jsem Tě tak poslouchal, tvá žena asi musí mít velkou trpělivost?
    V pohodě. Má mě pod kontrolou, v zorném úhlu. Mezi divadlem a naším bytem je sice kostel, ale bydlíme na rohu. Když sedí v obýváku a dívá se na televizi, rozsvítí se ve foyer divadla a ona zjistí, že máme dohráno. A já musím domů.
  • V Městském divadle Zlín nastala generační výměna… Jak se cítíš mezi mladými?
    Velice dobře. Nastupující parta je zdatná. Umělecká šéfka Hanka Mikolášková je mimo jiné muzikantka, a vybírá lidi, kteří jsou vybaveni po všech stránkách. Všichni jsou sympatičtí. Nikdo není frajer a funguje vzájemná úcta.
  • Těší mě, že si tykám s bardem zlínského divadla…


  • Oficiální životopis a soupis rolí zde

    Zadáno pro Městské divadlo Zlín

    16.5.2016 23:05:43 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

    Časopis 34 - rubriky

    Archiv čísel

    reklama

    LM2019

    Časopis 34 - sekce

    HUDBA

    Muzikál Petr Pan

    Petr Pan

    Petr Pan – muzikál
    Christopher Walken jako kapitán Hook ve výpravné televizní adaptaci broadwayského celý článek

    další články...

    LITERATURA/ UM?NÍ

    Broumovské diskuse

    Broumovské diskuse

    Broumovské diskuse už mají termín, téma i první potvrzené hosty pro letošní rok. 6. ročník dvoudenní diskusní celý článek

    další články...