zvláštní poděkování
Volný.cz

Fraserovo drama v Mladé Boleslavi

Milan Ligač a Jan Hofman (Teď mě zabij)

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Titul Teď mě zabij rozhodně na první dobrou neevokuje příliš optimistické pocity. Čekáme buď horor, tragédii či možná černou komedii. V případě hry kanadského autora Brada Frasera však se jedná o rodinné drama, dotýkající se nejrůznějších tabuizovaných témat spojených s neléčitelnými tělesnými handicapy. Vše probíhá v komorním domácím prostředí, v němž se pohybuje všehovšudy pět postav. Hra, kterou přeložil Pavel Dominik, měla premiéru v britském Workhshop West Theatre v Edmontonu v roce 2013 a českou premiéru v květnu 2017 v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. Připomeňme, že Robert Finta byl za roli Joeya nominován na Cenu Thalie.

Druhou scénickou verzi v Čechách nyní nabízí Městské divadlo
v Mladé Boleslavi
, kde si pod režijní taktovkou Petra Miskesky zahrála pětice herců, z nichž čtyři jsou členy soubory a jeden hostující. Tuto statistiku uvádím v souvislosti s konstatováním, že tak vyrovnané herecké výkony, jaké bylo možno vidět v mladoboleslavské premiéře, rozhodně není obvyklé. Téma se týká rodiny, s níž si osud nepěkně zahrál: po autonehodě, kdy zemřela manželka a dcera, zůstal otec sám se synem, postiženým mozkovou obrnou, a v době chlapcova dospívání postihne otce vzácná choroba, stenóza páteřního kanálu, která vede k úplnému ochrnutí. Vydržet takové peklo, a najít i jisté řešení problémů, vyžaduje pomoc, oddanost a pochopení lidí kolem, tedy sestry a přítelkyně otce Jakea, a Joeyho kamaráda Rowdyho. Zpracovat takový příběh, který obsahuje mj. podtémata eutanazie, či řešení sexuálních potřeb handicapovaného pomocí asistence, aby nepůsobilo zcela bezvýchodně a vyděračsky vůči zdravým (divákům), ale spíše ukazovalo i v takové situace alespoň jiskřičky naděje, rozhodně není snadné.

V mladoboleslavském divadle se vše odehrává na jedné scéna, stupňovitě rozlišené na přední a zadní trakt. V předu jsme v kuchyni, resp. v pokoji, ale také ve vypůjčeném studiovém bytě, kde se setkává Jake se svou milenkou Robyn. Vzadu vidíme koupelnu, u níž se dá zatáhnout závěs (pozn. autorem scény je Michal Syrový, stejně jako v případě ostravské inscenace). Z mého pohledu nejsou tak úplně nutné ilustrativní proměny v „jiný byt“ pomocí matrace, na které tráví úterní večery Jake s Robyn. Nicméně, pozornost je soustředěna především na herecké výkony, a ty - jak bylo řečeno v úvodu - jsou vesměs velmi dobré. Hercům se pod vedením Petra Mikesky podařilo vytvořit nepřehnaný, i když syrový obraz zvláštního soužití této zdánlivě nesourodé společnosti lidí, kteří ovšem postupně, jak se poznávají a jejich vztahy se různými způsoby proplétají a rozvíjejí, do sebe logicky zapadají jako kamínky do mozaiky. Každý z nich navíc vytváří celistvý, uvěřitelný charakter – nikdo není jednoznačný klaďas, ani záporák. Samozřejmě, největší tíhu odpovědnosti nese dvojice syna a otce Sturdyových.
Milan Ligač bezpochyby hodně studoval a fixoval pohyby, pozice, ale i chování handicapovaných, postižených dětskou obrnou, a dokázal tak na scéně bez vypadnutí z role zvládat i nejrozličnější konfliktní momenty s otcem či kamarádem. Ty vyžadovaly situace, kdy si handicapovaný začíná stále více uvědomovat svá omezení, svou „ošklivost“ spojenou se sexuálními touhami, i následný boj s otcem o svou „svobodu“. A tak má svou logiku, že v konfrontaci s otcovou nemocí, je to právě on, kdo má sílu rozseknout neřešitelnou situaci, a přijmout za ní odpovědnost. Pro Milana Ligače je role Joyea bezpochyby velkou příležitostí ukázat své herecké možnosti, a doslova si náročnou, ale efektní roli užít. Dobrým partnerem je mu Roman Teprt jako otec Jake, profesor oddaně se starající o syna, na úkor vlastního života, z něhož si ukrajuje se školáckou stydlivostí alespoň kousek radosti během večerů s Robyn. Teprt hraje s plným nasazením (z první řady jsem byla svědkem jeho „záchvatu“ na scéně, který vypadal až mrazivě opravdově). Bojuje svůj boj s nepřízní osudu bez sentimentality a dojímáním se sebou samým, a přes svou chvilkovost směšnost se stává opravdovým hrdinou. Tato role bezpochyby patří k těm nejzajímavějším, které Teprt na mladoboleslavské scéně vytvořil. Jeho partnerku hraje další z mnohaletých jistot souboru Lucie Matoušková, která Robyn dokázala obdařit zralou krásou, pochopením pro partnera, ale i nutností prokousat se nepříjemnou nečekanou situací, která jí vstoupila do života s Jakeovou nemocí, a stát se organickou součástí rodiny. Naopak, k nejmladším posilám souboru patří Malvína Pachlová, herečka s přirozeným půvabem a temperamentem, jejíž Twyla patří k těm obětavým lidem, které v normálním životě nikdo moc neocení. Protože se obětují tak přirozeně a neokázale, že nikoho ani nenapadne, že i oni mají své smutky a problémy. Pachlová má ovšem dobrého partnera v hostujícím Janu Hofmanovi, který Rowdyho hraje se stejnou přirozenou lehkostí, v kombinaci puberťácké nesnesitelnosti a sympatičnosti. Vnějšková humpoláckost jeho chování mezi řádky prozrazuje přirozenou empatii a zároveň touhu po zakotvení v životě, touhu někam patřit.

Téma hry, které připravili v boleslavském divadle, je samozřejmě slzotvorné, a na konci patrně jen silné nátury neuroní slzu. Nicméně, hercům se podařilo vytvořit nepřehnaný obraz komorního společenství lidí, kteří si i přes hrůznou životní situaci dokážou uchovat jistý smysl pro nadsázku a pro černý humor - bez kterého, jak ostatně říká Rowdy, to v takové situaci opravdu nejde.

www.mdmb.cz

5.3.2018 16:03:43 Jana Soprová | rubrika - Recenze

Časopis 50 - rubriky

Archiv čísel

reklama

Než vše začalo... (MDP)

Časopis 50 - sekce

HUDBA

Pink Floyd: The Wall

B. Geldof (Pink Floyd: The Wall)

Pink Floyd: The Wall
Sám jsi jen cihla ve zdi, nic víc. Filmová verze nejslavnějšího dvojalba legendární ro celý článek

další články...

LITERATURA/ UM?NÍ

Tankový prapor za časů Čepičky

Lukáš Vaculík (Tankový prapor)

Tankový prapor
Danny Smiřický a jeho historky z vojenské služby za časů pověstného generála Čepičky. Filmov celý článek

další články...