zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Tomáš Stolařík: Dokážu si vytvořit okruh veřejné samoty…

Herec Tomáš Stolařík

autor: Marcela Zweschprová  

zvětšit obrázek

Dostavěný dům, laureát ceny Aplaus, šťastný otec dvou dětí a k tomu role různých charakterů, prostě divadelní štěstí. V takové pohodě byl herec Tomáš Stolařík při našem setkání v šatně Městského divadla Zlín před deseti lety… Dnes sedíme na terase Divadla v Celetné. Tomáš Stolařík přijel do Prahy ze svého nového bydliště od Plzně. Za tu dobu zúročil své režijní zkušenosti. Ve své agentuře se naplno věnuje pohádkám. Inscenace Rozmarné léto ho zavála do zmíněného Divadla v Celetné, kde má opět štěstí na role. Vidět ho můžeme v inscenacích Othello, Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi, Růže pro Algernon /alt./ a Rozmarné léto. Obdiv k principálu Jakubovi Špalkovi při rozhovoru netajil. Došlo i na pocity, když hraje pro své blízké v hledišti. Zmínil se také o svých zkušenostech s Divadlem J.K. Tyla v Plzni. A co je na herecké práci nejtěžší? Zahrát pláč nebo dobrosrdečný smích? Jako herec si prošel divadly s veškerým servisem (nápověda, garderoba, rekvizitáři…), ale také soukromými divadly, kde každý ručí nejen sám za sebe, ale za celou partu na jevišti.

  • Naše poslední setkání jsme končili tím, že jsi sám postavil dům. To bylo ve Zlíně před více jak deseti lety?
    Ten už je pro mě minulostí. Prodali jsme ho.
  • Hovořil jsi o tom, že ve Zlíně zakotvíš…
    Podobné plány a úvahy skutečně byly. Manželka pochází z Plzně, já ze Západních Čech, i když v mém rodě se prolíná Morava s Chorvatskem. Nakonec jsme po zralé úvaze přesídlili do Plzně. Hlavně kvůli dětem. Syn nastoupil do první třídy základní školy, dcera zase do mateřské školy. Už tehdy jsem měl možnost pracovat v Divadle v Celetné. Dojíždění Zlín – Praha bylo a je náročné. Cesty jsou nevyzpytatelné a dlouhé. Nakonec jsme je raději zkrátili.
  • Jak vlastně došlo na zásnuby s Celetnou?
    Tehdy někdo ze stávajícího manšaftu odcházel. Během dvou dnů jsem musel zaskočit do Rozmarného léta. S Jakubem Špalkem (principál, herec a režisér – pozn. red.) jsem se potkal v úterý, ve čtvrtek byla generálka a v pátek se to hrálo.
    Ze Zlína jsem byl zvyklý na záskoky na první dobrou. Když jsem ale viděl ty klády textu, tak jsem si říkal, to snad nedám. Doma jsem se na 48 hodin vypnul. V podstatě jsem byl dva dny celkově mimo. Mozkové mechanismy jsem soustředil na Vančurův text. Pral jsem se s ním statečně. Když chce Vančura něco vyjádřit, tak to nedělá jednoduše, ale má k tomu nádherné obraty a přechodníky, kterým dnešní člověk pomalu nerozumí, ale je to kouzlo. Nota bene mně se Vančura líbil vždycky (nezapomenutelná Menzelova filmová adaptace). Takže mě práce na textu divadelního zpracování zaujala dvakrát tolik. To všechno byl můj doping. Zejména skutečnost, že Celetná byla vždycky výjimečná scéna.
  • A nezůstalo jen u Rozmarného léta?
    Růže pro Algernon, kultovní titul - tak ten jsem viděl takřka před dvaceti lety. A možnost stát se jeho součástí si velmi považuji. Již se hraje přes 760 repríz od roku 1993. Dr. Nemura jsem si zahrál s velkou chutí.
  • Za tím vším stojí principál Jakub Špalek…
    Jakub je, zaplať bůh, stále svůj, velmi osobitý, schopný, hezky zarputilý a cílevědomý. A protože je to Pan Jakub Špalek, tak divadlo v Celetné navzdory všemu je, dýchá a zraje cca 25 let. Pan Jakub Špalek má v sobě tolik energie, životní i divadelní, klobouk dolů.
