Scéna.cz 

Wilsonův cirkus Svět 1914

Ve Stavovském divadle se představila dlouho očekávaná a dlouho připravovaná inscenace 1914 v režii Roberta Wilsona. Předem hlášená jako událost sezóny, mnohé zklamala. Proč? A co si vlastně kdo představoval? Je to Wilson v té nejčistší podobě, se vším tím, na co jsme u něj zvyklí. Proud dokonale vypracovaných obrazů, bizarní panoptikum postav, odkazy filozofické, výtvarné, hudební. A k tomu radostné vědomí, že čeští herci jsou při soustředěné, vysilující práci schopni výkonů srovnatelných se světem. A mají navíc něco, co Robert Wilson stále chválí - totiž smysl pro hořkosladký humor a načasování gagu.

Robert Wilson se s inscenací 1914 počtvrté vrátil na české jeviště, tentokrát v mezinárodním projektu (podílejí se na něm slovenské Národné divadlo a maďarské Vígszínhás, a vedle herců pražského Národního divadla zde hrají Ján Koleník a Enikö Eszenyi). Mezinárodním složením hereckého týmu se téma nenásilně globalizuje, neboť v představení zaznívají nejrůznější jazyky někdejšího Rakousko-Uherska. Wilsonovi stálí spolupracovníci, mezi které patří například americký světelný designér A. J. Weissbard, kostýmní a scénická výtvarnice Yashi Tabbasomi, ale už podruhé také hudební skladatel Aleš Březina (který je mimochodem společně se Soňou Červenou otcem myšlenky tohoto projektu), jsou na svého guru dobře naladěni, a rozumí mu beze slova. I když základní barevná skladba scény i kostýmů je laděna do černobíla (a připomíná tak černobílé týdeníky a fotografie té doby), rozhodně není fádní. V různých odkazech upomíná nejen na strohou šedivost válečných uniforem, ale také na výhonky nejrůznějších –ismů, které začaly na počátku století rašit a naplno ovládly Evropu v meziválečném období. K nim se dobře hodí bílý make-up jednotlivých postav, se zvýrazněnýma očima a rty, i roztodivné účesy. Jakýmsi nadčasovým shrnutím barevného designu je postava Času v provedení Soni Červené, která se vynořuje z propadla v elegantních sametových šatech a s dlouhými bílými vlasy, připomínajícími šílené stařeny ze snových hororů. Zatímco v jejím okolí se nejrůznější postavy snaží dirigovat svět a popohánět jej do zběsilého tempa, Čas kráčí s pomalou obřadností, a jen sem tam blýskne čočka fotoaparátu, aby v stop-time zachytila některý z okamžiků. V průběhu děje se scéna chvílemi barevně proměňuje, každý jednotlivý obraz je kontrapunktem k tomu předchozímu. Zpočátku vidíme siluetu pražského panoramatu rozsvícenou až cirkusově nepříjemnými blikajícími žárovkami. I když tento obraz brzy zmizí, po celou dobu se kouzlí se světlem i barevnými fitry. Z plně osvětleného jeviště se chvílemi přechází do kouřově namodralé nostalgie, k stínovým temným siluetám na bílém pozadí, ale také k nejpůsobivějším obrazům, kdy ostře osvětlená torza jednotlivců jakoby „visí“ v prostoru, a mezi nimi se ještě objeví detail červeně nasvícené ruky či obličeje.

Celou textovou koncepci, v níž se prolínají motivy a úryvky z díla Karla Krause POSLEDNÍ DNOVÉ LIDSTVA a DOBRÉHO VOJÁKA ŠVEJKA Jaroslava Haška (autorkou libreta je Marta Ljubková), převedl Robert Wilson do výtvarného jazyka, v němž nejsou slova – a jejich srozumitelnost- podstatná. Slouží spíše k tomu, aby se herci měli konkrétně čeho chytit. Wilsonova vize světa, (a svět roku 1914 není výjimkou) je velmi vyhraněná. V tomto případě nabízí obraz světa jako obrovského cirkusu, na jehož scéně i v zákulisí se pohybujeme jako strašlivě smutní a strašlivě veselí klauni, sličné provazochodkyně, důležití a zároveň směšní ředitelé zeměkoule, i jako obyčejný technický personál, který si může občas zanadávat, zašaškovat či zaflirtovat, ale především musí sloužit. Ústřední dvojice Optimisty (Václav Postránecký) a Pesimisty (Vladimír Javorský) jistě nikoli náhodou připomene siluetami naše slavné duo W+V, ale také komiky z němých grotesek (např. citace Charlieho Chaplina v miniaturní buřince Optimistově). Jsou to právě oni, kdo poukazují ve svých replikách, ale i svými souboji na to, že všichni jsme neustále v pohybu. Permanentně balancujeme na hraně naděje a beznaděje, skepse, smutku, ale i radostných povyskočení. Ve zvoleném konceptu, a vůbec ve Wilsonově práci není místo na hluboké zkoumání individuálních osudů. Ty jsou zde podány jen jako sotva postřehnutelné záblesky velké historie. Důležitý je celek světa, a zásadní je v tomto smyslu už úvodní monolog, kdy Pesimista konstatuje: Konec starých časů... Ano, je to chvíle, kdy končí idyla, řád, a všechno se mění, zrychluje až do zběsilosti. Prožité hrůzy té doby na jedné straně zanechávají hořkou existenciální tíseň a ztrátu víry, na druhé straně však přinášejí předzvěst nového světa, takového, který v extrémní formě zažíváme dnes – totiž světa, kde už je všechno hrou, součástí velkého lidského divadla, senzačních bulvárních zpráv, v nichž je smrt atraktivním zbožím. Ve Wilsonově vizuálním konceptu má každý z herců na scéně své nezaměnitelné místo. Režisér si už při castingu vybírá herce tak, aby k sobě seděli výtvarně – jako vzorek lidstva v nejrůznějších tvarech a velikostech, podobách. Všichni mohou působit stejně šedivě, univerzálně, a přece je každý z nich jedinečný. Připomeňme alespoň Filipa Rajmonta jako symbol „dobrého vojáka“, odlišitelného od ostatních rudými vlasy, skoro dětským pohledem, ale i vyhraněným humorem. A nebo zupáckého vojenského doktora Evy Salzmannové, která svým vzhledem a chováním poukazuje na zrůdnou bezpohlavnost státních úředníků. Maloměšťák Milana Stehlíka zase ze všeho nejvíc připomíná starého cirkusového klauna, který nic nechápe, a i když se občas snaží zapojit, zajímá jej nejvíc, kdy už bude konec.

Wilsonova inscenace 1914 se může nebo nemusí líbit. V každém případě je doslova učebnicí výjimečného režijního stylu, který se za více než padesát let jeho práce v základu nezměnil, pouze vybrousil do formální dokonalosti. A je dobře, že vznikla právě v českém Národním divadle.