Šťastná setkání herečky Heleny Dvořákové
autor: archiv
zvětšit obrázekHerečka Divadla v Dlouhé Helena Dvořáková se před pár dny stala absolutní vítězkou Ceny Divadelních novin za postavu Yse v inscenaci POLEDNÍ ÚDĚL. Její výkon v této roli je tak pozoruhodný, že to patrně nebude cena poslední. Nicméně, není to jediná zajímavá role, kterou herečka v Dlouhé (i v předcházejícím angažmá v Městském divadle Brno) sehrála. Každá její postava je něčím zvláštní, nová, má své tajemství. Proto mě zajímalo dozvědět se více.
Ono se to stále proměňuje. Když si vzpomenu na dobu, kdy jsem dostala první angažmá v Městském divadle v Brně, byla jsem tehdy plná energie, přímo „nastartovaná“ dělat divadlo. Myslela jsem si, že všecko změním. Byla tam spousta entuziasmu, a řekla bych, že se to netýkalo jen divadla, ale že jsem byla taková i v životě. A od té doby s každou rolí, která přicházela, to byl nějak náhled na sebe samu. Dá se říci, že můj život a moje trable nebo nějaké vnitřní příběhy se staly materiálem pro ty role, do kterých jsem byla obsazovaná. Sama sebe jsem realizovala jejich prostřednictvím. Je logické, že člověk – zvláště ten, který se rozhodne dělat divadlo - je dost pestrá paleta. Měl by mít o čem vyprávět, nebo alespoň vědět, jak o tom vyprávět. A já jsem to brala formu jakési sebereflexe. Teď už si ale myslím, že jsem všechno vystřílela.
Já jsem tím narážela na tu poslední věc, za níž jsem byla oceněna Cenou Divadelních novin, kterou pro mě vybrala režisérka Hana Burešová. Pokládám za obrovské štěstí, že jsme se s Hanou poznaly a kývly na spolupráci, a to se týká i Štěpána Otčenáška, jejího životního partnera a dramaturga. Myslím, že tohle bylo pro naše divadlo – aspoň v této dekádě – cenné. Protože Hana mě velmi inspiruje jako režisérka, a předpokládám, že já jí jako herečka. Při práci s ní jsem si uvědomila, že mám jakousi intuici, šestý smysl, kdy přesně vím, co ode mě režisér chce. Prostě víte, co ten druhý člověk mimochodem sděluje. Umět naslouchat. A tohle pravidlo mi funguje i u jiných režisérů. Takže se nechávám vést režijními připomínkami, tím, k čemu mě režisér ponouká. Samozřejmě, že to závisí i od toho, co vychází ze mě, ale je to hlavně v nějaké pokoře, v tom vzájemném naslouchání.
První, co mě napadlo, bylo, že je to máma, žena, která už odrodila pět dětí, a že to je věc, o které absolutně nemůžu tušit, co obnáší. Na druhou stranu mi bylo jasné, že je to ženská, která chce žít - a to si myslím, máme společné. Právě na tom jsem roli postavila. Protože život je nesmírně pestrý a nabízí spoustu lákadel. Byl to úžasný materiál, z kterého vznikal ten obraz. Těch odstínů, těch drobností, těch myšlenek, které pod tím textem jsou, je celá paleta. Vystačí na celý obraz, na celou symfonii. A práce s Hanou byla natolik detailní, že za každou větou jsou třeba tři myšlenky, které se v tu chvíli dějí. Je to šedesát stran textu, já jsem na scéně celou dobu a střídají se mi tam tři chlapi, každý jiný. Ke každému buduju jiný vztah, a proto moje postava nemůže být jednoznačná. Pestrou jí dělá právě to, co k ní přichází.
Mám ráda příjemné materiály, pohodlné oblečení, aby mě nesvazovalo. A to si myslím, platí i pro Yse. Byť její šaty působí honosně, je tam pořád nějaká vzdušnost, lehkost. Já jsem si zamilovala černý kostým alá pirátský, který mám na sobě ve druhém dějství. Je velmi elegantní, sexy, a zároveň je v tom dravost a půvab.
Jinak si ale myslím, že ve výsledku je to jedno, jaká ta róba je. Ženská musí zevnitř něco vyzařovat, a musí to dát ostatním pocítit. Je pravda, že někdy mám nejraději rifle a triko, a neřeším to, ale jindy zase mám chuť si dát rtěnku a vyzařovat tu ženskost. To jsou věci velmi individuální, myslím, že každá žena tohle zná.
V tom textu je předepsané, že se Yse „mocně zasměje“. A z mého naturelu vyšlo tohle… Najednou je tam nějaké zjevení v dáli, které huláká přes palubu na druhé straně lodi. A to, jak vypadá, a jak se chová, je pro ni typické, určující.