  • Zkoušel jsi s nimi něco nového?
    Othella, premiéra roku 2013.
  • Zkoušení probíhalo u Jakuba na chalupě?
    V Kochánkách. Tam je zkušebna i fundus. K tomu jsou tam uzpůsobené prostory, dokonalé zázemí pro čtené i dílčí aranžovací zkoušky. Tuto neopakovatelnou, neformální a tvůrčí atmosféru si ten, kdo ji nezažil, neumí ani představit.
  • Zkoušení na vesnici. Sice klid a pohoda… Co nějaké pikantní příhody?
    Pikantních příhod je v životě nepřeberné množství, až už nejsou tak žhavé. Když jsem kolem těch svých 22 let začínal, tak mi přišlo všechno zajímavé… Všechno jsem si pamatoval. Mnoho historek odnesl čas a překryl následující běh života.
  • A také hraješ v inscenaci Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi.
    To je Stoppardův bonbónek. Vzal si tyto dvě shakespearovské postavičky a v celku je rozpohyboval a dodal jim existenciální humorný šmrnc. Trefný titul pro Kašpary. Ale zpátky k Celetné. Úžasné divadlo také v tom, že hodně jezdí po republice. Hrajeme po hradech českých od Kašperských hor přes Velké Losiny a jiné Open Air. A do toho vznikají speciality. Například Rozmarné léto. Jakub Špalek ho doplnil o další písničky a je z toho Rozmarný večer. Překrásné představení. Pro mě je to až famózní. Před Jakubem Špalkem se opravdu skláním. Je to jeden z mála uměleckých šéfů, který jedná na rovinu. V Celetné se nesetkáš s tím, že by tě někdo trestal za tvůj názor. „Zlobil jsem, tak mě umělecký šéf nechá půl roku trochu odstaveného“. Na to se tu nehraje, na rozdíl od jiných divadel. Aby se pak člověk bál chodit kolem fermanu. Tady v Celetné nic podobného není. A vše stojí na základech oboustranné dobrovolně závazné chuti pracovat.
  • Omlouvám se, prozradíš nám, jak se Ti hraje pro rodinné příslušníky?
    Po dvaceti pěti letech v divadle mi to začíná být jedno. Dokážu si opravdu vytvořit okruh veřejné samoty. Ze začátku to bylo jiné. Když jsem si pozval mámu s tátou nebo partnerku a kamarády na premiéru, tak jsem si pak říkal: „Já, tupec“.
  • U Tebe je nutné zmínit, že si rodinu můžeš pozvat na představení, kde hraješ, nebo na kus, který režíruješ, případně obojí…
    Určitě je mi milejší, když v tom hraji. Pak ručím jen za sebe. Pokud udělám chybu, tak nadávám sám sobě, dokážu si ji neodpustit, pochopitelně.
    Jakmile jsem občas režíroval, to byla jiná. Když do toho přijela kritika nebo rodina, a najednou jsem viděl, že to začíná skřípat, to pak znervózním. Nicméně stejně můžeš lát jen sám sobě. To už je normální běh divadla a vůbec života.
  • Region dává herci možnosti divadelní všehochuti, mimo jiné i pohádky. Dokonce v Městském divadle Zlín většina herců v pohádkách začíná…
    Hrál jsem vlka a pejska a pochopitelně princů bylo dost… Na to nikdy nezapomenu. Pohádky ti vezmou veškeré neděle. (Smích.) I když k pohádkám jsem se dostal už v Českých Budějovicích i v Chebu.
  • Zajímá mě, zda Tvé děti byly prvními diváky.
    Vlastně ne. Prvními diváky určitě ne. I když hrát pro ně pohádky, to byl také jeden z impulsů.
  • A nakonec Ti pohádky učarovaly a jezdíš s nimi po rovinách, dolinách i horách.
    Spíš mě jedna pohádka rozčarovala. Byl jsem náhodou přítomen v jedné nejmenované „synovo“ školce na pohádce. Co tam dotyčná paní, podle vyjádření učitelek prý paní hudebnice, předváděla, to se nedá slovy ani vyjádřit. Zaplatil jsem patřičný obnos jako rodič a nestačil jsem se divit. Najednou jsem viděl úroveň a způsob provedení, a tehdy jsem si řekl, tak takhle určitě ne. Dívat se na někoho, kdo snad ani nestál na jevišti? Hulákaním do mikrofonu s velkým reproduktorem v prostoru třídy 4 x 5 metrů se láska k umění, divadlu, zkrátka kultůře vypěstovat nedá. Z mého pohledu a přesvědčení, tudy cesta nevede.
    To byl pro mě další impuls. A postupně vznikalo mé vlastní „divadélko“. S portály, aby se dala postavit scéna, kostýmy, jevištní mluvou, klasické činoherní divadlo v zájezdové formě. Oslovil jsem kamarády, samozřejmě a hlavně manželku scénografku. K tomu kolegyně z divadla.
    Pustili jsme se do něčeho, co je podle mě velmi zajímavé, inspirativní, živé a povzbuzující.
    Pohádky jsou moje. Jako principál, herec, kulisák, za všechno si ručím sám. Vkládám do toho sebe. Fackuju pouze sám sebe, investuju do toho také sám. Musím říct, že je to výzva. Dneska jsem byl nedaleko Prahy v kulturních domech. Mám za sebou dvě pohádky. Hrál jsem pro 380 dětí. Nakonec se těším na večerního Othela. Je to úplně super.
  • Dobro a zlo si užíváš plnými doušky?
    Pořád. Čím jsem starší, tím více mě to naplňuje. Dětské publikum ti nedaruje nic. Buďto je zaujmeš, nebo jsou schopní vstát a odejít. Nejsou svázaní společenskými konvencemi. Řeknou si buď ano, nebo ne. Mezitím nic není.
  • Omlouvám se za otázku. Prozradíš nám, zda je to drsné pracovat s režiséry, kteří jsou zároveň uměleckými šéfy nebo dokonce řediteli divadla? Jak se s tím popásáváš?
    Co se týká režisérů, tak jsem jich zažil hodně a jsem za to hodně rád.
  • Teoreticky, každý režisér ví, že umělci jsou citliví a emotivní. Od toho se odvíjí přístup ke každému.
    Určitě. Práce na jevišti je skutečně emotivní záležitost. Ve chvíli, kdy se dupe po květinách, tak je to citlivá věc. V podstatě je to o charakteru. Shodou okolností, pokud jsem se s někým nepopasoval, tak jsem to házel za hlavu. Ale většinou jsem vyšel s každým, protože jsem zažil spoustu lidí, na které budu vzpomínat vždycky rád. Mimo jiné to byl Jiří Menzel, J. A. Pitínský, Martin Františák, Jiří Šesták, Martin Hruška, Milan Fridrich, Mirek Plešák, Dodo Gombár a další. V Divadle J.K. Tyla to byl herec Pavel Pavlovský, charismatický člověk.
  • Pracoval jsi s Antonínem Procházkou?
    Ne.
  • V Divadle v Celetné máš na repertoáru samé psycho?
    Velmi příjemné role. Když se řekne Celetná, tak pro mě to má ještě jeden rozměr. Vzpomínám si, když mě Vladimír Kelbel, vynikající režisér a učitel na JAMU, vyprávěl historku s Petrem Čepkem, který se po jedné premiéře cítil výkonnostně na takových 75 %. Dokonalý výsledek prý zaručí až po několika, myslím, že řekl sedmnácti reprízách. Na oblasti mívá jeden titul tak průměrně oněch sedmnáct repríz. Ve Zlíně to bylo nádherné, ale nazkoušet roli, odehrát ji 14 krát a za čtvrt roku zjistit, že už je ta role pryč, ve chvíli, kdy jí právě člověk přichází na chuť, je přinejmenším smutné, ale což. V Celetné to funguje tak, a to je úplně úžasné, a nechci přehánět, Rozmarné léto jsem si tu zahrál minimálně 200 krát. To je přeci bomba. To mě baví. Souznění s režisérem mi při Vančurovi dělá opravdu radost. Jakub Špalek nepatří mezi tvůrce, kteří opouští svůj titul premiérou. Bude ho cizelovat ještě za třicet let. A to je dobře. Vnímá jemnůstky. Každý večer v šatně říká: „Pánové, ano. Pánové, ne. Napadlo mě ještě toto…“
  • Chceš mi říct, že má neustále režijní připomínky, že tvoří dál?