Ano, to máte pravdu, k jazzovému zpěvu jsem čichla, když jsem přišla na školu. To byly roky, kdy jsme žili bohémským životem, hýřili jsme, chodili na večírky. A ten můj hlas měl takovou charakteristickou barvu, že něco z toho ve mně asi zůstalo. Teď už se šetřím, protože mi je jasné, že se to někdy bude účtovat…
Byli jsme ve stejném ročníku na gymnasiu. Z našeho Akademického gymnázia vyšla spousta lidí, kteří se věnují divadlu, jako Honza Budař, Jana Janěková ml., Petr Štědroň. Tehdy na škole z nějakého grantu vzniklo nejprve španělsky mluvené divadlo, pak anglické, což ovšem naši třídu minulo.Takže Honza napsal hru a obsadil nás všechny, včetně Marka. Odehráli jsme asi dvě nebo tři představení. Tenkrát Honza řekl, že se bude hlásit na režii, Marek na scénografii, a já jsem začala uvažovat o herectví. Už na základce mě herectví bavilo, chodila jsem do všemožných kroužků, a tak jsem si říkala, co kdybych to zkusila… Mně bylo jasné, že nechci dělat nějakou administrativní práci, myslela jsem napřed na dějiny umění, ale tak nějak jsem tušila, že ve mně dřímá kreativní duch, který potřebuje zkrotit. Takže jsem zkusila udělat talentovky. Na herectví se tehdy hlásilo asi pět set lidí, prošli jsme třemi koly, no, a přitom posledním jsem se zařekla, že se tam dostanu.
Je pravda, že jsem měla už jako malá dobré ucho. Rodiče tušili, že by bylo dobré s tím něco dělat. Já jsem chtěla hrát na klavír, maminka mě tenkrát přivedla k paní učitelce Svobodové. Ta se podívala na moje ladovské prstíky, a řekla, že to raději zkusíme s flétnou. Měla jsem kupodivu dobrý nátisk, ale když pak došlo na techniku, moc se mi cvičit nechtělo. Nicméně, takhle jsem se dostala k muzice, a velmi mi to pomohlo i v divadle. Například úlohu Yse jsem cvičila jako notový part. Při žehlení doma jsem se učila text a každou větu jsme si řekla padesátkrát. Snažila jsem se učit ta slova tak, jako se cvičí chromatika. A je to určitě tak, že díky hudebnímu sluchu nemám problém chytit správnou melodii řeči – v Praze mluvím jako Pražák, a jak přijedu do Brna, hned začnu hantecem. A pokud jde o němčinu – i když se mnou spousta lidí nesouhlasí – přijde mi velmi krásná. Když si třeba přečtete nahlas Heineho nebo Goetha, jsou to nádherné zvukomalebné texty, vznešená majestátní řeč. A je to zase v tom uchu, člověk to musí umět poslouchat stejně jako muziku.
Na to nedokážu jednoznačně odpovědět. Každá role má svoje. Nemám jednu z nich, která by byla vyloženě mně na tělo. Vždycky mě zajímá zrovna ta, na které pracuju. Teď mám obavu, ale zároveň se těším z nové role ve hře Denise Kellyho Láska a peníze. Poprvé od školy se setkáváme s Honzou Mikoláškem, on jako režisér, já jako herečka. Předtím jsem hrála v současné hře v Ungeltu, bylo to Origami Carlose Be. Zamilovala jsem si ji, protože mě bavilo, jak jde na dřeň. Takový typ hry nedává těmi okolnostmi a prostředím moc prostoru, kam se schovat. A karikaturu z toho dělat nechceme, takže jsem hodně zvědavá, co mě čeká.
Zatím ne, ale doufám, že nějaké role přijdou. Seriál mi dal především to, že jsem se naučila hrát před kamerou, a pak samozřejmě - je to jinak finančně hodnocené než divadlo, které je v tomto směru spíše „koníček.“ Včera jsem se bavila s přítelem, který se chystal na natáčení, a říkal: Je to jenom práce... Ale já to takhle brát neumím, mám práci spojenou s tím, že mě baví a v jistém smyslu naplňuje. Skoro každý den stojím na jevišti, zkouším, a kdybych to měla dělat jen pro peníze, tak by to pro mě nemělo smysl. Musela bych tím za chvíli třísknout. Takže si vážím krásných rolí, které mě potkávají v divadle, a doufám, že i ve filmu přijde někdo, s kým si sednu jako s Hanou Burešovou. Myslím, že je to otázka potkání se.
TIP!
Časopis 13 - rubriky
Časopis 13 - sekce
HUDBA
Ceny Anděl Coca-Cola 2023
Ceny Anděl Coca-Cola 2023
Jména nových držitelů celkem 16 andělských sošek budou oznámena během slavnostníh celý článek
OPERA/ TANEC
Obnovená krása divadelních kostýmů Smetanových oper
K 200. výročí narození geniálního hudebního skladatele Bedřicha Smetany otevřelo Národní muzeum ve svém Muzeu celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Literární tipy 12. týden
Úsměvy Bohumila Hrabala
Jaromír Hanzlík skrze filmové ukázky připomíná osobnost a tvorbu spisovatele Bohumi celý článek