    Ano. Máme dvoustou reprízu, a on normálně řekne, že teď ho ještě něco napadlo. Vysloví připomínku. A my, že to tedy hned příště zkusíme. To se mi líbí. Tak takhle pracuje Jakub Špalek. Nepouští svou inscenaci, nehází jí za hlavu. To je mi skutečně velmi sympatické. Každá role to jsou desítky nebo stovky repríz. Moc si toho vážím, že mám možnost si zahrát každou roli tolikrát, je potěcha se s tím představením znova a znova setkat.
  • Zmínil jsi záskok v Rozmarném létě. V počítači máme klávesovou zkratku CTRL + S, save – ulož. Jak ukládáš text v případě záskoku?
    Nevím. Na toto se ptají lidé často. Měli jsme v sobotu zadané představení Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi… a opět tato otázka: „Hrajete dopoledne pohádku, večer Shakespeara…“ Nemám na to odpověď. Podobně jsou na tom lékaři i jiná povolání. Každý ve svém ranku pracuje s grifem. Ortoped operuje, zedník omítá. Nevím, jak to dělají. Když vidím operatéra, jak ví, kam sáhnout, když operuje srdce, tak smekám.
  • Je možné si představení vůbec užít? Musíš hlídat partnery, text, aranžmá…
    Je! Ve chvíli, kdy si herec neužije představení, tak to nemá smysl dělat.
  • Můžeš se do role ponořit? Přestat se kontrolovat?
    Můžeš. Úžasné na divadle je to, kdy se člověk začne nehlídat. To mě fascinuje. Hlídat se, to se vracíme v časové ose zpět někam na začátek. (Smích.). Zlehčuji to.
    To je právě to kouzelné. Vtip je, že někdy to jde samo. Na něco máme spouštěcí mechanismy. Na povel plakat. (Lusknutí prstem.) Mně se to prostě líbí. Představíme si třeba něco tragického ze svého okolí, nevím, a začneme plakat nebo se smát. Je to zkrátka druh techniky. Profese.
  • Slyšel jsem, že slzy nejsou moc náročné. Nevím. Neumím to…
    Aha!
  • Prý daleko těžší je dobrosrdečný smích, takový ten od srdce.
    Určitě. Na herectví je zajímavé to, že někdy je něco náročného, jindy zase ne. Mně se líbí na jevišti i patos, řekněme staré divadelničení. Stačí čtyřicet let zpátky. Mělo a má to své kouzlo. Když si pustíš takové divadelní záznamy. Bardi, jako např. Kohout, hrál Hamleta (předvádí hlasovou ekvilibristiku…). Dneska, kdybych spustil v tomto stylu, tak by mě teenegeri roznesli na kopytech. Už jsme někde jinde. Vývoj jde rychle kupředu.
    Civilní herectví, to je podle mě těžké. Nesmí se spadnout do civilismu. To se taky někdy děje, to je špatně. Je potřeba se udržovat v přiměřené míře. Ona ta mluva má nějakým způsobem znít. Zároveň by to mělo být tak, aby to znělo obyčejně.
    Těžký je upřímný tón, aby nebyl falešný. Co si budeme povídat, divadlo je umělá záležitost, kterou divák vyhledává, přitahuje ho. Doba se mění. Samozřejmě mediální filmové složky už nerespektují příběhy, nerespektují čas. Všechno je ve zkratce. Ve filmu nasadí drony nebo animace. Člověk proběhne zdí a najednou je v úplně jiné místnosti. Provrtá se zeměkoulí, je na druhé straně. Divák tyto mechanismy bere jako normální standard. Divadlo se tomu občas snaží přizpůsobit, ale ono to nejde. Má své specifické vyjadřování. Jak říkám, je to umělý svět. V tom krásné smyslu, když se potom vytvoří pravda na divadle, tak si myslím, že je to moc hezké.
  • Pojďme k jedné věci. Zažil si divadlo s full servisem, ať s nápovědou, garderobou, jevištní techniky…, ale do toho hraješ v soukromém divadle, kde stavění, světla, zvuk, je všechno na tobě. Snad i žehlení kostýmu…
    Tak žehlit opravdu neumím. (Rozhodně.)
  • Co má pro tebe větší drive. Když si vším prolezeš, jistíš se sám, nebo musíš spoléhat na druhé.
    To je otázka, na kterou asi nedokážu odpovědět.
  • Jen to zkus… Děkuji.
    (Smích.) Obojí má své kouzlo. Například jsem v plzeňském divadle zažil dokonale dotažený servis. Zkoušel jsem tam svou první roli, Havlovo Odcházení, v režii Jana Buriana. Podle ohlasů velice zdařilé. Při jedné repríze jsem si šel sám pro rekvizitu k rekvizitnímu stolku. Hned přiskočil rekvizitář se slovy: „Já vám to podám.“ Na to já, že si pro to umím dojít. On na to: „Ale to je moje práce. Připravte se na výstup, soustřeďte se.“ Mě to tenkrát hodně překvapilo. Byl to skutečně Pan rekvizitář, mistr ve svém oboru. Nakonec jsme si potykali.
    Pak jsou divadla typu Celetná. Tady nemáme nápovědu. Jakub Špalek očekává, že na čtené zkoušky přijdeme připraveni. Kdysi, třeba ve Zlíně se stávalo, že jsme chodili s textem po jevišti. Ale to jsme zkoušeli i 17 inscenací do roka. Tady v Celetné každý spoléhá na sebe. Rekvizity si kontrolujeme sami, což má taky něco do sebe. Jak odlišné přístupy jsou v různých divadlech, jsem si uvědomil, když jsme jeli do Zlína s představením Růže pro Algeron. Když se nanášely prakťáky, tak jsem viděl Jakuba Špalka, jak je s naprostou samozřejmostí vzal na ramena a nosil spolu se svými technikáři. Přidal jsem se k němu. Prošli jsme na jeviště bočními dveřmi pro techniku, kde stáli místní kulisáci. Samozřejmě mě poznali a vyděšeně a nechápavě se pustili do mě, abych toho nechal, že to pochopitelně sami odnesou. To jsou ty chvíle, kterých si cením, kdy si uvědomím, jaký je Jakub borec. Sám si svítí, staví. Má na to lidi, ale je u všeho. V tom tkví také jeho kouzlo. Je schopen postavit divadlo třeba na Měsíci. Bude si to stavět a vyměřovat sám a uzpůsobí scénu a pak i kostýmy k dané situaci a prostoru, aby dosáhl naprosté dokonalosti. Být připraven, toť vše.
  • Jak vzpomínáš na Zlín?
    To je kapitola sama pro sebe. Dodnes, když tam přijedu, a sedím v klubu, kde jsou tři nádherné bigboardy. Z toho je jeden můj z Krále Leara, kde jsem ztvárnil roli Edgara, tak mě hřeje u srdíčka a jímá sentiment. Naproti vrátnici vidím – Všichni moji synové a Jakub a jeho pán. Koukají se na mě fotky se mnou, všechno je tam milé. Epizoda života, která stála za to.
    Městské divadlo Zlín má dobré renomé. Nedávno jsem tam byl na Malovaném na skle, režie Hanka Mikulášková. Po představení jsem potkal na chodbě představitele Janíka – Tomáše Davida. Nemohl jsem odolat a musel jsem mu říct, jak je úžasný. „Vy jste, vy jste ……,“ zakoktal jsem se. On na to: „A vy jste ten minulej.“ Moc mě to potěšilo. Kolega David měl ten večer v sobě tolik divadelní energie, kterou jsem mívával tenkrát, když jsem byl mladší. Zlín je mi blízký.
  • Zlín je daleko, ale pro slivovici tam stojí zajet.
    Nejen pro slivovici. Mám tam spoustu kamarádů. Vždycky se tam rád podívám. Divadlo mě pokaždé potěší. Soubor účinkoval na festivalu v Plzni. I tam jim tleskali ve stoje. Mají v sobě něco, podle mě naprosto úžasného. Jak jsou daleko a repríz je málo, pořád dělají divadlo naplno. Divadlo frčí dál. Život frčí dál taky a pěkně rychle. Člověk nezapomíná. Jsou lidi, kteří zůstávají.
  • 23.11.2015 10:11:02 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory